Čajkovského Spící krasavice, tak jak ji vidí Javier Torres

redakce, 29.03.2012 0:00

Právě dnes se po čtyřech letech vrací na repertoár pražského Národního divadla jeden z pilířů klasického baletního odkazu – Spící krasavice, u nás spíše známá jako Šípková Růženka. Po předchozím Labutím jezeru se k baletu Petr Iljič Čajkovskij vrátil po dlouhých třinácti letech, z podnětu někdejšího šéfa Mariinského divadla v Petrohradě Ivana Vsevoložského a v úzké spolupráci s proslulým choreografem Mariem Petipou.

Na scéně Národního divadla se Spící krasavice poprvé objevila roku 1924, kdy v choreografii Remislava Remislavského dosáhla během pouhého jednoho roku pětadvaceti repríz. Podruhé s uvedením tohoto titulu přichází po válce Saša Machov; jeho inscenace se v letech 1948 – 1959 dočkala úctyhodných 169 repríz. V druhé polovině let šedesátých následovalo nastudování Jiřího Blažka, které se hrálo šest let s více než čtyřmi desítkami repríz, následované v sedmdesátých letech verzí Miroslava Kůry s bezmála pěti desítkami představení během pěti let. V roce 1990 uvedl Čajkovského balet v Praze ve verzi Petipy a Sergejeva Boris Bregvadze, tato inscenace se naposledy hrála roku 2002 při své devadesáté repríze. Od roku 2005 pak Šípkovou Růženkupo tři léta a ve čtyřech desítkách představení uváděla ve spolupráci s baletem Národního divadla Taneční konzervatoř hl.m. Prahy, v nastudování Jaroslava Slavického, který taktéž vycházel z původní kompozice Petipovy.

Dnešní premiéra Čajkovského baletu je z dílny mexického choreografa a pedagoga, dlouholetého tanečníka Finského národního baletu Javiera Torrese (1963), který má na svém kontě více než pětadvacet tanečních děl převážně moderního ražení. S Šípkovou Růženkouse Torres setkal již v roce 2008, kdy ji nastudoval s Finským národním baletem; z této verze vychází i pražská inscenace.

Milovníci tanečního divadla u nás toho o historii baletu v Mexiku příliš nevědí. Prosím alespoň ve stručnosti: Jaká je historie uvádění například právě choreografií Petipy u vás v Mexiku?

Balet příšel do Mexika jako součást zábavy španělské místodržitelské šlechty, inspirované francouzským dvorským tancem konce osmnáctého století. Nicméně až kolem roku 1930 díky ruskému a francouzskému pedagogovi Alexandru Sybinovi a paní Nelsy Dambre ministr školství Mexika zřídil v Mexico City Národní baletní školu. Založení národního baletu, který je v současné době nejproslulejší baletní skupinou v zemi, přišlo až v roce 1977. Od té doby tento baletní soubor nastudoval mnoho titulů klasického baletního repertoáru – například Giselle, La fille mal gardée, Romea a Julii a Oněgina, samozřejmě v jeho repertoáru nechybějí ani tři největší baletní „trháky“. Kromě tradičního období, kdy se uvádí Louskáček – tedy období Vánoc, se dva další baletní evergreeny – Labutí jezero a Šípková Růženka provádějí ve zkráceném znění na netradičních místech. Labutí jezero se tančí na jezeře v parku Chapultepec v Mexico City, kde na malém ostrově uprostřed jezera bylo pro tuto příležitost postaveno speciální pódium, a Šípková Růženkase tančí uvnitř hradu na vrcholu kopce – podobném, jako máte tady v Praze. Provedení obou baletů na těchto netradičních místech má vždy velký úspěch, na těchto místech se uvádějí bez přerušení už po mnoho let. Představení jsou vždy vyprodána a kvůli netradičnímu místu uvádění i zkrácené délce přitahují jak dospělé, tak děti.

Jako choreograf jste se věnoval spíš současnému tanci, než klasice. Co vás přivedlo právě k Čajkovského Spící krasavici?

