Už ve čtvrtek Praha znovu přivítá petrohradskou rodačku Mariannu Vasiljevu (1986), označovnou jako jednu z nejtalentovanějších houslistek své generace. Její profesní životopis je přímočarý, lemovaný jedním úspěchem za druhým: poté, co si jejího charismatického výkonu všiml na oslavě svých narozenin před patnácti lety Mstislav Rostropovič, ještě téhož roku debutovala v Německu, o rok později ji Valerij Gergiev pozval na svůj festival ve finském Mikkeli. V roce 1997 pak zvítězila v petrohradské mezinárodní soutěži a také v mezinárodní Šostakovičově soutěži v německém Hannoveru. V roce 2000 následovalo vítězství v mezinárodní Glazunovově soutěži v Paříži a v následujícím roce v mezinárodní Spohrově soutěži ve Výmaru. V tomtéž roce Marianna Vasiljeva obdržela pozvání od Vladimira Spivakova k účasti na festivalu ve francouzském Colmaru. V roce 2009 zvítězila v soutěži Henryka Wieniawského v Poznani, v roce 2010 pak v Mezinárodní hudební soutěži Pražské jaro, kde zároveň získala i většinu zvláštních ocenění. Loni pak přišlo další uznání – při Mezinárodní houslové soutěži Sion – Valais ve Švýcarsku.
Marianna Vasiljeva má už za sebou vystoupení v nejvěhlasnějších koncertních síních Ruska, Evropy, USA, Kanady i Číny, spolupracuje s řadou předních hudebníků, například. s Vladimirem Ashkenazym, Jurijem Bašmetem, Alexanderem Rudinem či Vladimirem Zivou. Její repertoár zahrnuje téměř všechna klasická díla pro housle, ale i mnoho skladeb moderních autorů. Souběžně se svou sólistickou činností se osvědčuje i jako výtečná komorní hráčka,na svém kontě má již řadu žádaných řadu nahrávek.
Tento čtvrtek se Marianna Vasiljeva v české metropoli představí v Rudolfinu na festivalu Pražské jaro, společně s klavíristou Miroslavem Sekerou, v programu sestaveném mimo jiné z děl Francka, Wieniawského a Saint-Saënse.
V roce 2010 jste zvítězila v Mezinárodní hudební soutěži Pražského jara. Když se za touto událostí dnes ohlédnete, jak na ni vzpomínáte?
Na soutěž Pražského jara mám velmi vřelé vzpomínky. A to nejen z důvodu, že jsem vyhrála, ale protože to pro mě byla především fantastická zkušenost a já jsem se s radostí ponořila do české kultury. Jednalo se o moji první návštěvu Prahy a její krása mě naprosto okouzlila, stejně jako přívětivost lidí. Soutěž Pražského jara představovala důležitou fázi mého profesního vývoje. Po vítězství jsem obdržela pozvání na celou řadu koncertů a má umělecká kariéra se náhle vyhoupla na zcela novou úroveň.
Do Prahy se opakovaně vracíte. Jaké je – dle vašeho názoru – pražské publikum?
Naprosto úžasné! A nejen v Praze, pravidelně vystupuji na koncertech i v jiných českých městech a vždy z koncertu odcházím velmi šťastná. Ne často se ze strany publika setkáte s tak velkou vřelostí a zároveň vysokými požadavky vůči interpretovi. Pro mě se jedná o velmi důležitou energickou interakci s posluchači. Koneckonců se na představení svým způsobem podílí každý posluchač v síni a koncert lze nazvat úspěšným pouze v případě, že se publikum a umělec společně ponoří do hudby. Já osobně mám z českých posluchačů vždy velkou radost.
Na kterou ze svých cen jste nejvíce pyšná? Je to jedno z vašich vítězství v mnoha soutěžích nebo slova chvály z úst Mstislava Rostropoviče?
Pocit vítězství, potěšení z uznání a respektu – to vše je skvělé. Samozřejmě jste pyšni na to, že v životě něčeho dosáhnete, a také je hezké slyšet, že věhlasní hudebníci o vás mluví s nadšením. Ale je to trošku povrchní, nemyslíte? Ve skutečnosti jsem nejvíce hrdá na svoji rodinu. Prarodiče přijedou do Prahy až z Petrohradu, aby si poslechli můj koncert. Také nám to poskytne jedinečnou příležitost se vidět. Bohužel teď mám velmi plný rozvrh a nemůžeme se vídat tak často, jak bych si přála.
