Marek Keprt zahrál na online recitálu premiéru své skladby elfenLaubLäuten

Marek Keprt patří k umělcům, kteří dramaturgicky oživují koncertní život u nás. Jako autor vzbuzuje pozornost svou poetikou, zálibou ve zvukomalebnosti, jazykových a žánrově neotřelých postupech, básnivém nebo vtipném detailu. Jeho směr je z mého pohledu něčím blízký Jaroslavu Duškovi, či Petru Niklovi. Keprtovo Hibiki, Hibiki, vzhmoť! mne svou jedinečností, i díky režijnímu pojetí O. Macháčka, opravdu zaujalo a pobavilo (NODO 2020).

Online vysílaný klavírní recitál „Night and Bells“, jehož název odkazuje ke zvuku zvonů a večerní intimitě, se odehrál zřejmě zcela bez publika, alespoň podle dozvuku a kamery. Recitál moderoval krátkým vstupy v angličtině sám umělec. Program si rozdělil do tří bloků – první sestával ze dvou drobných skladeb současných francouzských skladatelů – Tristana Muraile (1947) a Gérarda Pessona (1958), a Keprtovy premiéry. Druhý blok obsahoval kompozice Alexandera Skrjabina (1872–1915) a Slavomíra Hořínky (1980), třetí nakonec kompozice nejstarší – tři nokturna Fryderyka Chopina (1810–1849) a Etudu cis moll z roku 1903 Alexandera Skrjabina. Skladby patří do repertoáru klavíristy, proto mě překvapilo, že je hrál všechny – včetně chronicky známých nokturn – z not, které si i otáčel sám, kromě náročného Skrjabina v závěru. To je dnes poněkud nestandardní a v některých případech, bohužel, to i poněkud pozdrželo metrický spád.

Krátká skladba Tristana Muraile Cloches d´adieu, et un sourire (Zvony na rozloučenou a úsměv) z roku 1992 vznikla na žádost německého rozhlasu Deutschlandfunk k památce Oliviera Messiaena s odkazem na jeho skladbu z roku 1929 „Cloches d´angoisse et larmes d´adieu“ (Zvony úzkosti a slzy rozloučení) i na vlastní autorova díla, kde je zvuk zvonů a jejich symbol využit. V komentáři ke skladbě autor uvedl, že jeho reminiscence zohledňuje i smíření, které je v posledních Messiaenových dílech citelné. Proto také ten „úsměv“, protože, cituji: „žádné rozloučení totiž neexistuje.“ Náročnost skladby je v jednoduchosti kladení barev, v provedení úhozu a v pedalizaci, která kombinuje místa přeznívání s potřebným vyčištěním zvuku.

Následovala kratičká dvou a půl minutová skladba Gérarda Pessona Noir dormant, berceuse à bas voltage (Spící čerň, nízkonapěťová ukolébavka) z roku 2012. Pesson je dalším francouzským autorem, který oponuje hlavnímu stylovému proudu strukturalismu ve Francii. Jeho disertace byla na téma Estetika náhodné hudby. V roce 1986 založil revue soudobé hudby s názvem Entretemps (do roku 1992). Od roku 1988 se věnuje především scénické hudbě. Co se týče klavíru, tak svůj přístup vtipně komentoval: „Když jsem byl dítě, basy a výšky klavíru byly pokryty prachem. Žádné z našich cvičení nás tam nezavedlo. Skládal jsem pro klavír v extrémních rejstřících jen proto, abych tento prach smazal.“ (citace z G. Pesson: Cran d´arrêt du beau temps, Paris 2004). Skladba kreslí jasnou, jemně dobarvenou a rozmazávanou linku.

Třetí drobnou skladbou obdobného charakteru byla premiéra Keprtových elfenLaubLäuten z roku 2021. Svým názvem se řadí k titulům s poetickým názvem s mnoha možnými konotacemi. Slyšíme ikonicky formované modely zvonů v různých polohách, intenzitách, i hybnostech.

Tato první část koncertů byla půvabná, trochu jako takové zvukové akvarely, ačkoli, co se týče Murailovy skladby, za povedenější osobně považuji nahrávky mladé Korejky Yukyeong Ji.

Druhou část koncertu zahájila Poème-nocturne op. 61 Alexandera Skrjabina z let 1911–12. Skrjabin je Keprtův oblíbený autor, věnoval se mu i ve své disertační práci. V roce 2019 nahrál album Mystical Scriabin pro K. I. Records. Nahrávka byla pořízena v brněnském Divadle na Orlí v režii Jana Košuliče a Poème-nocturne je zde obsažena také.

