Mařenka má nového Jeníka: Z ciziny, ale mluví česky

,

Pražské Národní uslyší už za pár dnů nového Jeníka. Tenorista Pavel Černoch tu byl k vidění před pár lety a při jeho velmi slibných začátcích ho také poznali v Brně. Pak ale zčistajasna zmizel, aby se jeho jméno začalo čím dál častěji objevovat na programech zahraničních operních domů. Teď je tu po čase zpátky, byť jen na skok, zatím na tři představení Prodané nevěsty v září a říjnu. Jaký bude nový Jeník? Jaký vůbec je ten dnešní Pavel Černoch? A jaké jsou jeho další plány a zahraniční nabídky? Zdaleka nejen o tom je následující rozhovor.

Začněme zkraje: V jednom z vašich profilů jsem se dočetl, že původní profesí jste umělecký manažer a teprve časem jste coby profesionál začal zpívat. Co vás vůbec ke zpěvu přivedlo? A nezalitoval jste toho někdy později?

Nikdy jsem své životní plány neměnil, neplánoval jsem. Já jsem zpíval od malička v dětském sboru Kantiléna a vždycky mě to moc lákalo, ale ne na profesionální úrovni, z toho jsem měl obavy. Nejsem z muzikantské rodiny, a proto to nebylo tak jednoznačné, i když mně rodiče vždycky absolutně podporovali, za to jsem jim oběma moc vděčný. Na začátku mých studijních pokusů se mi nedařilo tak, jak jsem si to představoval, a tak jsem raději odsunul zpěv na úroveň „koníčka“ a začal jsem se věnovat managementu, což mně vždycky taky moc zajímalo a fungovalo to velmi dobře. Ono to povolání má velmi mnoho společného s divadlem, když chcete zaujmout, získat klienta a nebo dobře prodat, musíte být hodně přesvědčivý, a to je u divadla stejné. Moji kolegové a kamarádi jezdili na golf a já jsem studoval zpěv a zpíval. Teprve celkem nedávno se to obrátilo a postupně začal převažovat zpěv nad byznysem. A jestli toho lituji, tak to ještě nevím, já zpívám profesionálně teprve pět let a zatím, pro mě překvapivě, úspěšně. 

L.Janáček: Příhody lišky Bystroušky -Rechtor (Sevilla 2004) 

 Zpěv jste studoval ve Florencii. Proč zrovna tam? Nevěřil jste snad našemu domácímu pěveckému školství?

Ono to se mnou není tak jednoduché. Já jsem maximalista a pedant, a to nejen ve zpěvu. Měl jsem vždycky velice vyhraněnou představu o tom, jak bych chtěl zpívat, a tu mám do dneška. A hlavně můj hlas nebyl tak úplně jednoduchý na školení. V Česku jsem nikoho nenašel, kdo by mým představám odpovídal a u koho bych se cítil komfortně, a tak jsem hledal i v zahraničí a skrze různé náhody jsem nakonec našel mého učitele právě v Itálii. Měl jsem ale i tu velkou výhodu, že jsem požíval již zmíněné podpory mých rodičů a ti si to naštěstí mohli finančně dovolit a záhy jsem si i sám vydatně vydělával v managementu. To je určitě pro takové akce, jaké jsem podnikal, rozhodující. Já jsem studoval vždycky jen soukromě a platil jsem si i letní kurzy herectví a to pět let. Jednou jsem to počítal. Pořídil bych za to malý byt v Praze.

Jste i teď pod aspoň občasnou kontrolou stálého pěveckého pedagoga?

Neustále a ne občasnou, ale velice pravidelnou. Studovat musíte v tomto oboru pořád, celý život, jinak je to cesta do pekel. Potřebujete pořád někoho, kdo Vás vede a reaguje na změny hlasu, které během kariéry a s narůstajícím věkem a s každou novou rolí zákonitě přicházejí. A někoho, komu důvěřujete a kdo vám vyhovuje. Já jsem takového učitele našel. Pořád musíte růst a to mě baví, vždycky máte dojem, že už by to mohlo být na maximu a najednou zjistíte, že můžete jít ještě dál a dál, to je super.

Vůbec poprvé jsem vás zaregistroval v jedné z malých rolí na DVD nahrávce Weberovy Euryanthy v Teatro Lirico Cagliari, z doby, kdy se o Vás ještě v Česku vůbec nevědělo. Kde a v čem vůbec došlo k vašemu debutu v opeře a jak rychlé byly vaše další kroky?
 
Na to se mě v cizině často ptají a já to přesně ani nevím. Tím, že jsem měl tak dlouhý rozjezd a tolik různých marných pokusů, tak si to přesně nevybavuji . Zlom nastal, když jsem debutoval v Praze na letním festivalu ve Státní opeře jako Alfredo v Traviatě. To bylo myslím v roce 2005. Od tohoto okamžiku se to celé nastartovalo. Dostal jsem nabídku do Národního na všechny ty role a roličky, co jsem tam dělal. V Národním jsem byl jako stálý host dva roky, to byla éra Dvořák – Nekvasil. Tito dva pánové mě velice podporovali a jim vděčím za ten rozjezd.

B.Smetana: Tajemství -Vít (Praha Národní divadlo 2006/s M.Haan jako Blaženkou)

V pražském Národním, resp. Stavovském jste zpíval Alfréda (La traviata), Ottavia (Don Giovanni), Ernesta (Don Pasquale), Víta (Tajemství) a Michelise (Řecké pašije). Od podzimu 2007 jste se ale z Česka prakticky vytratil, když jste se stal sólistou vídeňské Volksoper. Jak k tomu vůbec došlo?

Jednoduše. Dostal jsem nabídku od vídeňské agentury Hollaender-Calix, abych přijel na předzpívání a to se líbilo. Dostal jsem smlouvu na rok a zároveň i nabídku do Grazu a Linze na hostování na Edgarda a Bettelstudenta.

Ve Vídni jste se představil jako Alfréd, Camille de Rossilon (Die lustige Witwe), Lyonel (Martha), Alfred (Die Fledermaus) a Rodolfo (La boheme). Jak své dvě sezóny ve Volksoper hodnotíte? Vzpomínám si, že třeba Magdalena Kožená nebyla ze svého tamního angažmá v době počátků své kariéry úplně nadšená…

Já jsem byl nadšený a ve Volksoper se mi velice dařilo. Nastoupil jsem zároveň s novým vedením, v jehož čele stál a stojí vynikající rakouský herec Robert Mayer. Měl jsem ale tolik práce, že jsem nemohl první rok dělat nic jiného. Musel jsem vplout bez zkoušek do všech inscenací, s výjimkou Bohémy, které zmiňujete. Učil jsem se a doufal, že to nepokazím. Nepokazil jsem to, a proto to potom asi nabralo celkem rychlé obrátky. Z angažmá jsem odešel už po osmi měsících a dostal jsem hostovací smlouvu, a tak jsem mohl začít i jezdit do jiných divadel, které mě zvaly.

Volksoper je, marná sláva, hodně ve stínu Staatsoper. Jak je tam tvrdá konkurence? Budete ve Volksoper pokračovat?

Konkurence je všude za hranicemi Česka tvrdá. Mladých a velmi dobrých zpěváků jsou spousty a musíte pořád bojovat.
Ve Volksoper už nyní nic dalšího neplánuji. Ona je to taková zvláštní instituce, se kterou se musíte včas rozloučit a pokračovat v další kariéře. Často je nazývána jakousi „branou“ do dalšího operního světa.

Máte za sebou vystoupení ve velkých rolích také na dalších zahraničních scénách, mimo jiné Štefu v Mnichově a Prince z Rusalky v Aténách. Jaké jsou vaše další plány?

Čeká mě spousta úkolů a práce. V Aténách jsem dostal nabídku na spolupráci s agenturou Zemsky/Green z New Yorku. A to byl další ze zásadních zlomů v mém putování za úspěchem a „bel cantem“. Když jsem dostal e mail od Alana Greena, jednoho z majitelů agentury, s nabídkou na spolupráci, vůbec jsem nevěděl, kdo to je. Ukázal jsem to mé kolegyni, která tam zpívala Rusalku a ta málem omdlela. Oni se specializují na tenory a najdete u nich Kaufmanna, Vargase, Álvareze a do nedávna i Rolanda Villazóna. Alan Green potom přiletěl do Athén, pozval mě na snídani a za 20 minut jsme byli na všem dohodnuti. Števa v Glyndebourne, Faust v Helsinkách, Boris z Káti ve Stuttgartu, Jeník v Paříži, Princ v Tokyu a Glyndebourne, Lenskij v Rize a to už jsme v roce 2011.

V pražském Národním se znovu objevíte v září, kdy tam budete poprvé zpívat Jeníka v Prodané nevěstě. Už jste si ho před tím někde zkusil? Řada vašich kolegů přiznává, že to je pro ně docela těžká role. Jak to cítíte vy?
 