Na Pražském jaru vystoupíte spolu s pianistou Miroslavem Sekyrou. Znáte se dobře? Z jakého důvodu jste si vybrala právě tento koncertní program?
Poprvé jsem vystupovala s Miroslavem Sekerou v loňském roce a od okamžiku první zkoušky mezi námi vzniklo opravdové hudební přátelství. Hrát s Miroslavem je skutečná radost, jelikož se jedná o skvělého a všestranného hudebníka.
Program tohoto koncertu má virtuózní a romantický charakter. Na posledním Pražském jaru jsem vystupovala s Šoštakovičovým Koncertem pro housle a orchestr, který patří k mým nejoblíbenějším. Jedná se o velmi hluboké psychologické dílo.
Ale tentokrát bych chtěla posluchačům nabídnout trošku odlišný pohled na hudbu. Všechna díla, která budeme hrát, tvoří klasický houslový repertoár. Franckova Houslová sonáta A dur je jednou z jeho nejslavnějších skladeb a obsahuje charakteristické polohy romantismu – od jemné bázně první části, přes náhlý vášnivý nápor části druhé, který je naopak střídaný filozofickým nádechem části třetí, až po dosažení konečného klidu mysli v části čtvrté.
Sonáta je věnována Eugènyovi Ysaÿe a po ní představíme jeho “Poème élégiaque”. Určitým způsobem jsou všechny části našeho koncertního programu vzájemně propojeny. Myslím si, že je dramaturgie programu velmi zajímavá a publiku se bude líbit.
Jedná se v současné době o váš nejoblíbenější repertoár?
Mám ráda všestranné povahy, a ne pouze v hudbě, ale i v životě obecně. Proto je pro mě těžké říct, že mám nějaké dílo radši než jiné.
Můj repertoár je poměrně široký a zahrnuje různé styly i období. Pravidelně se vždy objeví nějaká díla, která jsou mi v daném období bližší, a ta zpravidla také hraji. Nazývám je svými „romány“. Kromě děl, se kterými vystoupím na tomto koncertě, jsem v současné době přímo zamilovaná do Beethovenova houslového koncertu. Podle mě se jedná o krále všech houslových koncertů.
Máte nějaké sny o své budoucí kariéře? Nebo žijete den ze dne a o budoucnosti nepřemýšlíte?
Pro mě to není otázka kariéry. Dělám to, co mě baví, a v současnosti je tím můj život naplněn. Nedokážu si představit život bez vystupování na koncertech. Je to pro mě kombinace těžké práce a koncentrace na straně jedné a kreativní svobody, pocitu štěstí a spokojenosti na straně druhé. Když vstoupím na pódium, cítím, že můj život skutečně začíná.
Samozřejmě jsem si vědoma i nejrůznějších úskalí této profese. Bohužel se dnes vše točí okolo peněz a organizátoři koncertů mají především zájem o to, aby jim interpret přinesl co nejvyšší zisk, a až druhotně o to, o jakého interpreta půjde. Skutečné ideály klasické hudby ustoupily do pozadí. Znám spoustu mladých umělců, kteří hrají na nejvyšší úrovni, ale nikdo o ně nemá zájem. A naopak znám i takové, kteří špičkové úrovně nedosahují, ale koncertů mají spoustu. Mám pocit, že je to takový paradox dnešní doby.
Jak často vystupujete? Je váš pracovní program plný? A na jaký nadcházející projekt se nejvíce těšíte?
Naštěstí vystupuji poměrně často. Mám stále více koncertů a zároveň rozšiřuji i svůj hudební repertoár. V nejbližší době mě čekají koncerty v Itálii, Švýcarsku a Maďarsku.
Jaká je Marianna Vasiljeva mimo koncertní síně?
Můj profesní život je velmi hektický a o to více jsem se naučila si cenit skutečného přátelství. V dnešní době je opravdových přátel jako šafránu, a když už mám volnou chvilku, snažím se ji strávit právě se svými přáteli. Někdy si připadám stále jako dítě, protože se snažím o určitý maximalismus. Myslím, že by se ke mně hodila do určité míry slova Borise Pasternaka – „ve všem bych chtěl dosáhnout podstaty, při práci, při hledání cesty, při nesnázích.“
Díky za rozhovor, na shledanou v Praze.
Ptal se Vít Dvořák
Foto Pražské jaro