Podíváme-li se na dostupné mistrovské třídy v realizaci Skrjabinových skladeb (oceňovaný byl například přístup Lva Naumova, navazujícího na G. Nejgauze), uvidíme, že náročnost interpretace Skrjabina je především ve schopnosti nadhledu nad technicky náročnou sazbou, schopnosti vytáhnout z barevných ploch úhozově kultivované a čisté melodické fráze, udržet při všem vzruchu jakýsi mystický klid v pozadí vší té zvukové rozmanitosti s řadou náhlých pozastavení. V Keprtově pojetí však znělo forte v úhozu poněkud tvrdě, jistá nervozita zde asi byla i kvůli manipulaci s notovým partem.

Další skladbou druhé části koncertu byla impresivní kompozice Slavomíra Hořínky z let 2016–18 Trust in Heart (Důvěřuj srdci), opět s užitím zvukové ikonocity zvonů ve francouzském Taizé a chorvatského ostrova Krku. Inspirací byla i citace Rogera Schütze, zakladatele a převora ekumenického společenství v Taizé: „kdyby na počátku všeho byla důvěra v srdce…“

Třetí část koncertu byla věnovaná Fryderyku Chopinovi a opět Alexanderovi Skrjabinovi. Provedení Chopinova Nokturna Es dur, op. 55 č. 2 a Nokturna E dur, op. 62, č. 2, která patří, i u mne, k nejoblíbenějším a nejhranějším, ve mně vzbudilo svým tempem rozpaky. Keprt má k temporalitě jako autor i interpret velmi flexibilní a kreativní přístup, ale tady klavírista zvolil mimořádně pomalé tempo. Pro jistotu jsem se vrátila k nahrávkám Rubinsteina, Richtera nebo Moravce a dalších, a opravdu, obvykle šestiminutové skladby zde trvaly zhruba osm minut. Z mého pohledu to bylo příliš, melodická linka se v tomto tempu vyloženě rozpadala. Zvykla jsem si na to až při druhém poslechu. Nokturno Des dur op. 27, č. 2 vyznělo lépe, jemně, i když odložení listu v jedné chvíli trvalo déle, než by mělo. O to rychlejší tempo zvolil Keprt u Etudy cis moll op. 42, č. 5 Alexandera Skrjabina z roku 1903. V dané akustice kaple, zvuku klavíru (Bohemia piano) a pedalizací se nepodařilo (alespoň podle mého dojmu z YouTube) udržet patřičnou kultivovanost zvuku, a tím i rozpětí významu skladby mezi vůlí k životu a perspektivou smrti – oné typické (a pro ruské interprety zřejmě snáze uchopitelné) atmosféry, kde je vypjatost zavěšena do mystického úběžníku bezčasí. I zde se vyskytla symbolika “zvonu,” která tematicky prostupovala celý večer.

Koncert online sledovalo při premiéře, bohužel, jen kolem dvanácti účastníků. Naštěstí však číslo postupně stoupá. Den poté to bylo již devadesát zhlédnutí.

Marek Keprt (1974) je český klavírista, skladatel, hudební pedagog, ředitel a dramaturg mezinárodního festivalu soudobé hudby MusicOlomouc (od 2014) a umělecký vedoucí souboru zaměřeného na současnou tvorbu Lichtzwang (od 2016). Od roku 2002 je odborným asistentem Katedry muzikologie FF UP v Olomouc, kde v roce 2008 obhájil disertační práci Hudební řeč Skrjabinova středního tvůrčího období na příkladu skladatelových klavírních poém. V letech 2013–16 studoval postgraduálně klavír u Iva Kahánka na FU Ostravské university, kde vyučoval hudební teorii. V roce 2017 byl rezidentem Institutu Ostravských dnů, v roce 2018 se účastnil tvůrčího pobytu CEEC Composers Filed Trip v Číně. Koncertoval v zemích Evropy a v Jižní Koreji. V jeho repertoáru převládají autoři s výraznou zvukovou kvalitou – F. Chopin, R. Schumann, A. Skrjabin, S. Rachaminov, C. Franck, T. Murail a další. Za své kompozice získal ocenění v soutěži Generace Ostrava a stipendium nadace Alana Berga ve Vídni.

Je autorem nezvykle pojatých komorních “oper” Blumfeld, starší mládenec (premiéra 2003 v rámci projektu Národního divadla Bušení do železné opony) a Hibiki, Hibiki, vzhmoť! (premiéra 2020, NODO).

Marek Keprt – klavírní online recitál „Night and Bells“
19. prosince 2021, 19:00 hodin
Kaple Božího Těla, Olomouc

Program:
Tristan Murail: Cloches d´adieu, et un sourire (1992)
Gérard Pesson: Noir dormant (2012)
Marek Keprt: elfenLaubLauten, premiéra
Alexandr Skrjabin: Poème-nocturne, op. 61 (1911-12)
Slavomír Hořínka: Trust in Heart (2016)
Fryderyk Chopin: Nokturno Es dur, op. 55, č. 2, Nokturno E dur, op. 62, č. 2, Nokturno Des dur, op. 27, č. 2
Alexandr Skrjabin: Etude cis moll, op. 42, č. 5 (1903)

Účinkující:
Marek Keprt – klavír