Nezkusil. To zkoušení nastane právě 13. září 2009 v Praze. Já jsem si ho v Národním divadle vyprosil a pan Heřman, šéf opery, mi vyšel vstříc. Mám Jeníka dělat za rok v Paříži a tak jsem Národnímu moc vděčný, že mi umožní v něm vystoupit již nyní, nemluvě o tom, že jsem si vždycky přál v Jeníkovi debutovat právě v Národním divadle. O tom, že je to těžká role, jsem nikdy nepochyboval. Chtěl jsem si na něj počkat, až se na něj budu opravdu cítit. Nabízeli mi jej v Praze i v Brně už v roce 2007, ale já odmítnul. Dnes jsem moc rád, že jsem si počkal a snad to vyjde i na jevišti. Budu nastupovat do hotové inscenace, bez toho klasického zkoušecího procesu, a to je vždycky dost těžké a ještě těžší s rolí, ve které vystupujete vůbec poprvé a ještě těžší v Praze v národní opeře jako je Prodaná nevěsta.

Pro příští rok na leden vás Národní slibovalo jako Ferranda v novém nastudování Mozartovy opery Cosi fan tutte. Posléze jste ale z obsazení zmizel. Proč?
 
Ano, zmizel. To je právě ta záležitost s vývojem hlasu. Po debutu v Bohémě v Birminghamu na podzim 2008 a posléze v Rusalce v Athénách jsem se oborově posunul blíž lyrickému tenoru a Ferrando je spíše pro lehčí typ hlasu. Tak jsem ho musel odříct. Když jsem smlouvu podepisoval, netušil jsem, že to půjde tak rychle kupředu.
 
Když ve Vídni stojíte u jistě i pro vás magické budovy Staatsoper, jaké pocity máte? Prošla vám třeba hlavou konkrétní role, kterou byste si tam rád někdy zazpíval? Jak vůbec šanci, že k tomu někdy dojde, hodnotíte?
 
Nehodnotím ji. Já o takových věcech moc nepřemýšlím a mé sny se odehrávají v jiné rovině. Jediná věc, která mě vždycky napadá, když kolem toho domu jedu je, že kdyby k tomu mělo někdy dojít, tak doufám, že na to budu dostatečně připravený. To je moje životní přesvědčení. Proto spíš přemýšlím o svých rolích, práci, technice a co se opravdu stane, to ponechávám spíše osudu.
Stejně tak to bylo s Mnichovem. Dnes tam mám smlouvu na představení až do roku 2013. Můj debut v roli Števy se zrodil den před představením. Intendant mnichovské opery mně zavolal na můj soukromý mobil v pátek s dotazem, zda-li bych „zítra“ mohl vystoupit v Bayerische Staatsoper jako Števa. Čekalo se do soboty do 10ti hodin, jestli tenor, který měl zpívat, opravdu odřekne nebo ne. Zavolali mi v 10.45 s tím, že opravdu odřekl, a že mé letadlo z Prahy letí ve 13 hodin. Já jel taxikem na letiště, ve dvě jsem byl v Mnichově, do tří hudební zkouška, potom dvě hodiny s asistentem režie, zkouška kostýmu, seznámení se s dirigentem, maskérna a už jsem stál na jevišti jako opilý Števa Buryja. Na to musíte být připravený: pěvecky, fyzicky, ale hlavně psychicky. Když to všechno funguje, tak máte předpoklad k tomu, že s trochou štěstí nějakou kariéru uděláte. 

L.Janáček: Její pastorkyňa -Števa (Riga 2005)

 Koho ze svých pěveckých kolegů si nejvíc vážíte? Máte nějaký vzor?

Vážím si všech, kteří mají tu odvahu toto povolání dělat. Vzorů mám víc, ale jeden vyhraněný nemám. Velice obdivuji Franca Corelliho, rád poslouchám starší nahrávky José Carerrase, líbí se mi moc Giuseppe di Stefano a spousta dalších.

Co váš soukromý život? Máte na něj vůbec čas? A kde vůbec v posledních letech trávíte většinu času? Ve Vídni nebo dojíždíte z Čech?

S tím časem to není moc velká sláva. Většinu roku jsem v cizině a to právě tam, kde zkouším a kde pracuji. Na to si nemůžu zvyknout, nikdy jsem si to s kariérou přímo nespojoval a celkem mi to dává zabrat. Díky skypu a internetu není můj soukromý život úplně v troskách. Já jsem spíše domácký typ a nemám moc rád hotely a cizí byty, kde prakticky pořád bydlím. Nejraději jsem u sebe doma, a to buď v Brně nebo v Praze a dnes už i ve Vídni. Asi si budu muset v každém velkém městě, kde bych mohl zpívat, nějaký byt koupit:-)

Jak relaxujete? Při čem si nejvíc odpočinete? Máte nějaké koníčky?

Do nedávna to byl zpěv…

Vaše životní krédo?

 Dokud máš své sny, máš se na co těšit!

 Díky za vaše odpovědi a ať vám to těšení dlouho vydrží!

 

www.pavelcernoch.cz

 

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]

Mohlo by vás zajímat