Mařenka ve Vídni (5)

Z daleka pane jsem…

Zmiňme alespoň velmi krátce některé z těch, kteří jsou s oběma vídeňskými premiérami Prodané nevěsty spojeni. Životní a profesní osudy některých z nich leccos napoví. Intendant Dvorních divadel Josef svobodný pán von Bezecny, doktor práv, pocházel z Tábora. Do funkce intendanta Dvorní opery nastoupil v listopadu 1885 (zažil tedy demonstrace kolem uvedení Dvořákova Šelmy sedláka) a vykonával ji do února 1898. K funkci jej opravňoval i hudební talent; dříve než se stal státním úředníkem vystupoval jako klavírista, mj. prý i na hudebních zábavách vídeňských Čechů.

Josef svobodný pán von Bezecny

Jeho syn Emil Bezecny byl významný pražský hudební pedagog. Josef Bezecny byl také viceprezidentem a posléze prezidentem Společnosti přátel hudby (Gesellschaft der Musikfreunde). Ředitel Dvorní opery Wilhelm Jahn se narodil ve Dvorcích na Moravě, první kontakt s hudbou získal jako člen chlapeckého sboru v olomoucké kapitule. Jako dirigent debutoval (s malým úspěchem) v Novoměstském divadle v Praze roku 1859, postupně si však získával uznání zejména jako znalec díla Richarda Wagnera; řídil pražskou premiéru Rienziho ve Stavovském divadle. Dvorní operu řídil v letech 1881–1897 a prvá uvedení českých oper spadají do jeho funkčního období. Snažil se udržovat repertoárovou rovnováhu mezi díly německé, italské i francouzské opery. Nelze se však zavděčit všem, a tak od žurnalistů, kteří viděli Dvorní operu jako výlučně německojazyčnou scénu, sklízel poznámky o „mascagniovské a massenetovské“ módě. Za něj byli do Dvorní opery angažováni vynikající pěvci své doby jako Amalie Materna, Rosa Papier, Hermann Winkelmann a další; k nim je třeba připočítat také Viléma Heše, který se stal hvězdou provedení Prodané nevěsty ve Dvorní opeře. Heš zde pak působil až do své předčasné smrti roku 1908.

Eduard Lunzer, který hrál v Divadle na Vídeňce Indiána ve scéně komediantů, pocházel ze slovenských Rusovců a než se dostal do Vídně, prošel jevišti v Karlových Varech, Plzni a Německým zemským (Stavovským) divadlem v Praze, kde byl uznáván jako představitel komediálních typů Johanna Nestroye. Stejnou scénou prošli také první vídeňský Jeník Karel Streitmann, pozdější režisér Dvorní opery (také Prodané nevěsty) August Stoll, a Jeník z Dvorní opery a od roku 1904 tchán Viléma Heše, tenorista Fritz Schrödter.

 

Jen sporadicky se našel skeptik či morous, jako byli (také z Čech pocházející) Camillo Horn z Liberce či Anton August Naaff ze Širokých Třebčic, který po premiéře ve Dvorní opeře v časopise Lyra napsal: „Bylo dosaženo jistého úspěchu, neboť české nacionální publikum, jež bylo tentokrát hojně zastoupeno, se snažilo vytleskat triumf. Také mnohé listy pracovaly tímto směrem s nepřiměřeným přeháněním a házely kolem sebe slovy jako ‚mistrovské dílo‘, ‚klasická opera‘, ‚nejgeniálnější hudba‘ atd. Úměrné, klidné ocenění by zde bylo vskutku nutné! Vítáme Smetanovu práci jako cennou lidovou operu a těšíme se z jejího úspěchu jako z nového vítězství lidového umění také na poli slovanské hudby. To nám však nesmí bránit, abychom upřímně neřekli, že duch, jenž hovoří z této národně české předlohy a také forma a obsah téhož stojí proti našemu německému způsobu. Celé se to pohybuje na tak nízkém stupni lidového života, obsahuje tak málo ideálního, dokonce se obrací proti všem jemným a niterným citům, že se to pro první dvorní scénu rozhodně jako vhodné nejeví. Žádná z postav nedokáže hlouběji zaujmout. Zůstanou nám cizími. Co tedy zůstane? Příjemná, obratně udělaná Smetanova hudba. Ta zase mnohé spraví. […] Kvůli této hudbě lze z hlediska Čechů tuto operu s jistým zadostiučiněním zvát národní operou.“ Naaffův úsudek nebyl přímo protičeský, byl však tak chápán. Jeho osten však byl oslaben trapnou blamáží: jeho výhrady byly totiž namířeny především proti libretu od „Frau Sabina“. A když Naafův článek beze změny převzal pravicový a německo-nacionálně orientovaný Deutsches Volksblatt, vedený vůči Čechům nepříznivě naladěným Camillo Hornem, stoupencem rovněž protičesky a antisemitsky smýšlejícího vídeňského starosty Karla Luegera, ozvali se vídeňští Češi: „Deutsches Volksblatt opět dokumentoval tu neskonalou lásku k nám, zlehčuje, kde jen se skýtá příležitost, vše, co je české, takže se mu ale při této jeho manii velmi často stane malér. […] Vedle jiných klasických nesmyslů se zde skví toto: ‚Libreto paní Sabinové‘…“ atd.

