Mařenka ve Vídni (1)

  1. 1
  2. 2

Proč bychom se netěšili aneb Pohleďte, jak keře pučí…
(O dlouhé cestě Prodané nevěsty do Vídně)

Opera z nejmilovanějších, neobehranějších, nejlidovějších, prováděná k příležitostem nejvznešenějším i nejprofánnějším. Bylo o ní napsáno mnoho, víme o ní mnoho. Sdílí osudy jiných notoricky známých, znárodnělých a zlidovělých děl. Nesnadno se v její historii rozeznávají fakta od legend. K jedné z legend patří i ta o lásce, kterou k ní spontánně zahořel celý národ a o opovržení, kterým ji častovala cizina – i ta nejbližší, která cizinou ve vlastním slova smyslu nebyla.


„Smetanova Prodaná nevěsta provozovati se má také co nejdříve na německém jevišti. Ředitelstvo našeho divadla došla tyto dny žádost ze Štýrského Hradce, aby skladatel operu svou propůjčil k provozování na tamějším jevišti, čemuž vyhověno bude ochotně, nepochybujeme.“ Zprávička zveřejněná 8. února 1871 v časopise Hudební listy zůstala v tuto chvíli pouhým přáním. Klavírní výtah opery, jenž vyšel o rok později jako první čin vydavatelství Hudební matice Umělecké besedy, byl již opatřen také německým překladem zpěvních čísel od Emanuela Züngela (recitativy v prvním klavírním výtahu ještě nebyly). Na německou premiéru však musela Prodaná nevěsta ještě více než dvacet let čekat. Na jiném než českém jevišti zazněla poprvé měsíc před zveřejněním zprávy o zájmu Štýrského Hradce v Petrohradě a její tamní přijetí bylo pro skladatelele velkým zklamáním. Petrohradská kritika hovořila o „jarmareční“ hudbě, která se sice lehce poslouchá a obecenstvu se líbí, opera se však stěží udrží na repertoáru, neboť se nejedná o žádné hluboké umění. Vadil koktavý Vašek, na němž není nic komického, naopak spíše uráží estetický vkus, opera byla označena za prázdnou, vtip, který nabízí, za nejapný, hudba za jednotvárnou a tuctovou. V Praze se po premiéře Prodané nevěsty roku 1866 o ní sice nemluvilo o mnoho jinak, mezitím však začala být považována za dílo, které naplňuje ideu národní opery a za příkrými odsudky petrohradské kritiky se hledal komplot. Byl nalezen ve čtyři roky starém nedorozumění mezi Smetanou a ruským dirigentem a skladatelem Milijem Balakirevem. Ten byl tehdy pozván do Prahy k nastudování Glinkovy opery Ruslan a Ludmila. Balakirevovo hostování však skončilo roztržkou s prvním kapelníkem Smetanou. Oba se tehdy zřejmě stali nástrojem partajních intrik kolem instituce české opery, která byla od samého počátku součástí politiky. K nedorozumění jistě přispěly i osobní vlastnosti obou umělců. Každopádně se petrohradské provedení Prodané nevěsty stalo příležitostí starý spor znovu otevřít – i na stránkách českého tisku.

Ať už Smetana chápal, že se při v případě Petrohradu jednalo o jiné souvislosti než čistě hudební, nebo spojitost nevytušil, petrohradské kritiky se jej dotkly. Druhého zklamání s ohlasem jiné své opery v zahraničí se dočkal při uvedení Dvou vdov v Hamburku roku 1881. Libretista Emanuel Züngel přenesl původní francouzskou předlohu Jeana Féliciena Mallefillea do Čech a Smetana jí svou hudbou dodal český lokální kolorit – především v druhé verzi opery, k níž přidal lidové postavy Toníka a Lidky. Právě Dvě vdovy považoval nicméně Smetana ze svých tehdy existujících oper za nejvhodnější pro uvedení v cizině. „Má opera tato obojí ráz: národní a kosmopolitický a tento docela […] v jakémsi salonním tonu,“ psal svému stoupenci Ludevítu Procházkovi, jenž tehdy v Hamburku působil a měl zásluhu na tamní propagaci Smetanovy hudby. Smetana svolil k hamburskému provedení, pro předkladatele Rodericha Felse však byla opera příliš česká. Jen nerad souhlasil Smetana s novými úpravami. Příznivý ohlas opery pak považoval za „jakési dobrodiní“, jakoby „opera sama neměla valné ceny“. „Nenamáhal jsem se nikdy, abych si získal slávy v cizině,“ psal Smetana. „Skladby své psal jsem vždy pro své rodáky a když tito je vlídně přijali, to mi bylo nejlepší odměnou; když i jinde v cizině budou se provozovat a líbit – bude dobře, ale nikdy nebudu toho náhledu, že se mi tím stalo nějaké dobrodiní a že tím skladbám mým na ceně přibylo.“


Po návratu ze Švédska roku 1861 se Smetana rozhodl sloužit české věci a o ohlas v cizině se příliš nestaral, vždyť na domácí půdě bylo dostatek problémů k řešení. A dokud nebylo jeho dílo plně probojováno zde, nebylo nutné a ani žádoucí usilovat o prosazení jinde. Zvláštní schizofrenie mezi ctižádostí, aby naše hudba byla za hranicemi uznána a obavou, že by se její ještě málo utvrzená českost mohla nakazit cizími vlivy, přetrvávala i po Smetanově smrti. A byl zde ještě jeden problém: chtít dále do světa mělo smysl teprve tehdy, až bude česká hudba jako plnohodnotná a konkurenceschopná uznána Vídní. Vídeň cizinou nebyla, byla přece hlavním městem monarchie, k níž patřilo i české království. Avšak v mnoha směrech byla nedosažitelnější než jiná německy mluvící města. Nejvíce právě zde narůstaly překážky z předsudků. Stavěly je obě strany.

„Češi trefili do černého…“ (Mezinárodní hudební a divadelní výstava ve Vídni 1892)
  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


2
Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment
1 Comment threads
0 Thread replies
0 Followers
 
Most reacted comment
Hottest comment thread
0 Comment authors

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Upozornit na
Anonymous

Úžasně zajímavé,ostatně jako vždy!Dostáváme soustíčka operní historie až pod nos!
Díky!
Vop