Nelly Danko: Charakterní tanec je celý můj život

  1. 1
  2. 2
Charismatická tanečnice, výrazná dramatická interpretka s osobním kouzlem nebývalých kvalit, představitelka nezapomenutelných charakterních rolí, která dovede svou pouhou přítomností ovládnout jeviště od portálu k portálu. Taková je Nelly Danko, současná baletní mistryně Baletu Národního divadla, která se souborem v letošním roce slaví již padesátou sezonu. Praze a tanci, zejména tomu charakternímu, zasvětila celý svůj život, proto jsme se spolu domluvily na rozhovoru, který by přiblížil její uměleckou dráhu. Nakonec vznikl vzhledem k neustále se měnící situaci korespondenční formou.

Svěcení jara: Nelly Danko, Jan Goga (foto Jaromír Svoboda)

A co vás přimělo zůstat zde celou kariéru?
V Národním divadle jsem padesátou sezonu a věřte mi, že nelituji. Jen jednou jsem pocítila chuť odejít, ale rodinné zázemí, profesionální soubor a láska k útulné Praze mě nakonec přiměla zůstat.

S vaší taneční kariérou jsou spojeny především silné dramatické role, například Isadora, Carmen nebo Normanova matka v Psychu, pokud vyjmenujeme jen zlomek z nich. Na které nejraději vzpomínáte a proč?
Nejraději vzpomínám na svoji první roli Carmen v baletu Vášeň choreografa Miroslava Kůry, na základě které jsem dostala sólovou smlouvu. Další významnou úlohou pro mě byla Runa z Radúze a Mahuleny, v níž jsem se alternovala zkušenou sólistkou, která ji interpretovala tanečně i herecky na vysoké úrovni, což pro mě představovalo velkou výzvu. Chtěla jsem dokázat, že zvládnu tuto roli bez kopírování, ve svém pojetí. Ráda vzpomínám i na roli Mercedes z Dona Quijota, především proto, že šlo o opětovné setkání s Borisem Bregvadzem, který toto představení vytvořil pro Národní divadlo. Normanova matka z baletu Psycho byla ve své době nezapomenutelnou hereckou a taneční zkušeností provázenou inspirativním setkáním s režisérem Jozefem Bednárikem a choreografem Liborem Vaculíkem. Oba vytvořili balet Isadora Duncan, který byl retrospektivou ze života slavné tanečnice. Zastihl mne již ve vyzrálém tanečním věku a vyústil v Cenu Thálie.

Isadora (foto Hana Smejkalová)

A utekla vám někdy role, kterou jste si chtěla zatančit?
Ano, šlo o roli Evy z baletu Zpěvy noci Conrada Drzewieckého. Ovšem nelituji, narodil se mi v té době krásný a zdravý syn.

Vaše jméno je pro mě rovněž silně spojeno s charakterním tancem, což je obor, jehož umění postupně mizí. Jak jste si k němu budovala vztah, kde jste se s ním setkala poprvé?
K charakternímu tanci jsem tíhla už od počátku studií, i když ve škole byly všechny předměty rovnocenné. Maximálně mě naplňuje, umožňuje mi prožít mnoho nejrůznějších životních osudů, mohu být královnou, žebračkou i čarodějnicí, Španělkou, cikánkou i ruskou krasavicí. Otevírá nesmírně bohatý svět a mohu bez nadsázky říct, že charakterní tanec je celý můj život, znamená pro mě opravdu mnoho.

