Mariánské Lázně (nejen) hudební

Pár týdnů před mým odchodem do Kanady se mně poštěstilo poprvé navštívit Mariánské Lázně. Bylo to právě před třiceti lety – koncem roku 1980 za tvrdé normalizace. Člověk nenašel bez problémů ani místo v restauraci. Vzpomínám, jak jsem vstoupil do jedné, plné ruských turistů, kde mi bylo řečeno: „Není místo…“. Jiná mladá servírka se ale nakonec slitovala a pravila mně: „ Tamhle si sedněte do rohu, dostanete aspoň polívku. Když by pak chyběla těm Rusům, tak jim do toho přidám vodu…“. Když jsem pak odjížděl, vůbec jsem netušil, zda se do Mariánských Lázní ještě někdy vrátím. To město a jeho okolí – osada Kladská, klášter Teplá, Františkovy Lázně a německé pohraničí – má pro mne zvláštní kouzlo a chybí mně, když se dnes na tato místa delší dobu nedostanu.

Mariánské Lázně leží ve výšce 578 metrů nad mořem v malebném údolí, kde vyvěrá mnoho výborných léčivých pramenů. Místním usedlíkům byly známy už ve 13. století. Jejich léčivé účinky však byly systematicky zkoumány teprve koncem 18. století mnichy z tepelského kláštera. Za „otce“ města je možné považovat opata tepelského Karla Kaspara Reitenbergera, který v roce 1812 odsouhlasil vznik samostatné obce. Zanedlouho poté začali přijíždět první lázeňští hosté. Za finanční podpory opata Reitenbergera zde vzniklo půvabné město s klasicistními a empírovými domy, altány, pavilóny a kolonádami. Prostorové rozložení města určené geniálním zahradníkem Václavem Skalníkem je víceméně zachováno dodnes. Zlatý věk Mariánských Lázní spadá do období let 1870 až 1915, kdy pokračoval architektonický rozmach v podobě secesních přestaveb a novostaveb lázeňských budov, hotelů a dalších soukromých domů. V té době také přijelo nejvíce slavných hostů z domova i ze zahraničí: Gustav Mahler, Friedrich Nietzsche, Franz Kafka, Joseph Rudyard Kipling, Mark Twain, Thomas Alva Edison, Pierre de Coubertin, anglický král Edward VII., ruský car Mikuláš II. či třeba císař František Josef II. Město neztratilo svůj zvláštní, ojedinělý lázeňský a turistický charakter ani za dob předchozího režimu. Od roku 1990 se pak výrazněji objevují snahy o obnovení původního charakteru Mariánských Lázní, jejich architektury, parků, ale i celkové atmosféry.

Frédéric François Chopin, rodným jménem Fryderyk Franciszek Chopin (1810-1849) navštívil Čechy čtyřikrát. Léto roku 1836 strávil v mariánskolázeňském pezionu U bílé labutě, kde tehdy s rodinou bydlela i jeho tajná láska Maria Wodzinská. V době společného pobytu namalovala akvarel Chopinův portrét.

Chopin Wodzinskou požádal o ruku, ale jeho chatrné zdraví vedlo nakonec k odložení sňatku. Skladatel dal dopisy své lásky do velké obálky a napsal na ni polsky „Moja bieda“ (Můj smutek). Maria inspirovala Chopina k Valčíku na rozloučenou (op.69) a k Etudě (z op.25), kterou nazval Portrét Mariiny duše. Pro Wodzinskou Chopin složil také sedm písní na texty polských romantických básníků (jedním z nich byl Adam Mickiewicz). Penzion, dnes dům Chopin, připomínající pobyt polského skladatele, zůstal zachován prakticky v původním stavu dodnes. Od roku 1959 zde sídlí Společnost Fryderyka Chopina. Památku velkého polského romantika uctívají Mariánské Lázně pravidelnými hudebními festivaly.

Richard Wagner (1813-1883) patří k nejvýznamnějším hostům, kteří kdy do Mariánských Lázní zavítali. V roce 1845 tam přicestoval se svou tehdejší ženou Minnou na rekreační kúru a léčebný pobyt. Lékaři mu radili, aby se v žádném případě nepouštěl do ničeho náročného. Sám skladatel se ve městě ale cítil natolik dobře, že zde našel inspiraci a síly pro práci na operách Lohengrin a Mistři pěvci norimberští (Die Meistersinger von Nürnberg). Zdejšímu symfonickému orchestru Wagner věnoval část partitury své opery Rienzi (Rienzi, der Letzte der Tribunen). Za zmínku stojí, že při jedné léčebné kúře se Wagner poprvé setkal se svým neúprosným vídeňským kritikem Eduardem Hanslickem (1825-1904). Mariánské Lázně se hlásily ke svému slavnému hostovi pořádáním wagnerovských koncertů a mnohé domy též nesly jména jeho oper. Škoda, že dnes není Richard Wagner tak viditelný v Mariánských Lázních, jako třeba právě již zmíněný Chopin. Dům číslo 201 v Karlovarské ulici, kde Wagner pobýval, nemá ani pamětní desku.

