Mor na ty vaše rody! Romeo a Julie v Národním divadle

  1. 1
  2. 2
Balet Národního divadla v Praze uvedl druhou premiéru této sezony (pakliže nepočítáme Spící krasavici v září, která si své první pražské uvedení odbyla v loňské sezóně online), dramatickou Shakespearovu love story Romeo a Julie, bez které si žádný respektovaný baletní soubor na světě neumí představit svůj repertoár. Že se v Praze sáhlo po choreografické a režijní verzi Johna Cranka už po letech uvádění děl stuttgartské provenience nepřekvapí vůbec nikoho. Tentokrát se však proti výběru české první scény dá objektivně namítat jen velmi málo.

Tereza Podařilová, Jiří Kodym, Romeo a Julie (foto Pavel Hejný)

K baletu Romeo a Julie máme v tuzemsku speciální vztah, považujíce jej do značné míry za náš vlastní díky světové premiéře v Brně roku 1938 v choreografii Ivo Váni-Psoty. Jenomže obdobně jako u Labutího jezera, které poprvé tanečné ztvárnil Václav Reisinger, i tentokrát vedeme poněkud nerovný boj, do něhož vstupuje z pozice silnějšího sovětský Romeo a Julie Leonida Lavrovského z roku 1940, který se nadto na rozdíl od nedochovaného Psotova zpracování hraje na prknech Mariinského divadla dodnes.

Na Západě odstartoval boom tohoto Prokofjevova baletu krátce po polovině století a mezi lety 1960–1990 vzniklo hned několik verzí, které se staly určitou klasikou žánru dramatického, velkolepého, výpravného tanečního divadla. Zde tedy vedle sebe stojí John Cranko (1958, 1962), Kenneth MacMillan (1965), Rudi van Dantzig (1965), Rudolf Nurejev (1977), Jurij Grigorovič (1979) či John Neumeier (1971, 1981). Všechny jmenované spojuje důraz na realismus kulis (snad s výjimkou Grigoroviče) a kostýmů (výrazný vliv měl na nejednu inscenaci film Franca Zeffirelliho z roku 1968), co největší věrnost Shakespearovi v libretu, velmi malé či téměř žádné škrty v Prokofjevově partituře (v čistém čase mluvíme o dvou až dvou a půl hodinách tance bez přestávek) a více či méně pečlivé rešerše historických materiálů.

John Cranko se poprvé do příběhu milenců, jež spojily samotné hvězdy, pustil v Benátkách. O čtyři roky později jej uvedl ve Stuttgartu, kde se o rok dříve stal uměleckým šéfem, a snad i díky vynikajícím interpretům, jakými byli Marcia Haydée a Ray Barra, se z jeho díla záhy stala klasika, se kterou si německý ensemble podmanil i americké publikum během svého transatlantického turné.

Romeo a Julie (foto Pavel Hejný)

Na prknech pražského Národního divadla se do divácké paměti nejsilněji vryla legendární inscenace choreografa Miroslava Kůry a režiséra Petra Weigla (1971–1990), Cranko přichází do repertoáru po mafiánském příběhu ve střihu 30. let 20. století Yuriho Vàmose (2006–2010) a svébytně filosofickém konceptu Petra Zusky (2013–2019) a jedná se o návrat ke kořenům tradičního narativního baletu. Tříaktové dílo plyne bez větších potíží, Cranko zdařile režíruje zásadní situace a modeluje své postavy (je jedním z těch, kdo při budování Romeova charakteru nezapomíná ani na Rosalinu, byť na rozdíl od MacMillana či Nurejeva není dívka k mladíkovu nadbíhání tak chladná, či dokonce zásadně odmítavá) a dovedně graduje celý příběh, který i díky Prokofjevovi s blížícím se koncem nabírá na obrátkách a rychlosti, s níž za sebou následují jednotlivé klíčové momenty.

Tempo udržují roztančené sborové scény i realistické šermířské souboje (na ještě vyšší úroveň adrenalinu je v tomto směru dotáhl snad jen MacMillan), mírné pozvednutí obočí vyvolá snad jen polštářový Rytířský tanec (1. jednání, č. 12), kdy zmíněná rekvizita v rukou mužů působí trochu komicky (se stejnou pracoval v roce 1940 i Lavrovskij, Nurejev ve své inscenaci dal ve druhé půlce mužům do rukou ceremoniální meče, což dává z historického hlediska a doložené existenci mečových tanců alespoň nějaký smysl, byť hudebně je Prokofjevova skladba nejblíže kročné a z principu nemilitantní pavaně).

Charakter renesanční Verony dokreslují vedlejší postavy jako trojice cikánek (u MacMillana či Neumeiera jde neskrytě o kurtizány) nebo karnevaloví komedianti, kteří slouží coby bezstarostné rozptýlení a vynikající kontrast k následným smrtícím soubojům Tybalta (jenž je svými interprety Paulem Tudorem Moldovenau a Sami Gossartem vykreslen snad až příliš ploše a jednorozměrně, byť valného prostoru pro větší charakterizaci Cranko neposkytuje), Mercutia a Romea (na stejné hudební číslo, 2. jednání č. 4 Tanec s mandolínami, se např. u Neumeiera odehrává scéna divadla na divadle, Nurejev nechává na jevišti tančit pro italské renesanční městské státy typické praporečníky, MacMillan poté mužský sbor akrobatů – loutnistů).

Alexandra Pera, Matěj Šust, Romeo a Julie (foto Pavel Hejný)

Vedle toho Cranko rozehrává svůj choreografický um v poetických pas de deux, ať už se jedná o drobné duo Julie s Paridem na plese, balkónovou scénu nebo zoufale bolestné loučení Julie s Romeem na začátku 3. jednání, které je jedním z nejlepších zpracování daného okamžiku. Jako by Crankovi šly ty rozervané, hluboce mučivé a zoufalstvím po okraj naplněné emoce nejlépe (i v jeho Oněginovi se může při romantickém snovém duetu Taťány s Oněginem tajit dech, je to ale jejich závěrečné pas de deux, které ve správné interpretaci roztrhá člověka na kusy). Současně autor věnuje pozornost i maličkostem a zdánlivě drobným detailům, jakými jsou citované a repetované taneční motivy Julie a Romea během prvního setkání, pod balkónem a během sňatku, i nepatrná gesta jako Romeova bezděčná hra s Juliinými vlasy. (Pakliže byste rádi ještě promyšlenější hru s detaily, které dovedou v závěru doslova zahubit, nemohu nedoporučit inscenaci Rudolfa Nurejeva.)

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


3 6 votes
Ohodnoťte článek
1 Komentář
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments