Operní budovy mluví. Naslouchejte…

Význam operních domů jako budov si při návštěvě představení uvědomujeme často jen mimoděk. I tak ale pak většinou hodnotíme spíše pohodlí a pochopitelně také akustické a vizuální podmínky hlediště, kvalitu divadelního zázemí a návštěvníkům poskytovaný servis, případně technické vybavení jeviště. Avšak samotná architektonická podoba a taktéž konkrétní umístění budov a komplexů, ve kterých se opera či balet provozují, přitom tahle kritéria daleko přesahují.Čím vlastně takový operní dům je? Z čistě funkcionalistického pohledu na věc jde o dobře fungující mechanismus, jehož „výstupem“ jsou operní inscenace. Když se porozhlédnete po světě, zjistíte, že v současnosti jsou operní domy ještě něčím mnohem víc. Proč vlastně takové země, jako je Čína nebo Spojené arabské emiráty budují nové operní komplexy, když opera v západním slova smyslu chápání de facto není součástí jejich původní kultury? Proč ve svých zemích tak moc chtějí také mít reprezentativní „stánky“ pro provozování tohoto žánru? Když pomineme čistě ekonomickou stránku věci, je to především proto, že v současném světě „mít vlastní reprezentativní operní dům“ znamená patřit ke světové elitě. Prostě zjednodušeně a s trochou nadsázky řečeno: město, které má svou vlastní operu, je na mapě světa i lépe vidět.Za kolébku opery je považována Itálie. Opera byla zprvu zábavou především dvorskou. Umělecká stránka věci byla druhořadou a zábava byla na prvním místě. První arény a divadla nebyla vyšperkovanými místy, ale spíše manéžemi s udusanou hlínou, opatřenými dřevěným surovými lavicemi, kde nejednou byla zima a kde se hrálo jen za světla. Byla to místa setkávání a místa k pobavení se. Posléze bohatá italská města zjistila, že operní divadlo může být jakýmsi drahokamem na tváři jejich města a že může přinést jejich městu vyšší prestiž a slávu. Kromě dvorských se tak začala stavět i městská divadla. Přitahovala obecenstvo místní i vzdálené, z divadel se stávaly výstavní skříně umění.V devatenáctém století operní divadla začala hrát daleko více i politickou roli. Operní divadelní budovy se staly předmětem národních a vlasteneckých zájmů, chtěly být signifikantně nezávislými a vyjadřovat národní pospolitost a autonomnost. Mnohá evropská města začala vedle původních dvorských oper stavět i operní divadla lidová či vlastenecká, jejichž budování i provoz byl financován z nezávislých zdrojů či z vlasteneckých sbírek. Historie staré operní budovy ve finských Helsinkách je do jisté míry podobná vzniku našeho pražského Národního divadla. Stejně jako tehdejší nová budova helsinské opery se i Národní divadlo v Praze stalo vlasteneckou protiváhou Nového německého divadla, stojícího vysoko nad řekou. Během dvacátého století zase Evropa věnovala mnoho peněz a energie do obnovy operních budov, zničených nebo poškozených dvěma světovými válkami. Bylo postaveno i mnoho divadel nových, které však zachovávaly architektonický styl a symbolizmus budov předválečných. Velký „rozmach“ nových operních budov nastal asi za stalinistické éry v tehdejším Sovětském svazu. Státem podporovaná opera a balet dostala v každém městě svazové socialistické republiky novou budovu opery. Vzniklo tak přes patnáct nových operních budov.Jinak tomu bylo v Americe. Ve dvacátém století se Amerika ekonomicky rostla. Soukromý sektor do budování i provozu operních domů věnoval nemalé částky, o které si nejednou mohl snížit svůj daňový základ. Vznikaly tak operní budovy věnované Clowesovým, Crosbyovým, Harrisonovým a dalším. Všechna jména těchto budov tehdy i teď připomínají, že opera ve Spojených státech stojí mimo státní zájmy a je něčím, co je na státu zcela nezávislým.A teď jsme ve století jednadvacátém. Nové operní domy jsou symbolem něčeho zcela jiného. Staly se symbolem urbanistickým, architektonickým. Cardiff, Singapur, Oslo, Dublin, Valencie, Kodaň – to je jen několik měst, která často ve stranou stojících, opuštěných či zdevastovaných čtvrtích – v nejednom případě přístavních areálech – provedla regeneraci, jejíž součástí jsou i stavby moderních operních budov. Ať už je to valencijské futuristické „vejce“, ledovci podobná budova opery v Oslo, dotýkající se svými zdmi vody Oslo fjordu nebo singapurská budova opery, připomínající nákupní pasáž, v kteroukoliv denní či noční dobu plnou lidí. Všechny tyto budovy přitom mají jedno společné: staly se součástí města a každodenního života lidí. Opera je tak právě prostřednictvím budov, které jsou živoucí součástí města, blíže k lidem.Ano, tyto moderní operní budovy tedy v současnosti plní i důležitou sociologickou funkci. Jejich poslání je o přístupnosti, otevřenosti, přilákání velkého množství „obyčejných“ obyvatel města jako budoucího operního publika. Někdy jejich umístění dává poznat, kdo je nechal zbudovat – dobře to je vidět třeba na umístění budovy Královské kodaňské opery, která leží čelně přímo naproti královskému paláci, což jasně říká, kdo stojí za financováním její stavby, případně se vztahuje ke konkrétnímu umělci – jako u nového Mariinského operního divadla a Valery Georgijeva, jehož kroky jsou pevně spjaty s místy, na kterých se budova bude rozkládat.Místo, kde je operní budova postavena, doba, kdy byla postavena, ten, kdo ji nechal postavit a také to, jaké materiály byly při stavbě použity, může napovědět mnohé i náhodnému návštěvníkovi. A tak opera, kterou navštívíte, k vám promlouvá o historických, uměleckých a společenských poměrech doby svého vzniku. I samotná operní budova vám proto může říci mnohé. Stačí si ji jen dobře prohlédnout zevnitř, zvenčí i z perspektivy přilehlých částí toho kterého města.Když se nad tím vším zamyslíte, budete vlastně možná lépe chápat také to, proč nejlepší časy Státní opery v Praze – a to i přesto, že se tyčí vysoko nad budovou Národního, krčícího se dole u řeky – jsou asi už nenávratně pryč.

Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na