Západočeský symfonický orchestr Mariánské Lázně je nejstarším symfonickým orchestrem v českých zemích. Vznik stálého orchestru souvisí s rozhodnutím Karla Kaspara Reitenbergera, již zmiňovaného opata tepelského kláštera a majitele a zakladatele lázní, legalizovat roku 1821 mariánskolázeňské hudební produkce. Malá kapela, která vyhrávala několikrát denně u pramenů, vítala hosty a účinkovala na bálech, se záhy rozrostla ve středně velký orchestr. K promenádním koncertům postupně přibývaly další koncertní produkce. Významné místo zaujaly kavárenské koncerty, z nichž vykrystalizovaly koncerty symfonické. Od konce 19. století se mariánskolázeňský orchestr výrazně přikláněl k uvádění symfonické hudby, která zněla běžně i na kolonádě. Celoroční provoz orchestru sestává z abonentních symfonických koncertů. Orchestr je také úzce spjat padesátiletou tradicí s renomovaným festivalem Fryderyka Chopina. Od roku 2004 je šéfdirigentem v Kanadě narozený a vystudovaný Michael Roháč (1974).

Zpívající fontána byla vybudována v letech 1982-1986 jako součást rekonstrukce promenádního prostoru. Autorem první skladby Hudba pro fontánu je skladatel Petr Hapka. Fontána se rozeznívá v každou lichou hodinu a skladby se střídají v pravidelném sledu během lázeňské sezony. Fontána je zcela neobvyklá svými rozměry, výtvarným ztvárněním i funkcemi. V mělké kruhové bazénové míse o průměru 18 metrů je usazena dvanáctidílná plastika kamenného květu se středem z vyleštěné nerezavějící oceli. Lem fontány, dlažba bazénu i plastika jsou z liberecké žuly. Fontána má deset základních střikových systémů, dosahujících výšky až šesti metrů. Počítačem je možné vytvořit několik desítek kombinací proudů vody.

První divadelní představení se v Mariánských Lázních hrálo v dřevěném provizorním divadle v přírodě, pravděpodobně 14. června 1820. Roku 1868 postavil architekt Friedrich Zickler budovu divadla v novorenesanční podobě a slavnostně ji otevřel 8. srpna. V roce 1905 následovala přestavba do secesní podoby. V bohatých sezonách na počátku 20. století se v divadle hrálo denně, a to v němčině, hostovali zde také přední umělci světových divadelních scén. V roce 1945 se objevila první česky mluvená hra. Rekonstrukce budovy proběhla v sedmdesátých letech minulého století a na přelomu tisíciletí. Dnešní kapacita divadla je 353 míst k sezení.

Městské muzeum je umístěno v nejstarším domě historické části města, charakteristického empírovým průčelím. Jedná se o významnou stavební památku z počátku 19. století a je poslední zachovanou ukázkou podoby města z doby jeho vzniku. Dům byl postaven roku 1818 jako penzion pro lázeňské hosty Zlatý hrozen. V roce 1823 v něm bydlel Johann Wolfgang Goethe, jehož návštěvu připomíná reliéfní bronzová pamětní deska nad vchodem a expozice v prvním poschodí. Muzeum bylo založeno již v roce 1887, v této budově sídlí od roku 1953.

Zahájení lázeňské sezony v Mariánských Lázních má dlouholetou tradici. V roce 2008 město slavilo již dvousetleté výročí. Sezona se oficiálně zahajovala 1. května večer koncertem na kolonádě. První neděli v květnu pak bylo slavnostní svěcení pramenů. Tento zvyk přetrval dodnes, až na změnu termínu – nyní se svěcení pramenů a otevírání sezóny pravidelně koná vždy druhý květnový víkend. Oslavy se i nadále zahajují pátečním večerním koncertem v podání Západočeského symfonického orchestru. Svěcení začíná v sobotu slavnostní mší a pokračuje slavnostním průvodem kolem Reitenbergerova památníku ke Křížovému prameni. Vysvěcením pramenů je sezona otevřena. Jarní svěcení pramenů je prastarý zvyk: naši předkové na jaře vždy pečlivě čistili i malé studánky, natož pak vzácné a léčivé prameny. Lazeňská sezona trvá až do konce října každého roku.

Životní osudy bývají různé. Stejně jako víceméně náhodně přivedly do Mariánských Lázní celou řadu významných osobností, a to i z oblasti vážné hudby, tak i já se sem z Kanady v posledních deseti letech prakticky každoročně vracím. Restaurace jsou tady teď už bohudík úplně jiné, než v dobách mé první návštěvy. Ale jedno platí pořád: Že i pro mne tohle město zůstává v mnohém inspirativní.