S Michalem Krčmářem o životě baletní Étoile ve Finsku

Naše publikum si vás určitě pamatuje ještě z absolventského ročníku. Vzpomínáte si i vy na dobu studií, Bohemia Baletu? Kdo myslíte, že vás nejvíce ovlivnil na škole a připravil na kariéru sólového tanečníka?
Samozřejmě si vzpomínám moc dobře na období, které mě velice dobře připravilo na kariéru profesionálního umělce. Z Taneční konzervatoře hl. m. Prahy to byli hlavně: Jurij Slypyč, špičkový pedagog a kamarád; Jaroslav Slavický, velká persona českého klasického baletu; zesnulý Miroslav Hajn, velký charakter a sakra dobrej chlap. První sezona kariéry v Bohemia Baletu mi dala neskutečnou praxi, flexibilitu poprat se s čímkoli, s jakýmikoli podmínkami a velkou sílu. Moc rád na to vzpomínám. Byl to odvážný krok pro všechny, co jsme do toho šli. 2009–2010 byl také první rok, kdy se Bohemia Balet stal skutečně profesionálním souborem. Tenkrát jsem obdržel pár telefonátů z největších českých baletních souborů, kde mi bylo nabídnuto angažmá a někteří mi dokonce říkali, že nedělám dobře začít kariéru ve „školním souboru“ a pro mou budoucnost je to doslova krok zpátky. Opak byl ale pravdou. Díky Jaroslavu Slavickému jsem si zatančil až až. Jezdil po divadlech v republice, lítal tančit do světa na baletní festivaly, také jsem mohl hostovat ve Státní opeře, v Divadle J. K. Tyla a v Ostravě, což byl velký krok hned první sezonu po konzervatoři.

Jste v kontaktu se svými spolužáky, víte vzájemně, jak se vyvíjejí vaše kariéry?
Ano v kontaktu jsme, máme dokonce naši soukromou skupinu na Facebooku. Sledujeme se navzájem, kdo co tančí, jak se komu daří, a také komu se rodiny rozrůstají. Před čtyřmi lety jsem měl dokonce šanci se potkat na jevišti se svou spolužačkou Nelou Mrázovou (je sólistkou v Ballett Chemnitz), kdy nás oba pozval Jiří Pokorný na hostování do hlavních rolí v baletu Spartakus na zájezd s DJKT.

Po krátkém působení v tehdy samostatném baletu Státní opery Praha jste přešel do Finska. Co vás lákalo na této zemi, když jste měl kariéru velice slibně nastartovanou už doma?
Vždycky jsem toužil odejít, otevřít si obzory, naučit se jazyky. Už na škole jsem obdivoval lidi, kteří měli kuráž opustit ČR a začít od nuly v zahraničí, a věřte mi, není to lehké. Před tímto skokem jsem chtěl mít víc praxe, abych někam nepřišel jako úplný zelenáč. Finsko byla první možnost. Já ji chytil za pačesy a nepustil. Na Finsku mě nic moc nelákalo a abych se přiznal, moc jsem toho o Suomi nevěděl. Zkrátka jsem zkusil první možnost, která byla k mání. Později jsem zjistil, co vše nabízí a jak vše funguje. Jako sólista Státní opery Praha jsem se angažoval v odborech, snažil se bojovat proti ignoranci a rozhodnutích Ministerstva kultury a bývalého ministra Bessera. Byl jsem hodně mladý a naivní. Poslední kapka k mému odchodu bylo rozhodnutí, že když jsme nemohli porazit systém, který zacházel a rozhodoval o umělcích absolutně nekompetentně, tak to zkusím jinde. Jedna z prvních věcí v Helsinkách byla, že jsem vstoupil do odborů a hned se zapojil. Chtěl jsem i nadále přispívat k lepším podmínkám a jednání.

Vystupoval jste od té doby v různých souborech jako host, ale jste zřejmě své domovské scéně věrný. Nikdy jste nechtěl vyzkoušet ještě další angažmá?
Jsem věrný Finskému národnímu baletu, hlavně z toho důvodu, jak v tomto souboru s umělci zachází. Otevřený prostor ke komunikaci všech stran, možnost častého hostování po předchozí domluvě, respektování, ale hlavně podmínky k vykonávání mé práce jsou více než uspokojivé. Díky hostování jsem měl možnost si zkusit, jaké to je pracovat v mnoha jiných souborech. Začátkem roku jsem byl například pozván k hostování v Teatro San Carlo do role prince v baletu Louskáček (v choreografii uměleckého ředitele Giuseppe Piconeho). Musím říct, že práce v neapolském souboru se mi velice líbila.

Máte za sebou už nyní velké množství rolí v inscenacích významných choreografů, v poslední době třeba Vronského v Anně Karenině od Alexeje Ratmanského, tančil jste v Sylvii Johna Neumeiera, v Popelce Davida Bintleyho. Jaké role vás nejvíc ovlivnily, posunuly?
Jedna z takových velkých prvních rolí byl Romeo v choreografii Johna Cranka, kde jsem pocítil velký emoční zlom, hlavně v průběhu prvního představení. To se dost často tanečníkům stává, vlastně všem umělcům. Že na jeviště vstoupí připravení, natěšení a jeviště opustí „jako trochu někdo jiný“. Jsou to magické momenty a může se stát vše, hlavně když je velké emoční herectví propojeno s tancem a krásnou hudbou. Něco podobného jsem pocítil, když jsem připravoval roli naivního studenta Des Grieux v Manon (chor: Kenneth MacMillan). Tuto roli opravdu miluju. Manon je úžasný balet a doufám, že ho český divák někdy okusí v choreografii Kennetha MacMillana.

Práce s kterými choreografy pro vás byla v poslední době nejvíc naplňující?
Na jaře minulého roku jsem pracoval s Alexejem Ratmanským a musím říct, že to bylo něco neuvěřitelného. Moc hezká a překvapivá zkušenost. Mimo to, že je to obrovský profík, skvěle se hýbe a cítí hudbu, moc hezky se chová ke svým tanečníkům, kteří reprezentují jeho choreografii. Jedná s úctou a respektem. Je to moc milý, skromný člověk, a to je pro mě ve všech ohledech důležitější než pracovat s arogantní nafintěnou hvězdou. Taková práce mě naplňuje, uspokojuje, ALE PŘEDEVŠÍM MOTIVUJE!!!