Svou režijní koncepci vysvětluje režisér Dominik Beneš na internetových stránkách Národního divadla záměrem chápat celou operu jako maškarní ples, podtrhnout přetvářku všech osob a věnovat každé jednání opery jedné z postav. Nejsem přesvědčena o tom, že svůj záměr dokázal naplnit. Ano, maškarní kostýmy tam byly, avšak obávám se, že pouze ve své prvoplánové vizuální podobě. Domnívám se, že o postavách, které je měly na sobě, nevypověděly téměř nic. Doplnila je ještě i sbírka oděvů, které visely na tazích. První dvě jednání spojena, důvod si netroufám odhadnout.
Divadelní kostým dokáže ublížit, někdy i záměrně, nemyslím si však, že v tomto případě můžeme autorovi kostýmů i scény Markovi Cpinovi přičítat takový úmysl. Přesto kostýmy pro dvě hlavní postavy příběhu, pro švédského krále Gustava III. v podání Michala Lehotského nebo pro Amélii Veroniky Dzhioevy, nerespektovaly jejich tělesné danosti a hendikepovaly je dosti netaktně.
Pozvat k inscenování Verdiho opery Maškarní ples do Národního divadla výtvarníka, jehož dosavadní činnost byla spojena zatím jen s činoherními inscenacemi (pracuje často s režiséry Janem Mikuláškem a Martinem Františákem), je dosti odvážné, avšak podobně se lze vyjádřit také o operním režisérovi Dominikovi Benešovi, který má v Národním divadle za sebou pouze ne zcela průkazný úspěch komorních jednoaktovek, Slavíka od Igora Stravinského a Jolanty Petra Iljiče Čajkovského (2015). Vedení souboru Opery Národního divadla však je v tomto ohledu, jak víme, velmi odvážné a riskuje při volbě inscenačních týmů mnohdy daleko více. Mohlo se stát, že dvojice Beneš a Cpin odvede dobrou práci.
Nevím, zda by se Cpinova scénografie dala nazvat site specific. Pokud ano, pak je osvětlování zlatého portálu s nápisem Národ sobě spolu se scénografií hodnou operetní féerie zjevným výsměchem, a v tom případě by nebylo na místě tvrzení, že taková výtvarná podoba Maškarního plesu by se hodila spíše do Hudebního divadla v Karlíně. Kabaretní lampičky, světelné lišty, motiv zlatého lišaje smrtihlava na scéně i na kostýmu, toaletní stolky, různorodé kostýmy, barové tanečnice a jejich partneři, náznak striptýzu. Ale ovšem, jde-li o celooperní maškarní ples, pak je vše dovoleno. Proč by třeba věštkyně Ulrica nemohla být černým andělem smrti a proč by Renato a pánové sboru nebyli uniformováni do černých obleků…
Celé inscenaci vévodí, podle mého názoru, postava pážete Oscara interpretovaná Marií Fajtovou, která je suverénní pěvecky i herecky, pohyblivá, vtipná, nadlehčená, je jakýmsi průvodcem celou inscenací. Ostatní postavy reprezentují jen samy sebe a jsou omezeny možnostmi svého představitele. Michal Lehotský má s Gustavem III. určité pěvecké problémy, zápasí někdy s výškami, občas nepřesně intonuje a herecky je nepřesvědčivý. Veronika Dzhioeva má krásný temný znělý soprán, projevuje se však na jevišti jako pěvecká hvězda z předminulého století. Hraje jen sama pro sebe, její Amélie je typická velkooperní primadona, která má jediný úkol – zpívat a tvářit se. Svůj hlas, bohužel, naplňuje mnoha pěveckými manýrami od podrážení tónů po nesčetná glissanda. To vše je v romantickém repertoáru samozřejmě dovoleno, záleží však vždy na vkusu interpreta. Ve vypjatých momentech intonuje pěvkyně nepřesně. Hlas Michele Kalmandyho (Renato) má nádhernou basovou zrnitou barvu, výšky však nejsou jeho silnou stránkou. Je ale prost přehnaných pěveckých manýr a také jeho herecký výkon je střídmý a vcelku působivý. Věštkyni Ulricu zpívá Veronika Hajnová spolehlivě, někdy s jistou rezervou ve znělosti střední polohy, s její postavou si však, pochopitelně, představitelsky neví příliš rady. Režisér zjevně žádnému z interpretů nepomohl v modelování postavy. Co postava, to jiný herecký a pěvecký styl. Ostatně, když se v obsazení premiéry poskládá vedle sebe tolik různorodých hostů, není se do jisté míry čemu divit. I když – zkušený režisér by si i od takové směsice individualit jistou stylovou návaznost dokázal vynutit. Hudební nastudování Jaroslava Kyzlinka nedokázalo vyvážit nesourodost jevištního dění a překvapivě časté byly disproporce mezi jevištěm a orchestřištěm.
Hodnocení autorky recenze: 40%
Giuseppe Verdi:
Maškarní ples
(Un ballo in maschera)
Hudební nastudování: Jaroslav Kyzlink
Dirigent: Jaroslav Kyzlink (alt. Jan Chalupecký)
Režie: Dominik Beneš
Scéna a kostýmy: Marek Cpin
Světelný design: Pavel Tesař
Sbormistr: Pavel Vaněk
Pohybová spolupráce: Béla Kéri Nagy
Dramaturgie: Beno Blachut
Orchestr a sbor Národního divadla Praha
Premiéra 5. října 2017 Národní divadlo Praha
Gustav III. – Michal Lehotský (alt. Peter Berger)
Renato Anckarström – Michele Kalmandy (alt. Svatopluk Sem)
Amélie – Veronika Dzhioeva (alt. Anda-Louise Bogza / Maria Kobielska)
Oscar – Marie Fajtová (alt. Yukiko Kinjo)
Ulrica Ardvidson – Veronika Hajnová (alt. Eliška Weissová)
Christian – Jiří Brückler (alt. Jiří Hájek)
Hrabě Horn – Roman Vocel (alt. Oleg Korotkov)
Hrabě Ribbing – Pavel Švingr (alt. Zdeněk Plech)
Soudce – Vladimír Doležal (alt. Jan Markvart)