Ve svém repertoáru máte charakterních rolí rovněž celou řadu, vaše Madge v Bournonvillově La Syphide, při jejímž závěrečném démonickém smíchu se třásly kulisy, je nejen v mých očích takřka legendární. V čem vidíte specifika tohoto typu tanečních rolí (např. Magde, Carabosse, Bathilda, chůva nebo paní Kapuletová aj.), co podle vás vyžadují, aby byly uvěřitelné?
Specifika rolí vycházejí ze specifik charakterního tance. Nejde o tanec na špičkách, scénický charakterní tanec významně čerpá z tanců lidových. Důraz je kladen zejména na gestiku, herecký projev, postoj a pečlivé zvládnutí pohybu. Každá role vyžaduje dokonalé studium postavy, umění nosit kostým, chůzi odpovídající roli, držení těla a paží. Uvedu příklad – paní Kapuletová, kterou jsem tančila, měla renesanční kostým, držení těla a hlavy bylo vznosné, gesta elegantní, vystupování noblesní. Naopak v roli Madge jsem vystupovala jako hrbatá, kulhající, úlisná a zlá čarodějnice s artrózou poznamenanýma rukama. Madge na konci baletu vykoná svou pomstu. V klasických adaptacích zůstane jen u vítězoslavného gesta, ale mě přišlo samozřejmé obohatit toto vyvrcholení i hrozivým smíchem. Ve „standardních“ tanečních rolích je prostor na vyjádření charakteru mnohem menší.

La Sylphide: Nelly Danko, Alexandre Katsapov (foto Ivo Dankovič)

Kde pro své role nejčastěji hledáte inspiraci?
Inspiraci hledám v knihách, pozoruji lidi, sleduji interpretace tanečních výkonů kolegů, ale nekopíruji, snažím se být svá. Proces hledání a hereckého nacházení je zdlouhavý, plný pochybností, ale současně nesmírně obohacující a moc mě baví.

Zmínila jsem gestiku, jak důležitá je její role a role pantomimy vůbec? Kde jste se tomuto umění naučila? Mohla byste srovnat přístup k charakterním tancům a jeho proměny v průběhu vaší kariéry?
Na konzervatoři v Kyjevě jsme měli předmět herectví a pantomima, jemuž nás vyučovala profesionální herečka. Výsledkem bylo dokonalé zvládnutí pantomimických etud a znalost hereckých scén z různých baletů (Giselle, Bachčisarajská fontána ad.) Tanečník přicházel do divadla tanečně i herecky dobře připraven. Na pražské taneční konzervatoři se charakterní tanec začal učit za vedení Astrid Štúrové, která podle vzoru ruské školy zařadila tento předmět do výuky. Na rozdíl od Ruska, kde je tento předmět vyučován čtyři vyučovací hodiny týdně a klade se na něj mimořádný důraz, se u nás dostal charakterní tanec spíše na okraj pozornosti.
Musím vyzdvihnout mimořádné úsilí ředitele Taneční konzervatoře hlavního města Prahy Jaroslava Slavického, který tento předmět považuje za důležitý, což je patrné také z absolventských vystoupení. Znatelně však tanečníkům ve vzdělání chybí důkladnější herecká průprava. Většina klasických baletů obsahuje prvky a kroky charakterních tanců, nejčastěji ruských, polských, španělských, maďarských či orientálních (např. grand pas z baletu Paquita, který začíná prvky polského tance). Bez znalosti těchto prvků není možné erudovaně interpretovat klasický tanec. V průběhu své taneční kariéry se setkávám s úbytkem kvalitních choreografií charakterních tanců, ba dokonce pozoruji chabou znalost v této taneční oblasti. Neodsuzuji určitou citlivou stylizaci tance, ale nemám ráda neerudovaný přístup, který může celkovou choreografii velmi poškodit.

Věnujete se výuce studentů na konzervatoři a pracujete rovněž s tanečníky v divadelní praxi. Jak se přístupy k oběma skupinám liší?
Liší se zejména v časové rovině. Zatímco u studentů konzervatoře si mohu dovolit na delším časovém úseku pečlivě všechny pohyby vypracovat a zdokonalovat, při práci s tanečníky v divadle si musím poradit během časově ohraničených zkoušek. Více se také zaměřujeme na individuální detaily jednotlivých rolí, na hereckou propracovanost.

Macbeth: Nelly Danko, Luboš Hajn (foto Oldřich Pernica)

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


4 3 votes
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments