Mařenka ve Vídni (4)

Narážek tisku nebyl Jahn ušetřen ani když konečně – poté co uvedl roku 1894 Hubičku a 1895 Tajemství – 4. října 1896 poprvé zazněla ve Dvorní opeře Smetanova nejnárodnější opera. Váhal opravdu kvůli předsudkům, zdála se mu opera opravdu příliš česká a příliš lidová a tedy pro dvorní jeviště nevhodná? Dokumenty archivu Dvorní opery hovoří poněkud jinak a v lecčems Jahnovo jednání vysvětlují a ospravedlňují. V prosinci 1892 se například zajímal u berlínské firmy Bote & Bock, jaké by byly podmínky uvedení Prodané nevěsty pro příští sezónu, ovšem za předpokladu, že opera nebude do té doby uvedena ve Vídni nikým jiným, „ani německy, ani v jiném jazyce“. Nato ovšem dostal odpověď, že něco takového lze jen stěží zaručit: ředitel Šubert například plánuje na červen hostování v Divadle na Vídeňce. Šubert se tedy nevzdal a když se nepodařilo prosadit hostování v létě 1892 ve Dvorní opeře, chtěl se pokusit další rok nato v jiném vídeňském divadle; marně, ale na další vývoj událostí to mělo vliv. „Bránit Čechům při tomto hostování v uvedení jejich nejnárodnější opery by už z politických důvodů nebylo vhodné,“ psal Hugo Bock z Berlína. „Naopak si myslím, že pro úspěch německých provedení potřebujeme podporu českého elementu. […] Chtěl bych zdůraznit, že ještě nějaká představení v české řeči pozdějším německým provedením nejenže neuškodí, nýbrž vzbudí ještě větší zájem.“ A Jahn dostal dokonce diplomatickou radu: „Podle v současnosti platného zákona na ochranu autorských práv v Rakousku uplyne ochranná lhůta na Smetanova díla k 1. lednu 1895, pokud mezitím nedojde k prodloužení této lhůty. To pro mne jako zástupce dědiců Smetanových znamená následující…“ vypočetl Hugo Bock Jahnovi podmínky, za jakých by byl ochoten jednat s Divadlem na Vídeňce o zrušení připravovaného hostování. Tyto podmínky se však nezamlouvaly Smetanovým dědicům. Smetanův zeť lesmistr Schwarz byl rozladěn, že by Dvorní opera měla získat takovou „ryzí repertoárovou operu“ za směšnou částku a netajil se svým podezřením, že „domácím umělcům není ani v nejmenším prokazována taková přízeň jako je tomu v hojné míře u skladatelů cizích“.

 

Wilhelm Jahn

 

Jahnovi tedy posléze vypálila rybník – po dohodě nejen s Bockem, ale podle všeho také se Šubertem a Schwarzem, – directrice Alexandrine von Schönerer se svým uměleckým poradcem von Jaunerem a uvedla, jak už víme, Prodanou nevěstu sama. A aby tedy mohl Jahn Prodanou nevěstu konečně dát na repertoár, musela být nejprve zrušena provozovací práva Divadla na Vídeňce. Ta slečna von Schönerer Dvorní opeře velkoryse postoupila, prvenství v uvedení německé Prodané nevěsty už jí nikdo vzít nemohl. A ještě jednu překážku musel Jahn zdolat, nemělo-li provedení ve Dvorní opeře zůstat pozadu nejen za českým nastudováním, ale dokonce i za provedením na vídeňském předměstí. Potřeboval kvalitní obsazení, a to vázlo především na dobrém basistovi. Snad si i vzpomněl na nabídku agenta Matthiase Täncera, nejpravděpodobněji však zafungovalo spojení s Franzem Jaunerem, momentálně pravou rukou ředitele Polliniho v Hamburku. Každopádně nabídl Jahn tři pohostinská vystoupení Vilému Hešovi, toho času rovněž v Hamburku. Heš představení v srpnu 1895 úspěšně absolvoval, připomněl se vídeňskému publiku, a se začátkem sezóny 1896/97 přešel do Vídně. Role Kecala byla v Hešově podání Jahnovou jistinou. Riziko neúspěchu při uvedení Prodané nevěsty se tím výrazně snížilo.

 

4. října 1896 tedy konečně vstoupila Prodaná nevěsta na prkna Dvorní opery. V den císařova svátku. Na jmeniny a narozeniny císařského páru byl v repertoáru Dvorní opery (a nejen tam) vždy brán ohled, a není náhoda, že už Dvořákův Šelma sedlák roku 1885 byl nasazen na 19. listopadu – svátek císařovny Alžběty. Rok po Prodané nevěstě, 4. října 1897 zazněl ve Dvorní opeře poprvé Smetanův Dalibor, pod taktovkou nastupujícího nového ředitele Gustava Mahlera, jemuž je také prosazení této opery ve Vídni většinou přičítáno. Neprávem; Dalibor byl už obsažen v dramaturgickém plánu odstupujícího ředitele Jahna, který Mahler převzal.

Politická situace v zemi se po třech letech od premiéry v Divadle na Vídeňce nezlepšila. V týdnu před premiérou se bouřilo v Čechách pohraničí, reforma hraběte Badeniho narazila na nesouhlas konzervativců i radikálů, kterým připadala polovičatá. Smetanova opera byla tedy i tentokrát obklopena ovzduším napětí – a také tentokrát zvítězila. Běh událostí, jenž rád chystá paradoxy, tomu chtěl, že oslavné fejetony na „dvorní“ Prodanou nevěstu vyšly zároveň s nekrology za jednoho z nejpřesvědčenějších mladočechů Dr. Julia Grégra, jenž právě onoho 4. října zemřel.

Superlativy opěvující premiéru ve Dvorní opeře byly ještě hlasitější než v případě Divadla na Vídeňce, vždyť se jednalo o prominentní scénu. Stranou ale (opět) nezůstala ani satira. Jedna z nich si dobírá české poslance, známé svými halasnými reakcemi v říšské radě, kteří nyní „nasáli dojatě melodie domova svého / seděli v klidu vnímání blaženého. / Jeden z nich vyslovil pak útěchu: / Co jen by byli tihle Němci bez Čechů?“ Vídeňská kritika doznávala, jak dlouho byly Smetanovy opery ve Vídni neprávem zanedbávány a jejich skladatele objevila jako „nejlepšího rakouského skladatele“ současnosti (což se ovšem opět nezamlouvalo Praze. „Škoda, že se ten ‚Tondichter Friedrich‘ aspoň nepsal ‚Smöthana‘“, citoval Světozor poznámku Karla Knittla). Tak jako v Divadle na Vídeňce, byla i ve Dvorní opeře Prodaná nevěsta jedním z umělecky i kasovně nejúspěšnějších děl v repertoáru. Ve výkaze vyplacených tantiém zaujala v sezóně 1896/97 druhé místo za součtem tantiém za čtyři opery Wagnerovy, jež se v oné sezóně hrály, předčila módní hity Leoncavalla a Mascagniho, i oblíbená díla Carla Goldmarka a Wilhelma Kienzla. Mezi díly uvedenými ve Dvorní (resp. Státní) opeře v letech 1869–1944 se dostala jako jediná česká opera mezi repertoárové stálice a zaujala zde v počtu provedení po všech Carmen, Toskách, Traviatách, posledních operách Mozartových a podobných dílech 36. místo spolu s Wagnerovým Rýnským zlatem. O vratkých základech estetických sporů, jejichž motivem jsou nejrůznější předsudky včetně nacionálních, svědčí i to, že operní dílo v Čechách z „wagneriánství“ podezřívaného Smetany bylo vídeňskou antiwagnerovskou kritikou jako celek dáváno za příklad zdravého – Wagnerem nezatíženého – muzikantství, zatímco vídeňskými „wagneriány“ bylo použito jako argument věčné a svěží modernosti ve wagnerovském duchu. Oběma stranám svorně pak sloužilo jako argument proti „krvavým historiím“ italských veristů.

Dokončení příští neděli