La Bayadère: nezničitelný baletní odkaz a Torresovy mýty

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Výzva do diskuze 

Hlavní baletní událostí letošní sezony Národního divadla v Praze se stal „grand ballet“ La Bayadère (v ruském originálu Bajaderka) hudebního skladatele Ludwiga Minkuse z choreografického odkazu  Mariuse Petipy. Na scéně Státní opery ho uvedl v nové verzi mexický choreograf Javier Torres 20. a 21. listopadu 2014. Záhy po premiéře, 23. listopadu hostoval v roli Solora první sólista Finského národního baletu Michal Krčmář. Událost to byla mimořádná. Ještě před premiérou četné deníky citovaly úryvky z rozsáhlého interview Javiera Torrese z programové brožury k představení. Celý text publikoval pod názvem Javier Torres o svojí Bajadéře portál Opera Plus (zde). Po premiéře vyšly na mnoha webových stránkách recenze, které však zůstávají bez jakékoli čtenářské odezvy (Opera Plus – Marcela Benoniová: Bajadéra poprvé v Praze zde, Taneční aktuality, Harmonie, Epoch Times a další). Diváci na mimořádnou baletní událost v Národním divadle mediálně nereagují. Proč? Je to snad proto, že jsou představením tak okouzleni, nebo ho naopak považují za „vykopávku“, která nestojí ani za zamyšlení? Nebo snad nevědí, co si o Torresově inscenaci mají myslet?

Záznam baletu Bajadéra znají z desítek videozáznamů, DVD, YouTube a přímých přenosů do kin v provedení světových souborů a baletních hvězd (naposled přenos Bajadéry do kin z moskevského Velkého divadla 7. prosince 2014). Z programového prohlášení Javiera Torrese se zájemci dozvídají, jak autor musel Petipův balet obsahově prohloubit a formálně přepracovat, protože postrádal logiku a neodrážel skutečnou tradici Indie, jeho příběh byl slabý, ztvárnění zbytečně dlouhé, neboť se v divadle tehdy svítilo svíčkami, které nešly vypnout.

„Stejně jako všechny balety, které vytvořil Petipa koncem devatenáctého století, je i Bajadéra dílem, jehož hlavním cílem bylo vyhovět vkusu diváků, kteří byli tenkrát úplně jiní než dnes… To co se předvádělo v divadle, mělo pramálo společného s realitou zobrazovaných míst,“ říká Torres. „Nedostatečné obecné vědomosti o těchto vzdálených kulturách umožňovaly tehdejším umělcům, aby vytvářeli díla v pohádkovém stylu bez toho, aby se obávali, že některé jejich stránky budou vyznívat jako absolutně nelogické. V tomto ohledu se stačí podívat na název baletu. Už samo slovo ‚bajadéra‘ nemá nic společného s indickým pojmenováním, je to francouzský překlad a bylo použito jako název proto, že znělo romantičtěji než originální indické ‚devadâsî‘. Stejně jako Petipa, také já miluji pohádky plné fantazie, ale na rozdíl od Petipy jsem v Indii byl a něco z jejich tradic znám.“

Vezmeme-li v úvahu, že do konce letošní divadelní sezony Státní opera Praha nabízí jen tři reprízy La Bayadère – 17. ledna v 19 hodin, poté až 12. června ve 14 a 19 hodin (dosud  uvedeno šest představení včetně premiér) – převažuje počet čtenářů nad diváky, kteří mohou mít na Torresovu inscenaci vlastní názor.

Bajadéra není totéž co devadâsî
Balet je živé umění, bez opětovného vztahu jeviště s hledištěm se nemůže rozvíjet. Nová baletní premiéra Národního divadla nabízí několik otázek k zodpovězení:

– Má se respektovat smysl klasického baletního díla v kontextu historických a geografických skutečností doby jeho vzniku, anebo se má inscenace přizpůsobit kontextu naší doby, která o dobách minulých nemá tušení a kulturní odkaz minulosti deformuje k obrazu svému?
– A jak je to vlastně se slovem Bajadéra – La Bayadère? Opravdu je to svévolný francouzský překlad indického slova devadâsî a nemá nic společného s Indií, jak tvrdí Javier Torres ve svých prohlášeních a opakují tiskové zprávy?
– Jsou diváci pražského Národního divadla tak zásadně odlišní od diváků ostatního kulturního světa za našimi hranicemi? Pro jaké obecenstvo tvořil Marius Petipa své baletní inscenace v Carském baletu v Sankt Petěrburgu?
– Je pravda, že se v době Čajkovského svitilo svíčkami, jak tvrdí Javier Torres?

Pojem bajadéra nás vede proti proudu času do dob šestnáctého, sedmnáctého a osmnáctého století, kdy evropské námořní mocnosti Portugalsko, Holandsko, Francie a Británie obrátily svoji pozornost k Indii a začaly rozdělovat sféry svých koloniálních zájmů. Představu orientální tanečnice bajadéry přivezli do Evropy Portugalci poté, co mořeplavec Vasco da Gamma v roce 1498 jako první Evropan objevil námořní cestu do jižní Indie a dnešní Indonésie. Pod pojmem Indie (Východní a Západní) se tehdy nacházela mnohem větší rozloha zeměkoule, než představuje současná Indická republika. To, co se Javieru Torresovi jeví jako pohádka, byla historická realita.

Portugalské slovo balhadeira (čti bajladejra) znamená „tančící dívka“, v přeneseném smyslu profesionální tanečnice. Pochází ze staršího sanskrtského slova Sem – Baja – Deva (obětující bohům), deva a devi jsou v hindštině názvy pro anděly.

0 0 vote
Ohodnoťte článek
  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Mohlo by vás zajímat


1 Komentář
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments