Maria Jeritza. Čtyřiadvacetikarátová primadona (2)

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5
Sopranistka Marie Jedličková, v celém světě známá pod jménem Maria Jeritza, se narodila před 130 lety, 6. října 1887 v Brně. Její život se všemi vrcholy a propady, zápletkami a nejrůznějšími epizodami je zároveň výmluvným dokumentem operního světa jako společenského fenoménu. Zahrnuje dobové zvraty v umění i politice – a tak ze vzpomínkového medailonku vznikla malá kronika jednoho uměleckého života a jeho peripetií.

(Dokončení)

Úspěchy a skandály
Z Ameriky přicházely zprávy v jiném duchu: „Paní Jeritza netrpí manýrami primadony. Nemá žádný aparát, klaku, […] skoro si myslím, že nemá ani ‚tiskového mluvčího‘. Není snadné s ní udělat rozhovor, protože se tomu vyhýbá, jak může. Do divadla přichází a odchází bez reklamy, jako by byla poslední sboristka.“ A k jejímu umění: „Její velký, hrdý, barevný hlas, jehož možnosti se tu zpočátku podceňovaly, není dostatečně vyškolený v italském oboru a nadto – to přece víme – ‚melodii tvoří poněkud volně‘, což znamená, že Jeritza především dbá na silný dramatický výraz, kvůli němuž nejposvátnější italskou melodii bez rozpaků trhá a podle svých potřeb ohýbá. A to naše staromilce hněvá.“ Ale Jeritza je umělkyně, která si to může dovolit, protože její výkon je přesvědčivý. V New Yorku měla také mimořádný úspěch v titulní roli Massenetovy Thaïs (první role, kterou zpívala ve francouzštině) a jako Octavian v Rosenkavalieru.

Kdo se jednou stane soustem novinářů, těžko jim zabrání, aby ulovený drb neučinili ještě šťavnatějším. 12. dubna 1924 vyšel v listu Illustrierte Kronen-Zeitung článek s podtitulem Souboj pěvců, ale ne na Wartburgu: „Paní Jeritza se vrátila z Ameriky, kde zlato svého hrdla proměnila v dolary. Včera měla ve Státní opeře vystoupit jako Tosca, ale projevila nespokojenost s poměry, jaké po svém návratu v divadle našla. Poněkud ji dopálilo už to, že byla angažována paní Marie Nemeth, ‚maďarský slavík‘ z Budapešti. A když se teď dozvěděla, že Cavaradossiho má zpívat pan Hofer, prohlásila, že v tom případě zpívat nebude.“

Laurenz Hofer nepatřil k hvězdám Státní opery, hovořilo se o něm jako o svědomitém zpěvákovi, který byl vždy k dispozici, kdykoli ti hvězdnatější „z pekuniárních důvodů“ zpívali jinde. „Tak se místo Tosky včera [11. dubna] hrála Madam Butterfly a přívrženci Hofera vyhlásili sabotáž nejbližšího vystoupení Jeritzové, zatímco ona se údajně postarala o vyvolání pohotovosti ve svém ‚svazu‘, k němuž patří především studenti.“ Zatímco v Americe psali, že Jeritza nemá žádnou klaku a neupozorňuje na sebe, ve Vídni měla přímo „svaz“.

Jen na doplnění: Laurenz Hofer (1888–1964) působil ve vídeňské opeře v letech 1921–1928 a Cavaradossiho zde nikdy nezpíval, zato řadu význačných tenorových partií jako Erika, Lohengrina, Waltera Stolzinga, Tannhäusera, Tristana, Manrica, Maxe, Florestana, Heroda a mnoho dalších, roku 1925 hostoval jako Tristan v Covent Garden, později působil pedagogicky v Hannoveru. Marie Nemeth zpívala ve vídeňské opeře poprvé až 22. září 1924 (tedy čtyři měsíce po údajném „trucu“ paní Jeritzové) Leonoru v Trubadúrovi.

Následující text má jiný charakter. Také v něm se objeví narážka na Marii Nemeth, i když není jmenována. Oponuje útokům skandálních listů tak vehementně, až budí dojem, že je objednaný: „Maria Jeritza je zase ve Vídni, nesrovnatelná, velká umělkyně, duchaplná a temperamentní interpretka, exkluzivní, dobrá a laskavá paní! Doba nepřítomnosti se nám zdála věčností a můžeme se považovat za šťastné, že v naší opeře smíme zase obdivovat tento nádherný hlas, neobyčejně kultivovanou hru. Nyní je opět ve Vídni a můžeme potvrdit, že pobyt v Americe nic na jejím ušlechtilém pěveckém umění a strhující vášnivosti její hry neubral. Celá řada vídeňských listů teď propaguje jednu výtečnou maďarskou zpěvačku, jejíž výkony jsou svého druhu jistě významné. Ale shledáváme neobyčejně nevkusným při takových příležitostech přijít se srovnáními, ještě k tomu před publikem, jako je vídeňské, u nějž můžeme věřit v určitý vkus a pochopení v hudebních záležitostech. Pro každého přítele hudby a dramatického umění existuje jen jedna Jeritza, mohou vedle ní být další významné, ale jen u Jeritzy najdeme takový způsob práce s hlasem a péči o herecké prvky a harmonickou dokonalost a vzájemné spojení hudebnosti a herectví jako u žádné jiné umělkyně. Jeritza je jen jedna!“

Kde je v takových případech pravda, se dá těžko rozhodnout. Mohlo by se zdát, že proto, aby se bránila pomluvám a překrouceným informacím, napsala Maria Jeritza autobiografickou knížku Sunlight and Song. A Singer’s Life, která vyšla v New Yorku roku 1924. Byla to však právě tato knížka, která soustředila všemožné klípky, a ty se šířily dál. Jak později jedna vídeňská redakce konstatovala, účelem knížky bylo sloužit zpěvaččině propagaci v Americe a naštěstí „mezi klepy a drby přece jen napsala občas pravdu, jako že by se nikdy nestala tím, čím je, kdyby jí nebylo dopřáno působit ve vídeňské opeře“.

V září 1924 zpívala Jeritza ve Vídni titulní roli Giordanovy Fedory a následovala další cesta do New Yorku. 6. prosince 1924 se stala první „americkou“ Jenůfou v hudebním nastudování Artura Bodanzkého a režii Wilhelma von Wymetala. Obávaný kritik New York Times Olin Downes popsal Janáčkovo dílo jako „operu originální prostoty, naivity a nerovnosti mezi invencí a účinkem“, pro jiného recenzenta, Ernesta Newmana z The Evening Post, bylo v Jenůfě tolik „překvapivého a nepravděpodobného v míře, jaká se v opeře dosud neobjevila“. Irving Weil v Evening Journal hovořil o dívčím zjevu paní Jeritzy v kroji, měla „krásné momenty“, ale celkově nezapůsobila, její zpěv byl „po většinu role příliš hlasitý“. Představitele Števy označil jako „moravského Dona Juana“. Krásná slova napsal Lawrence Gilman v Herald Tribune: „Scéna, v níž se Jenůfa dozví o smrti svého dítěte, je ve výraze nejkrásnější; je srovnatelná s její Toskou pravdivostí a silou okamžiku. Na její slova ‚tož umřel můj chlapčok radostný‘ hned tak nezapomeneme.“

Maria Jeritza na obálce časopisu Time (zdroj archiv autorky)
  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5

Související články


Napsat komentář