Marian Anderson, první černoška v Met

Ani v této operní sezoně není snad týdne, aby se neobjevila nějaká zpráva, týkající se Metropolitní opery v New Yorku. Tato mimořádná instituce, jejíž založení se datuje rokem 1880, má v kulturním světě podobně neotřesitelnou pozici, jako třeba daleko prozaičtější kanadský hokej. Velkou zásluhu na tom přitom ale stále mají hostující umělci. Není na škodu si opět jednoho takového připomenout, tentokrát altistku Marian Anderson, první černou umělkyni na scéně Met.Marian Anderson se narodila roku 1897 ve Filadelfii do velmi chudé rodiny – její pradědeček byl otrokem, její otec se živil jako podomní prodejce ledu a uhlí. Marianina matka do rodinného rozpočtu přispívala hlídáním dětí; vyučovat je však podle zákona nesměla, protože nedokončila učitelské studium (dotyčný zákon se ovšem používal jen proti těm, co měli černou pleť). Sama Marian, když jen trochu vyrostla, se snažila co to šlo zpívat za pár centů v kostelích a na veřejných shromážděních. Když se později hlásila na hudební školu Philadelhpia Music Academy, bylo jí řečeno: „We don’t take colored“ (Barevné nebereme). Marian se ovšem odradit nenechala a hudbu začala studovat u soukromých učitelů.První velký úspěch se v pěveckém snažení mladé dívky dostavil v roce 1925, když Marian vyhrála první cenu v pěvecké soutěži, sponzorované New York Philharmonic. To sice postupně spustilo lavinu řady koncertů, včetně toho v Carnegie Hall v roce 1928, i tak Marian ale prakticky všude ztrpčovaly život rasové předsudky. Rozhodla se proto odejít do Evropy, kde byla bez ohledu na barvu své pleti vřele přivítána. V roce 1930 měla úspěšný evropský koncertní debut v londýnské Wigmore Hall, obrovský úspěch slavila ve Finsku. Jean Sibelius o ní prohlásil, že její zpěv dokáže proniknout hluboko do severské duše, několik písní proto přímo pro ni složil a další upravil. Dirigent Arturo Toscanini zase během svého turné v roce 1935 v Salcburku prohlásil, že takový hlas se rodí jednou za sto let.Americký impresário Sol Hurok si byl ohromného uměleckého potencionálu Marian Anderson vědom a tak jí v roce 1934 nabídl velmi atraktivní smlouvu, která ovšem předpokládala po ukončení jejího evropského turné návrat do Spojených států amerických. A tak koncem třicátých let minulého století Marian Anderson účinkovala na více než sedmdesáti písňových recitálech v USA. Ačkoli už světově proslulá, rasová diskriminace jí ani v té době pronásledovat v Americe nepřestávala. Některé hotely jí odmítaly ubytovávat, do nejedné restaurace jí odmítali vpustit.Jeden z mnoha rasových konfliktů postihl Marian Anderson roku 1939 ve Washingtonu, kde jí spolek Daughters of the American Revolution (Dcery americké revoluce) nedovolil vystoupit s umělci bílé pleti při společném koncertu. Vše ale tenkrát přece jen nakonec dopadlo nečekaně dobře: ne všichni členové onoho spolku – a to včetně první dámy Eleanor Roosevelt – totiž s dotyčným diskriminačním rozhodnutím souhlasili, a tak podali demisi. Prezidentský pár společně s agentem Hurokem přesvědčil tehdejšího amerického ministra vnitra, aby pro Marian na Velikonoční pondělí téhož roku zorganizoval open air koncert na schodech Lincolnova památníku. Úspěch byl ohromný. Přišlo pětasedmdesát tisíc lidí, miliony dalších koncert poslouchaly v rádiu.

Snad nejzásadnější a také nejznámější zlom kariéry nastal pro Marian Anderson 7. ledna 1955, když na pozvání uznávaného ředitele newyorské Metropolitní opery Rudolfa Binga vystoupila v roli věštkyně Ulriky ve Verdiho Maškarním plese; Amélii tehdy zpívala chorvatská sopranistka Zinka Milanov, Riccarda Američan Richard Tucker a Renata barytonista ruského původu Leonard Warren, dirigentem byl Dmitri Mitropoulos. I když potom s menším či větším časovým odstupem následovalo ještě osm dalších představení této Verdiho opery, žádná jiná role Marian nebyla v Met už nabídnuta. Následujícího roku Anderson vydala biografii My Lord, What a Morning, která se stala bestsellerem. Jedna novinová recenze v té souvislosti připomněla, že Met nejenže dokázala změnit dosavadní zvyklosti, ale udělala i precedent pro obsazování černochů v budoucnosti. Tehdy běžný termín ´Negro´ byl postupem času nahrazen výrazem ´African American´. Však také u zmíněného debutu Marian Anderson v Met stojí v archivech tohoto divadla zmínka: ´With this performance, Marian Anderson became the first African-American artist to sing a role with the company.´Bylo by však naivní se domnívat, že od debutu Marian Anderson všechny rasové bariéry v newyorské Metropolitní opeře ze dne na den vymizely, avšak k nemalému zásadnímu posunu, který pak pokračoval v dalších letech, zcela jistě došlo. Marian Anderson pak byla pozvána k vystoupení při inauguraci prezidenta Eisenhowera v roce 1957, začaly též přicházet nabídky různých semi-politických funkcí typu ´goodwill ambassadress´ (velvyslankyně dobré vůle). V letech 1961 a 1962 Marian Anderson zpívala pro prezidenta Kennedyho v Bílém domě, a to mimo jiné společně s Marilyn Monroe a Marií Callas.Od října 1964 do dubna 1965 byla Marian Anderson na ´farewell tour´ (poslední turné), svoji pěveckou kariéru pak zakončila 18. dubna 1965 v Carnegie Hall. Na veřejnosti se ale objevovat nepřestala, přijala nesčetné množství nejrůznějších medailí, cen a uznání, včetně čestného doktorátu.

Marian Anderson zemřela v Portlandu 8. dubna 1993 na srdeční slabost. Bylo jí šestadevadesát.