Marek Vrabec: Bourání plovoucí scény je vždycky melancholické

První z produkcí letošních koncertů festivalu Prague Sounds (ještě v loňském roce Struny podzimu), Koncert pro Evropu, je už minulostí. I když jeho záznam zůstane uchován. Ale žhavou budoucností jsou další festivalové produkce, které se odehrají v říjnu a v listopadu v různých sálech Prahy. V koncertní síni, ale i v menších, netradičních prostorách. Žádný z nich už ale nebude na plovoucí scéně. Ta je, minimálně do příštího roku, minulostí. „Zbourat scénu je mnohem snazší než ji postavit – stavba trvá osm dní, bourání jen tři. Je to vždycky trochu smutná chvíle. Někdo trefně poznamenal, že je to jako odstrojovat vánoční stromek 25. prosince ráno. Bourací práce začínají bezprostředně po koncertě a druhý den ráno, v tomto případě hned 3. září v brzkých ranních hodinách, začala likvidace,“ říká ředitel festivalu a autor idey unikátní plovoucí scény Marek Vrabec.

Kde je dnes plovoucí scéna?
Všude a nikde. Plovoucí scéna vlastně neexistuje. Vlastní hlediště je vytvořeno z dvaceti pontonů, ale kde je jim teď konec – to vlastně ani nevím. Náš technický partner je stahuje z celé republiky. Hlediště jsme rozšířili na kapacitu 1200 diváků, přibyla elevace, ale já jsem si přál ho mít ještě větší. Ale to už nebylo možné. Další kapitolou je samotné jeviště, které je tvořeno třemi hornopalubovými loděmi. Letos bylo zatím největší, to aby pojalo všech 170 účinkujících. To, čemu říkáme Plovoucí scéna je obrovské dílo, na kterém pracuje osm dní armáda techniků a pracovníků, dohromady jich bude kolem stovky. Veškeré její části připlouvají a odplouvají po vodě, jinudy cesta nevede. Všechno nakládáme v přístavu Smíchov z kamionů pomocí jeřábů, tady se dávají jednotlivé pontony na vodu. Sem pontony přijíždějí a při demontáži odtud odjíždějí. Poslední ponton po Koncertu pro Evropu opustil Vltavu v úterý 6. září, jeřáb jej vyzvedl na kamion a on odcestoval, odkud přijel. Sám nevím kam. Mohou to být Pardubice, Hradec Králové, Mělník, Děčín… Na jednotlivých pontonech bylo napsáno, odkud jsou a byly odevšad.

Tak trochu jako základní kameny Národního divadla…
Vidíte, dá se to tak říct!

Není škoda rozložit plovoucí scénu hned po jedné produkci?
To víte, škoda to je, vždycky je v tom melancholie, když pontony odjíždějí… Ale na druhou stranu – v umění obecně platí, že čím víc hrajete, tím víc peněz ztrácíte, zvlášť, když hrajete kvalitní věci. Není to tak, jako v showbyznysu, kde se náklady vrátí, když uděláte pět, nebo deset představení. Naopak – vy jen prohlubujete ztrátu, tedy viděno čistě ekonomicky. A to bychom si opravdu nemohli dovolit, náklady na takto velkou plovoucí scénu byly obrovské. Myslím si však, že za to úsilí a riziko to stálo. Když vidíte, jaký efekt koncert pro Prahu měl, kolik lidí k Vltavě přijde, vidíte radost v jejich tvářích, je to nádherná odměna za všechny starosti a obavy. Na Vltavě vidělo koncert pár tisíc diváků, díky televiznímu přenosu a záznamu vidělo jen v ČR koncert už půl miliónu lidí, a to ještě nemáme čísla ze zahraničí. A podle ohlasů, které se nám schází z celého světa, to stálo za to!

Na úvod Koncertu pro Evropu jste poděkoval nebesům, že se mračna rozestoupila… Počasí na přelomu srpna a září nebylo příliš stabilní. Každá open-air produkce je riskantní, tahle byla riskantní extrémně.
Měli jsme štěstí! Vsadili jsme všechno na jednu kartu, na jeden den. Modlili jsme se, aby to vyšlo, abychom se nemuseli přesouvat se do Rudolfina, kde byla připravena mokrá varianta. Naštěstí se mraky opravdu rozestoupily a mohli jsme hrát na hladině tak, jak jsme naplánovali.

Plovoucí scéna odplula, festival však bude po měsíční pauze pokračovat. A v sálech různého typu – v tradičních jako je hned 23. října Lucerna, ale i v méně tradičních, například La Fabrika, DOX+. Ale hrát budete i v Rudolfinu, kde vystoupí mandolínový virtuos Chris Thile a kde také vzdáte hold Jiřímu Stivínovi. Jak jste připravovali letošní program, co vše bude znít Prahou?
Prahou bude znít velmi pečlivě kurátorovaný program připravený s velkou znalostí současné hudby. Tak jako dosud chceme dělat program odpovídající současné hudbě, festival, který je živý. Proto tu objevíte umělce, které nikdo jiný nezve. Ale také nezapomínáme na legendární hudebníky. Tak, jako jsme vzdávali poctu v loňském roce Jiřímu Suchému scénickým recitálem, tak nyní pro jubilujícího Jiřího Stivína připravujeme bilanční koncert. Jiří Stivín je legenda, která ovlivnila spoustu muzikantů, letos slaví osmdesátiny. To si myslím, že je důvod k velkolepé oslavě.

Chris Thile na festivalu v minulosti již debutoval, ale dosud v Praze nezahrál sólově. A tentokrát se dočkáme jeho sólového koncertu, který jsem si dlouho přál! Bude v něm hrát hudbu od Bacha až ke svým vlastním kompozicím. Mandolína je vlastně hodně nevděčný nástroj, ale Chris je génius. Těším se, že zahraje transkripce Bachových partit, ale že zazpívá i svého oblíbence Boba Dylana a své songy. Tentokrát jsme ho pozvali do svatostánku z největších – Rudolfina.

Jak dlouho jste si přál uskutečnit jeho sólový recitál?
Od jeho prvního vystoupení na Strunách podzimu. Takže tři roky a teprve letos se to podařilo. Je na roztrhání – má několik kapel, svoji show, je neustále na nějakých turné a není snadné ho přemluvit k něčemu nestandardnímu. Jsem moc rád, že se to povedlo.

V programu jsou koncerty umělců, kteří na festivalu v minulosti účinkovali, ale i české debuty. Přibližte je.
Chris Thile se vrací jako sólista; vrací se i soulová černošská hvězda Laura Mvula, která účinkovala na Strunách podzimu v roce 2019 se symfonických programem ve Fóru Karlín. Tehdy jsme si hned řekli, že ji musíme v příštích ročnících znovu přivézt. Podařilo se a teď vystoupí v ROXY se svým novým projektem, ve kterém se ponořila do syntetizátorového popu 80. let, ale svým osobitým přístupem jej mění, pozvedá jej na vyšší uměleckou kategorii. V Anglii už plní velké koncertní haly, u nás máme ještě tu výsadu, že ji můžeme slyšet na blízko v menším sále. Festival zahájí kapela Snarky Puppy, energický kolektiv sedmnácti muzikantů z Brooklynu, pro které bude koncert pražským debutem. Jejich muzika se pohybuje mezi jazzem, R&B a taneční hudbou, instrumentálně jsou naprosto strhující, koncertovali mimo jiné také v Albert Hall a za koncert Live at Royal Albert Hall získali jejich poslední Grammy… Českým debutem bude koncert desetičlenného miniorchestru z Berlína Brandt Brauer Frick Ensemble, jejich muzika, akustické techno, je charakterizována jako „koncertní kompozice pro klubovou generaci“. Soubor vystupuje v klasických koncertních sálech jako je vídeňský Konzerthaus, Lincoln Center, na mnoha festivalech, u nás zahraje v DOX+. A český debut bude také koncert bubeníka Makaya McCravena v La Fabrice přezdívaného Beatový vědec, který spojuje ve svých úžasně zajímavých skladbách prvky jazzu, hip-hopu a avantgardy. Do Lucerny přijede ikonické jazzové kvarteto Redman, Mehldau, Mc Bride, Blade, muži, kteří spolu léta nehráli, měli své sólové kariéry a teď se dali znovu dohromady. A festival uzavře ve Fóru Karlín nový fenomén – německý neoklasický skladatel a elektronický umělec Nils Frahm, který v Praze na jediné zastávce ve svém impozantním evropském turné zahraje svou Music for Prague ve Foru Karlín.

Jakým způsobem volíte místa, kde se budou festivalové produkce konat? Konzultujete přímo s umělci nebo vybíráte sami?
Vždycky máme několik variant, a pak vybíráme tu nejvhodnější. Rozhodíme sítě, rezervujeme sály v možných termínech a pak ladíme. Někdy sál rezonuje s muzikou, jindy je to naopak kontrast. Ale genius loci u nás hraje vždy obrovský význam. To samozřejmě platí o plovoucí scéně na Vltavě, ale platí to i o dalších koncertech Prague Sounds. S nimi se dostanete do zajímavých pražských sálů a objevíte muziku, kterou jste možná neznala, neslyšela a umělce, kteří tu nebývají často a jsou nějakým způsobem výjimeční.

