Marián Lejava: Koncertní portrét plný premiér uveden bravurně v NoDu

Slovenské autory a zejména současné slovenské autory slýcháme na českých pódiích a v médiích spíše ojediněle. Marián Lejava (1976) patří k těm známějším, mimo jiné i pro jeho vazby na ansámbl Prague Modern (od roku 2014) a jeho pedagogické působení na pražské Hudební akademii múzických umění v letech 2018–2020.

Jeho působišti jsou ovšem především Vysoká škola múzických umění v Bratislavě, kde od roku 2007 vyučuje dirigování a kompozici a v letech 2007–2014 byl vedoucím dirigentem Operního studia VŠMU, dále pak i scény slovenských divadel a filharmonií v Bratislavě a Košicích, kde je častým hostujícím dirigentem. Kromě toho v průběhu času působil v několika komorních souborech soudobé hudby: 2005–2007 Melos Etos, 1999–2009 v souboru VENI. Při tomto souboru také založil VENI Academy (roku 2010) pro vzdělávání mladých hudebníků v soudobé hudbě, což je velmi inspirativní projekt podobný projektu Institutu Petra Kotíka.

Lejavův profesní život je dlouhodoběji spjat se slovenským charismatickým houslistou Milanem Paľou (1982), který působí v Brně a posluchači se s ním mohli seznámit v řadě projektů.

Mne osobně Marián Lejava upoutal i jinak. V roce 2014 v rámci Roku české hudby zazněla jím komorně zaranžovaná Rusalka ve švýcarském Bielu, kde tehdy působil dirigent Kaspar Zehnder. Zeštíhlení orchestru pro prostor menšího sálu zhruba pro 300 diváků působilo naprosto přirozeně a Rusalka v komorní verzi dokonce získala intimnější ráz. Lépe jste se mohli soustředit na její křehkou osamělou existenci „mezi světy.“ Přišlo mi navíc jako skvělý nápad, že by samozřejmě vhodně vybrané a finančně náročné opery mohly tímto způsobem smysluplně ožít i na menších scénách s menšími náklady.

Na koncertu PKF – Prague Philharmonia ovšem zazněly skladatelovy skladby komorní. Vzhledem k náhlému onemocnění klavíristky Veroniky Böhmové se koncert stal ještě komornějším, protože místo Klavírního tria Con Brio zazněly dvě sólové houslové skladby, a to Emmert z roku 2016, skladba komponovaná na památku mimořádného brněnského autora Františka Gregora Emmerta (1940–2015), a Adieu z roku 2008 na památku úmrtí skladatelovy přítelkyně, jak uvedl autor. Partitury si s sebou vezl jako možné přídavky Milan Paľa, takže koncert mohl proběhnout bez výrazného krácení.

První skladba pro sólovou flétnu Mo(o)nical(l) op. 5 z let 2001–2003 vznikla ještě v době studií pro flétnistku Moniku Štreitovou, dceru fotografa Jindřicha Štreita, toho času působící v Portugalsku. K jejímu jménu mimo jiné odkazuje i slovní hříčkou název. Monika od svých studií zacházela s nástrojem inovativně. Hledala nové způsoby hry, zvukové barvy a jejich rozšíření. V letech 2012–2014 spolupracoval autor s maďarskou flétnistkou Annou Rákoczy, která si objednala provedení kompozice a Lejava provedl pro tuto interpretku určité úpravy.

Na koncertě provedla skladbu mladá flétnistka Eliška Bošková, aktuálně studentka Universität für Musik und darstellende Kunst ve Vídni. Skladba obsahuje většinu technik soudobé hry – vzdušné zvuky, kterými kompozice začala, dvojalikvoty, flažolety, hlasové projevy při současném hraní, tryskové hvizdy, pizzicata, klapání klapkami. Nejvíce zaujala rytmická akcentovaná část. Skladatel tak uvedl svůj charakteristický styl, který spočívá v práci se zvukem do extrémních poloh a dynamiky, v různých barvách a artikulacích, ve zvláštním zacházení s nástrojem, které od interpreta vyžaduje zkušenost a vstřícnost v rozšiřování svých dovedností hry na nástroj. Lejava označil provedení flétnové skladby za „absolutně brilantní“.

Interpreta, který je v užívání nástroje velmi tvořivý a inspirativní, našel Marián Lejava v houslistovi Milanu Paľovi (1982), který je schopen hrát extrémní dynamiky, polohy, užívat zvláštní techniky hry. Jeho přístup je vášnivý a svéhlavý a zároveň velmi zodpovědný, o čemž svědčí i to, že si s sebou vezl i další skladby autora bez zvláštní domluvy. Hledá odpovídající zvuk smyslu textu a zkušenosti ze soudobé hudby zúročuje i v interpretaci tak zvané klasiky. Hraje na nástroj Stradivariho žáka Paola Falca z Cremony, ale nechal si vytvořit v brněnském Bursíkově houslovém studiu i vlastní nástroj – „milanolo“, housle s přidanou pátou strunou. Housle tak získávají širší diapazon a přidaný temnější rejstřík blízký zvuku Guarneriho dílny.