To je zajímavá otázka. Myslím, že choreografie, kterou jsem pro tuto Spící krasaviciudělal je spojením moderní a současně i velmi klasické. Moderní proto, protože jsem přidal humor a divadelnost, které v Petipově verzi chybějí. A klasická v tom smyslu, že klasický taneční taneční styl doby vzniku původní choreografie se touto svou choreografií nesnažím měnit nebo modernizovat, naopak chci, aby pohyb zůstal co možná nejpůvodnější. Snažím se o zachování mnoha původních Petipových pasáží, ale chci, aby choreografie měla šmrnc a nebyla z mého pohledu „bez jiskry“.

Řada baletních fanoušků je proti úpravě tradičních choreografií. Vy se netajíte tím, že jste opačného názoru. Proč?

Ano, také jsem četl článek, ve kterém byl Nurejev dotázán na délku Spící krasavice a řekl: “Je to velmi dlouhý a velmi svěží balet a není nic, co by se dalo vyškrtnout”. Nicméně on sám už také netančí v původní choreografické verzi. Ta nebyla na jevišti provedena už celá léta. Z tohoto pohledu s ním souhlasím. A to ne proto, že mám rád nové čistě jen pro ty novoty. Naopak hlavním důvodem, proč jsem si dovolil inovovat choreografii pro Šípkovou Růženku je fakt, že v dnešní době délka některých baletů spolu s dějovou linkou, která nemá přílišný spád, současné publikum odrazuje. Je důležité pochopit, že společnost a životní styl i způsob umělecké práce se od doby, kdy byly tyhle dlouhé balety vytvořeny, změnily. Nesmíme například zapomenout, že v době Čajkovského nebyla elektřina a lustry v divadle nešly po každém dějství prostě zapnout stiskem vypínače a opětovně je zhasnout před začátkem dějství následujícího. Šlo je jenom spustit níž a svíčky na nich zůstaly rozsvícené. Divadlo tehdy plnilo dvojí účel: na jedné straně se lidé do hlediště chodili bavit tím, že sledovali tanec, ale na druhé straně, když se nudili, přestali sledovat dění na jevišti a konverzovali spolu navzájem nebo se věnovali pomlouvání ostatních diváků, kteří vedle nich v divadle seděli. V té době byl balet a opera spíše společenskou událostí pro setkávání lidí. Rád bych věřil tomu, že dnes je tomu naopak, že umělecká stránka je to, co je hlavním důvodem k návštěvě baletu. Ale tenkrát to bylo jinak. Pokud vezmeme v úvahu důvody, pro které chodí diváci na balet v dnešní době, kdy se v sále zhasne a divák nemá jinou možnost, než sledovat dění na scéně, jsou to hlavně důvody umělecké.

Dalším důležitým faktorem je, že v posledních padesáti letech začali lidé žít mnohem rychleji. V současnosti můžeme zhlédnout příběh i během třiceti sekundové reklamy v televizi. Můžeme také řídit auto a přitom současně mluvit mobilním telefonem s druhým člověkem na jiném místě. Žijeme prostě rychleji. Proto většina z klasických baletů s velmi slabou dramatickou strukturou je pro diváky příliš dlouhá a těžkopádná. “Vynechat to, co není potřeba a dějovou linku posílit, pokud je to možné” – to je moje „heslo“. I Čajkovskij to ve své době dobře chápal. Jeho opakování bylo v té době potřebné právě proto, že lidé se v divadle věnovali i jiným věcem, než jen sledování děje na jevišti. Ale věřte mi, i bez mnoha opakujících se hudebních témat bude Čajkovského Šípková Ruženka tou jeho Šípkovou Růženkou!. Asi nejdůležitější věc je, že jsem přesvědčen, že tyto úpravy baletu zaručí, že se osloví širší spektrum diváků.

Kolik toho v pražské inscenaci Šípkové Růženky zůstane z Petipy?

Řekl bych, že tak třicet procent bude Petipových. Nicméně pro mnohá sóla jsem znovu vytvořil strukturu podobnou, jakou Petipa a použil stejné kroky, které používal on. Byl mistrem ve vytváření variací s využitím čistě klasických tanečních kroků.

Jak hodnotíte technickou vyspělost a způsob práce baletního souboru Národního divadla? Představitele hlavních rolí jste vybíral výhradně sám?