To však byly skutečně výjimky. Ani Eduard Hanslick Smetanu nepodceňoval, jak se u nás často – obvyklou metodou vytržení z kontextu – uvádělo, patřil naopak k těm, kdo tvrdili, že Prodaná nevěsta patřila na jeviště Dvorní opery už dávno. Smetanova hudba nalezla ve Vídni nadšené stoupence a propagátory. Byl mezi nimi například žák Antona Brucknera a později významný kritik a teoretik Heinrich Schenker, který chtěl skladatelovy osudy blíže poznat. „Obrátil jsem se proto do Čech, abych se dozvěděl více, a nedostal jsem odpověď“, napsal. O Prodané nevěstě prohlásil, že od dob Figarovy svatby nevznikla lepší buffa. Roku 1894 navštívil Smetanovu dceru Zdeňku, která žila v Rakousku a měl to štěstí, že se tam setkal i se Smetanovou vdovou, paní Bettinou. Ptal se jí zejména, jak je možné, že při své dokonalosti měl Smetana tak málo sebevědomí, aby usiloval o proniknutí přes hranice…

 

Heinrich Schenker

Dobrá věc se podařila…

Poslední větší ohlas na premiéru Prodané nevěsty ve Dvorní opeře uveřejnil deset dní po premiéře, 16. října 1896, Heinrich Geisler (mimochodem rodák z Bratislavy) a podobná shrnutí se po celá další léta při nejrůznějších příležitostech víceméně opakovala: „Dvorní divadlo uvedlo 4. t. m. skvělé provedení Smetanovy Prodané nevěsty. Pozdě, ale přece! Velmi pozdě. Pomysleme: Rok 1892 nám přinesl Hudební a divadelní výstavu, na níž byl Smetana ‚objeven‘ pro velký hudební svět. Nato uskutečnila německou premiéru předměstská scéna a představení tam zažilo bezpočet repríz. A pak teprve se začalo probouzet Dvorní divadlo (to znamená, začalo větřit kšeft) a v repertoáru se objevila Hubička a pak Tajemství. Prodaná nevěsta už byla považována za příliš obehranou, aby ještě mohla plnit domy. Teprve tlaku kritiky se podařilo připravit vstup Prodané nevěsty do Dvorního divadla. A jaký to byl úspěch! I když polovinu aplausu vysvětluje české národní nadšení, je to úspěch pronikavý.“

A jak je to dnes? Jen mezi roky 1996–2004 byla Prodaná nevěsta na repertoáru dvacítky divadel německy hovořícího světa a přežila na nich i nejrůznější výklady: od rozpustilé teenegerovské vzpoury až po existenciální tragédii zkomercionalizovaného světa, kde se obchoduje se vším – i s láskou. Sto deset let po Mezinárodní hudební a divadelní výstavě ve Vídni hostovalo roku 2002 pražské Národní divadlo s inscenací Josefa Průdka v Salcburku. Představení nevyvolala sice takové pozdvižení jako roku 1892 ve vídeňském Prátru, ale psalo se například, že „to, co jsme viděli ve dvou večerech na závěr Salcburských kulturních dnů, bylo typické pro operní domy od Mariboru přes Bratislavu, od Brna po Karlovy Vary: zdravý, hravý svět čistých barev. A to přitom, popravdě řečeno, není Prodaná nevěsta právě režijně vděčná. A také pokud jde o péči o soubor, tikají (ještě) hodiny na východě Evropy jinak. Zpěváci nejsou předmětem mezinárodního obchodu. Dorost je zpravidla domácí. Jazyk a národní pěvecká tradice zajišťují homogenitu, jež se na západních jevištích stala vzácností. Provedení Prodané nevěsty vynikalo nad interkontinentální pěveckou ‚nirvánou‘.“