Skladba Adieu (2008) byla napsána původně pro violoncello, poté pro violu, ale Paľa ji provádí i v houslové verzi. Už úvodní arpeggia v pianissimu ve vysoké poloze působí jako „vzdálený svět“, zvuk se jako by objevuje a vytrácí. Zajímavý je symbolicky otevřený konec.

Skladba Walden pro basklarinet a smyčcové kvarteto dirigoval Lejava na žádost klarinetisty Jindřicha Pavliše. Jindřich Pavliš je spojen s PKF – Prague Philharmonia od jeho založení v roce 1994. Je také tvůrčí součástí úspěšného multižánrového souboru Clarinet Factory, který se mimo jiné úspěšně prezentoval jak na WOMEXu, tak na Classical Next (obou velice spontánních vystoupení jsem byla osobně svědkem).

Walden je zvláštní kompozice z roku 2017 odkazující titulem k dílu filozofa Henryho Davida Thoreau (1817–1862) Walden aneb život v lesích. Spisovatel líčí atmosféru dvou let, které prožil ve vlastnoručně postaveném srubu uprostřed massachusettských lesů, kdy zkoušel žít tak zvaně „mimo systém“, jak se dnes módně říká, s minimem věcí, aby „se odpoutal od všeho, co není život“. Lejava pojal Walden jako cyklus. První skladbou tohoto cyklu byla kompozice Horrow (WaldEnd) op. 24a pro housle, violoncello a klarinet. Dechový kvintet Walden z roku 2017 má spíš symbolicky zprostředkovat klidnou atmosféru lesa se zvláštními zvuky, které tlumočí solitérní, většinou nestandardně vyluzované zvuky nástrojů. Nejvíc snad upoutá opakovaný motiv violoncella, který asociuje skřípavý zvuk velkého stromu ve větru. Poměrně rozsáhlá kompozice složená z jednoduchých zvukových gest buď hypnoticky vtáhne, zejména pokud posluchač zná konotace záměru, nebo může i nudit.

Následující krátká čtyřminutová kompozice Emmert na památku brněnského skladatele byla světovou premiérou. Je zkomponovaná pro zmíněné „milanolo“ v roce 2016. Je opět zvukově zvláštní. Paľa vytváří vzdálené jakoby odcizené zvuky v dynamice ppp, vášnivý (možná) vztek až po houpavé smíření. Skladba vypadá jako smršť různých emocí, které člověka postihnou při odchodu blízkého člověka.

Poslední skladba večera byla Elogiaria – Hommage variace na Händelovo téma pro sólové housle op. 22 z roku 2017 s revizí 2019–2020. Skladba trvá patnáct minut a vznikla na objednávku Milana Paľy, který navrhl vytvořit variace na jím oblíbenou známou Händelovu árii Lascia ch´io pianga. Skladatel pojal kompozici z mého pohledu spíš intelektuálně, tedy přiřadil variace s poctou řadě dalším společně oblíbeným skladatelům od Beethovena po současné skladatele, například Adriána Demoče. Výrazově tak skladba není kontemplací nebo poctou specifickému výrazu árie, ale spíše postmoderní, v pravém smyslu slova kompozicí virtuózního charakteru.

Koncert v Divadle NoD patřil k těm náročnějším, a tím (pravděpodobně) i méně navštíveným. Interpretačně měl špičkovou úroveň, kterou posluchači ocenili, stejně jako příjemné vystupování skladatele. PKF – Prague Philharmonia se snaží v této řadě navázat formátem a prostředím s posluchači užší neformální kontakt. Skladatel Marián Lejava patří určitě k osobnostem, které svojí dosavadní činností překračují úzký profesní fokus a hlubší rozhovor s ním by mohl mít velkou přidanou hodnotu.

Marián Lejava – Dirigent nebo skladatel? Portrét plný premiér
22. listopadu 2022, 19:30 hodin
Divadlo NoD

Účinkující:
Marián Lejava – host
Milan Paľa – housle
Eliška Bošková – flétna
Jindřich Pavliš – basklarinet
Michal Sedláček – housle
Milada Šulcová – housle
Dagmar Mašková – viola
Judita Škodová – violoncello
Hana Dohnálková – průvodní slovo

Program:
Marián Lejava: MKo(o)nical(l) pro sólo flétnu op. 5, česká premiéra
Marián Lejava: Adieu, pro sólo housle
Marián Lejava: Walden pro basklarinet a smyčcové kvarteto op. 24, světová premiéra
Marián Lejava: Emmert, pro „milanolo“
Marián Lejava: Elogiaria – Hommage variace na Händelovo téma pro sólové housle op. 22