Myslím si, že úroveň baletního souboru Národního divadla je velmi dobra, líbí se mi jejich pozitivní přístup k práci. Ano, výběr tanečníků pro každou roli byla čistě moje věc. Petr Zuska mi na začátku dal naprosto volnou ruku. Toho si velmi vážím, protože to odráží jeho celkovou důvěru ve mě jako choreografa.

Která baletní představení jste v Praze během svého pobytu zhlédl a jak vás zaujala?

Viděl jsem zde Labutí jezero, Louskáčka, Popelku a Oněgina. Všechny inscenace v Národním divadle byly provedeny na vysoké úrovni. Myslím, že zhlédnutí alespoň těchto pár představení bylo to nejmenší, co jsem mohl udělat, abych se seznámil s tanečníky, se kterými budu pracovat. Byl jsem také pozván na Dona Quijota v provedení baletu Státní opery, ale bohužel ten týden jsem musel odjet do zahraničí a když jsem se vrátil, neměl jsem na představení už čas jít Slyšel jsemale , že to bylo velmi dobré provedení a že tanečníci pracovali s vysokým nasazením, a taky hlavní sólista předvedl velmi dobrou techniku.

A jaká další práce vás čeká po pražské premiéře?

Po Šípkové Růžence tady v Praze si nějaký čas odpočinu a pak se vrátím k výuce v zahraničních baletních souborech. Také pracuji na novém baletu, ale nerad mluvím o nových projektech, dokud nejsou smlouvy podepsány. Takže… Držte mi palce!

Díky za rozhovor, hodně úspěchů.

Petr Iljič Čajkovskij:
Šípková Růženka
(Spící krasavice)
Choreografie: Javier Torres
Dirigent: David Švec
Scéna: Minna Wallenius
Kostýmy: Erika Turunen
Světla: Olli-Pekka Koivunen
Video: Timo Nyman
Nastudování: Javier Torres, Ingrid Němečková, Silvie Daverat
Baletní mistři: Michaela Černá, Alexej Afanassiev, Nelly Danko, Tereza Podařilová, Radek Vrátil
Dramaturgie: Anneli Mäkelä
Balet Národního divadla
Orchestr Národního divadla
Premiéra 29.března 2012 Národní divadlo Praha

Princezna Růženka – Edita Raušerová / Rebecca King
Princ Desiré – Adam Zvonař / Michal Štípa
Královna – Michaela Černá / Nelly Danko
Carabosse, víla strachu – Nikola Márová, Alexander Katsapov / Michaela Wenzelová – Alexej Afanassiev
Syrene, víla lásky – Jade Clayton / Ivana Illyenko
Volante, víla odvahy – Kristýna Němečková / Ava Watanabe
Grazia, víla radosti – Ivana Mikešová / Sophie Fletcher
Modrý pták – Karel Audy / Jonáš Dolník
Jednorožec – Lenka Hrabovská / Nicole Delacretaz
Babette – Pavla Hrubešová / Zuzana Šimáková
Princezna Florina – Ivanna Illyenko / Magdaléna Matějková
Král – Radek Vrátil / Luboš Hajn
Princ ze Západu – Petr Strnad / Viktor Konvalinka
Princ z Východu – Jiří Kodym / Ondřej Novotný
Princ z Jihu – Luboš Hajn / Karel Audy
Princ ze Severu – Mário Bakuš / Radek Vrátil
Catalabutte – Miroslav Urban / Tomáš Kopecký
Anselmo – Tomáš Rychetský / Radovan Hrbek
Princovi přátelé – Viktor Konvalinka, Jonáš Dolník / Giovanni Rotolo, Francesco Scarpato
Karkulka – Magdaléna Matějková / Lenka Hrabovská
Vlk – Ondřej Novotný / Giovanni Rotolo
Karkulčina babička- Dadja Altenburg-Kohl
Chůva – Jana Jodasová
Zlatý jelen- Francesco Scarpato / Jiří Waňka
Pouliční kocour- Oleksandr Kysil / Libor Kettner
Ušlechtilý kocour- Matěj Šust / Petr Strnad
Bílá kočka- Zuzana Šimáková / Pavla Hrubešová