Mařenka ve Vídni (3)

Tři Mařenky

Divadlo na Vídeňce, v němž se roku 1805 uskutečnila premiéra Beethovenova Fidelia, bylo za vedení Alexandriny von Schönerer a poradce Jaunera přední vídeňskou operetní scénou: roku 1885 zde bylo poprvé uveden Cikánský baron Johanna Strauße a také další jeho operety či kusy Karla Millöckera nebo Karla Zellera zde měly své premiéry. 10. ledna 1893 to byla Straußova Kněžna Ninetta, která předcházela uvedení Prodané nevěsty, prvnímu provedení této Smetanovy opery na scéně německého jazyka vůbec. Smetanův tradovaný, poněkud furiantský výrok, že chtěl napsat něco, co „ani Offenbach nesvede“ je sice mnohem pozdějšího data, ve své první verzi však Prodaná nevěsta skutečně neměla k typu klasické operety daleko. Mezitím však prodělala stylovou proměnu, a ačkoli základem její životnosti a obliby komediálnost zůstala, obsahuje i jiné polohy. Prodaná nevěsta se zkrátka stala prvním dílem, jímž soubor Divadla na Vídeňce překročil práh operetního oboru a dokázal, že je s jeho kvalitami třeba počítat i v opeře. Vídeňská premiéra Pucciniho Bohémyse pak odehrála roku 1897 právě v Divadle na Vídeňce.

Jako první vídeňská (a tedy také německá) Mařenka je vesměs uváděna sopranistka Lily Lejo, i ona sama se za ni považovala. Role českého děvčete jí přirostla natolik k srdci, že ještě po padesáti letech na výročí vídeňské premiéry Smetanovy opery dojatě vzpomínala: redaktorovi listu Weltblatt poslala pohlednicovou podobu pamětního listu, který byl k premiéře vydán, a podepsala se „Vaše dotěrná Mařenka“. Její životní data mají v literatuře – na to, že byla svého času vídeňskou hvězdou (nebo právě proto) – neuvěřitelné množství variant. Dnes máme potvrzeno, že se narodila ve stejném roce jako Prodaná nevěsta: roku 1865 v chorvatském Križevci. Do Vídně se dostala přes angažmá v Salzburgu, Mariboru, Štýrském Hradci, Mnichově a Berlíně. Zpívala s velkým úspěchem subretní role Johanna Strauße a její Nedda v Komediantech okouzlila samotného Leoncavalla. Mařenku si pak zazpívala také ve Dvorní opeře, na záskok.

Premiéru 2. dubna 1893 v Divadle na Vídeňce však Lily Lejo nezpívala. Úspěšně sice absolvovala za zvýšeného zájmu vídeňských novinářů generálku, náhle však onemocněla a s napětím očekávaná premiéra mohla skončit fiaskem. Naštěstí však měla Alexandrine von Schönerer v souboru mladou naději, která již při Straußově Kněžně Ninettě s Lily Lejo alternovala. Mnoho příležitostí zatím nedostala a její jevištní zkušenosti se s ostříleností kolegyně rozhodně nedaly srovnat. Tentokrát však celá již tak dost velká tíha zodpovědnosti postihla právě ji. Antonia neboli Toni Diglas si vedla statečně, zachránila premiéru, pověst své „directrice“ i divadelní kasu. Přemysl Pražák ji ve své knize „Smetanova Prodaná nevěsta“ z roku 1962 jako skutečnou první Mařenku jmenuje, víc se však o ní donedávna nevědělo. Její jméno z divadelních almanachů brzo zmizelo a bylo si možno jen domýšlet, který z obvyklých osudů mladých divadelních hvězdiček ji potkal – zda se její talent se nerozvinul, přišla o hlas, či se vyskytl bohatý nápadník… Dnes víme, že v případě Toni to byl ten třetí případ. Její stručný umělecký životopis stojí za uvedení, nejen proto, že se jedná o první konkrétní údaje o dosud téměř anonymní osobě, ale hlavně proto, že se tehdy stala skutečnou divadelní hrdinkou.

“Korunovaná krása” Toni Diglas (první Mařenka v Divadle na Vídeňce 1893)

Antonia Franziska Diglas se narodila se roku 1870 ve Vídni v rodině hostinského „U modré lahve“ v nynějším šestnáctém vídeňském okrese, v lokále, kde mj. koncertoval Johann Strauß otec a k jehož „štamgastům“ patřili vysocí úředníci, spisovatelé a univerzitní profesoři. Byla žačkou přípravky konzervatoře Společnosti přátel hudby a roku 1889 ukončila operní školení. Nedlouho nato se objevil její kreslený portrét v humoristickém časopise Der Floh (Blecha) s titulkem „Korunovaná kráska“, to když se Toni zúčastnila slavnosti Společnosti dobrovolných záchranářů a byla zde zvolena „královnou krásy“. „Tím se však toto zvláštní děvče nespokojuje, nýbrž bojuje o vyšší umělecké mety,“ psalo se. To již byla členkou mnichovského královského divadla a s ním se objevila – ovšem jen v epizodních rolích – při pohostinských hrách také ve svém rodné městě. Ještě téhož roku 1890 se stala členkou vídeňského Karlova divadla a o rok později byla angažována do Divadla na Vídeňce. Po dva roky trpělivě studovala druhá obsazení a občas si někdo všiml, že „je neprávem stavěna stranou“. Její velký den přišel o velikonoční neděli 2. dubna 1893. Kritici, kteří mezitím na základě generálky do nebes vychválili skvělý výkon Lily Lejo, těžko mohli Toni přiznat výkon lepší, nepohořela však, naopak se jevila jako slibná síla souboru. Všichni obdivovali její odvahu, konstatovali nervozitu (není divu), někteří zmínili nerozvinuté herectví. Eduard Hanslick napsal, že „slečna Diglas provedla roli bez orchestrální zkoušky s neobyčejnou suverenitou. Zasloužila by medaili za statečnost,“ čímž její odvážný čin ještě podtrhl; ve skutečnosti Toni orchestrálku (jedinou) absolvovala, a roli ochudila o velkou Mařenčinu árii ve třetím dějství. Velké napětí ze záskoku však nezkušenou zpěvačku vyčerpalo natolik, že 4. dubna musela představení odříci. S Lily Lejo pak ještě dále Mařenku alternovala, očekávání, že teď si konečně vydobyla místo v divadelním světě, se však nenaplnilo. Naposledy se na divadelní ceduli objevila v lednu 1894. Od divadla ji odvedl obchodník Rudolf Eduard Cuny-Pierron. Právě v prvních měsících roku 1893, kdy se zaskvěla jako Mařenka, byl tento pán a její příští manžel sokem v lásce spisovatele Arthura Schnitzlera, který Toni rovněž nadbíhal. Sokem dokonce dvojnásobným. Nejprve obchodník přebral Schnitzlerovi herečku Marii Glümer, a poté byl úspěšnější i u „korunované krásky“ Toni Diglas, se kterou se oženil. Vybojoval si ji téměř na třicet let, zemřel roku 1922. Jeho vdova, ona skutečná první vídeňská Mařenka, odešla čtyřicet let po něm, 15. prosince 1962. Život uzavřela ve vídeňském starobinci Lainzu.