Přivážíte umělce, kteří mísí styly a vytvářejí své vlastní. Mají a mohou mít pak tito lidé své následovníky v takto vytvořeném stylu? Vzniká tak nový hudební proud?
Myslím si, že v jistém slova smyslu se žánry stávají minulostí. Ale je to vždy o kvalitě. Jsou fantastičtí klasičtí hudebníci a zaplať Bůh za ně! Zároveň jsou solitéři, kteří vytvářejí vlastní styl, a takoví nás zajímají. Třeba zrovna Nils Frahm je reprezentantem neoklasické vlny, která se dnes objevuje v koncertních sálech jako plnohodnotná alternativa ke klasickému programu. Je to nový žánr, o kterém ještě před lety neměl nikdo ani potuchy a dnes je neoklasika celosvětový fenomén.

Jak vytváříte program, kde a jak objevujete tyto umělce?
Máme skvělého dramaturga, Angličana Guye Borga, to je takový náš lovec talentů, který pro festival objevil už spoustu umělců. Pak máme Viléma Spilku, který je obrovsky erudovaný v oblasti jazzu; něčím také sám přispěji, všichni tři se scházíme každý týden, pouštíme si ukázky, posloucháme záznamy koncertů, hledáme, jaké má umělec recenze a od koho, společně o všem debatujeme. A to je rezervoár, z něhož vzniká definitivní program. Nejdříve hledáme ideál, to, co chceme přivézt. A pak musíme sehnat peníze. Ale na kvalitní věci se nakonec vždycky seženou. 

Letošní ročník je sice teprve před námi, ale myslíte už na ročník 2023? Jak se na něj vůbec myslí a jak se plánuje v dnešních nejistých, rozbouřených dobách?
Samozřejmě chceme a musíme plánovat, mám už v tuto chvíli spoustu nápadů, ale rád bych si je ještě pár týdnů rozmýšlel, nechci je prozrazovat dopředu.

Festival letos změnil název. Nakolik jsou Struny podzimu minulostí? Změní se v něčem i charakter festivalu?
Ne, změnil se jen obal, to, co je uvnitř, zůstává. Orientace na kvalitu a žánrová otevřenost je zůstává. Obecně ovšem platilo a bude platit – hledáme a přivážíme umělce, kteří přinášejí novou kvalitu do současného hudebního světa. Vždy bude platit: co koncert, to unikát a co místo koncertu, to specifické genius loci. Nechceme ztratit intimitu našich produkcí. Stejnou pozornost, péči a lásku věnujeme koncertu České filharmonie a Smetanovi, Dvořákovi a Janáčkovi stejně, jako třeba Nilsu Frahmovi, Lauře Mvula nebo Snarky Puppy. Je to pořád stejný festival, jen jsme, jak šel čas, z původního názvu trochu vyrostli, omezoval nás už časově, žánrově, koncepčně. Rozhodnutí to nebylo snadné. S původním názvem jsme strávili úžasných 25 let. Přiznávám, že jsem však o jeho změně uvažoval už delší dobu, jen jsem k tomu sbíral odvahu. “Struny” evokují představu smyčcového kvarteta, “podzim” listopadovou melancholii. To ale už pár let neodpovídalo náplni a charakteru festivalu. Kapitolu Strun podzimu jsme uzavřeli loňským 25. ročníkem, teď začíná nová éra Prague Sounds. Zůstává nám ovšem logo, je skvělé, že je tam stále naše “S” – “Struny”, “Sounds” jako svorník, který vše spojuje. Koncert pro Evropu na Vltavě přitáhl pozornost světových agentur a myslím, že název Prague Sounds bude, stejně jako program festivalu, opravdu znít, že se s ním ztotožní naši dosavadní fanoušci a že přijdou noví.

Nereflektuje jaksi přirozeně tato změna názvu změnu našeho světa?
Vlastně ano. Náš festival je už dlouho žánrově kosmopolitní. A nový název to skvěle reflektuje. A přirozeně vyplynul z běhu věcí a jejich proměny.

Vím, že název nepřekládáte. Ale přece jen, jak by zněl váš oficiální překlad?
Musím říct, že jsem byl dlouho proti anglickému názvu. Jsem rád, když slova znějí stejně česky i anglicky. Ale alespoň z části to tak v našem názvu přece jen je – díky Praze, jejíž jméno je jeho součástí. Kdybychom měli Prague Sounds přeložit, byly by to asi Zvuky Prahy, nebo Praha zní, Praha znějící. Myslíme si, že je to přesně to, co festival charakterizuje. Když jsme na Vltavě, Yo Yo Ma hraje Bacha, Česká filharmonie Smetanu, do toho šplouchají vlny, letí ptáci, křičí rackové a na mostě zvoní tramvaj – všechno to do sebe zvláštním způsobem zapadá; ano, to jsou ty zvuky Prahy, její esence. To je náš festival. Prague Sounds. The Festival.