Edita Raušerová: Labutí jezero? Pět týdnů potu a krve

 (foto Pavel Hejný)

Na jevišti působíte energickým a optimistickým dojmem. Jaká jste v civilu? Uzavřený typ nebo spíš extrovert? Nenápadná či spíš živel?

Jak kdy:-) Když jsem mezi novými lidmi, tak jsem spíš uzavřenější, protože nevím, co si mám s nimi povídat, když je neznám… Ale jakmile jsem mezi kamarády, tak je to naopak. Jsem ráda, že je vidím – třeba spolužáky z Brna – a neuvěřitelně se bavíme. Takže půl na půl:-) Ale bavím se ráda a užívám si života….

Jak vidíte sama sebe – svoje klady i třeba zápory?

Sama sebe vidím jako úplně normální holku, ale to vlastně já ani nemohu posoudit:-) Zkuste se zeptat mého přítele, ten vám to snad prozradí:-) Jsem ovšem velký perfekcionista hlavně v práci… Ať udělám představení “jakkoliv”, jsem pořád nespokojená. Někdy se na sebe naštvu úplně zbytečně:-)

(Déjà vu – foto Hana Smejkalová)

Kdesi jsem se o vás dočetl, že jste ve Slavkově u Brna navštěvovala taneční obor tamní Základní umělecké školy. Skutečně jste k tanci jako ke své profesi směřovala už od mala?

V podstatě ano. Nebýt mojí učitelky baletu na Základní umělecké škole, tak se nedostanu ani na Taneční konzervatoř. Dala nám přihlášku a jeli jsme s maminkou na přijímačky do Brna… Byla to velká legrace, hrozně mě to tam bavilo a přijímačky jsem udělala. Ale mezitím jsem se ještě rozhodovala mezi basketbalem a hudební konzervatoří, hrála jsem totiž na klavír. Nakonec balet zvítězil:-)

Na konzervatoř jste nastoupila v Brně, ale dokončila jste ji v Praze. Proč?

Je to vtipné… Impuls byl, když jsem dostala na brněnské Konzervatoři pozvánku na letní kurzy Darii Klimentové v Praze. Potkala jsem tam jednu moc šikovnou tanečnici, která kdysi udělala to samé, co vzápětí já. Řekla jsem si, proč to taky nezkusit. Vždycky mě bavilo poznávat něco nového, získat nové zkušenosti a jiný přístup.

Do sboru baletu Národního divadla jste nastoupila hned po škole, před pěti lety. Jak těžké to byly začátky?

Těžké to bylo… Ve škole jsme sice měli tvrdý režim, od rána do večera jsme cvičili, takže jsme byli “na divadlo” docela dobře připraveni. Ale začala sezóna a já nevěděla, co s volným časem. Většinou jsem končila kolem čtrnácté hodiny a to byl pro mě nezvyk. Trvalo to asi dva měsíce, až pak jsem najednou dostala příležitost zatančit si pas de deux z baletu Korzár, které je součástí představení Baletománie – tehdy jsme jeli na zájezd do Bratislavy. Potom mně už práce přibývala a toho volného času už tolik nebylo:-)

(1.symfonie D-dur – foto Hana Smejkalová)

Sólovou smlouvu jste v Národním dostala po třech sezonách. Prožívala jste to hodně ?

To víte, že jsem to prožívala… Ve chvíli, kdy mně tu zprávu oznámili jsem si myslela, že se úplně zbláznili.-)

Jak velká konkurence je podle vás u vás v souboru? Cítíte často kolem sebe trochu ostřejší lokty?

Konkurence je a vždycky bude. Do souboru přicházejí stále lepší a disponovanější tanečníci, tudíž musím pracovat dvakrát více. A občas to není vůbec jednoduché, věřte mi:-)

Máte za sebou už také debut v prubířské roli každé primabaleriny – v dvojroli Odetty – Odílie z Labutího jezera, do které jste byla nedávno doobsazena. Jak dlouho jste se na toto vystoupení připravovala? Jaký jste měla ze svého výkonu pocit? Měla jste velkou trému?

Ano, jsem moc ráda, že si mohu zatančit tak krásnou roli. Bylo to opravdu náročné jak fyzicky, tak i psychicky. Připravovali jsem se na to představení s Adamem Zvonařem přibližně pět týdnů. Pět týdnů potu a krve:-) Ale byla to krásná práce, která mně hodně dala a ještě hodně dá. Je stále co zdokonalovat… A tréma? Šílená… Ale snažili jsme si to s Adámkem užít. Pak jsme byli rádi, že už to máme za sebou a že to dobře dopadlo:-)

(Labutí jezero – foto Diana Zehetner)

Je právě Odetta – Odilie role, které si z těch dosavadních v Národním nejvíc ceníte? Nebo to snad byla Ekkova Carmen, se kterou jste si vydobyla nominaci na Thálii, či nějaká další? A máte nějakou vysněnou roli či choreografa, se kterým byste se chtěla potkat?

Role Odetty – Odilie byla moje vysněná a splnila se mi. Jinak si ale cením každé role, kterou dostanu, protože se na ní učím jak po výrazové stránce, tak i technické. A taková nominace na Thálii nebo nějaká jiná cena, to je pro nás tanečníky odměna za naši šílenou dřinu. Doufám, že přijdou další krásné role, jako byla třeba právě Carmen.

(Carmen – foto Pavel Hejný)

Považujete se spíš za typ klasické tanečnice nebo máte slabost pro moderní repertoár?

Když jsem byla mladší, chtěla jsem dělat jen klasický balet. Ale člověk časem zjistí, že je důležité umět různé styly, i ty moderní…Tanečník by měl být všestranný. Takže vítám všechny styly:-)

(A Little Extreme – s Karlem Audym – foto Pavel Hejný)

Co vaše soukromí? Zbývá vám na něj vůbec čas? Prozradíte?

Všechen svůj volný čas – ale řeknu vám, moc ho není – věnuji relaxaci, svoji rodině a svému příteli:-)

Díky za rozhovor, hodně dalších úspěchů!

Ptal se Vít Dvořák