Marie Kinsky: KoresponDance má v regionu velký potenciál

K jubilejnímu 10. ročníku festivalu KoresponDance jsme se s jeho ředitelkou Marií Kinsky vydali do nedávné minulosti, současnosti i budoucnosti. Festival je neodmyslitelně spjatý se Žďárem nad Sázavou, ale začíná v Praze. Jeho program tvoří pestrá směs současného tance, nového cirkusu a site specific projektů. Co jej během dekády existence formovalo a kam směřuje jeho dramaturgie dnes?

Letošní ročník festivalu KoresponDance bude jubilejní desátý, jak výročí oslavíte v dramaturgii?
V letošním roce si hrajeme s číslem 10! Na programu je 10 nových představení, která diváci v České republice budou mít možnost vidět poprvé. Uvedeme 10 filmů, které jsme produkovali na základě českých tanečních děl, připravujeme výstavu 2 X 10 fotografií a 10 plakátů festivalu. Návštěvníci festivalu se mohou těšit na vizuální retrospektivu!

Program festivalu je v letošním roce velmi pestrý a stejně jako na začátku festivalu propojí různé druhy pohybového umění v podobě zcela nečekaných tvarů. Nicméně tanec se opět stane nejvýraznějším elementem. Tímto se vracíme ke kořenům našeho festivalu. Nezapomínáme ani na naše dlouhodobé vztahy a spolupráci s místním publikem jak v Praze, tak i na Vysočině. Letošní ročník představí pět umělecko-komunitních projektů. Festival nezapomíná ani na děti, které se zhostily zodpovědnosti vytvořit pro festival dvě představení ve spolupráci s profesionálními umělci.

Festival KoresponDance si i nadále ponechává svou výjimečnost spočívající v hostování představení „in situ“ anebo „site specific“. Kromě již tradičních míst jako je areál Zámku Žďár, veřejná prostranství, příroda poblíž vody se letos některá představení odehrají ve dvou industriálních prostorech (Prakab v Praze a Tokoz ve Žďáře).

Kdybyste měla zhodnotit prvních deset let festivalu třemi slovy, jaká by to byla a proč?
Krásná dobrodružství, nečekaná setkání s umělci a lidmi z publika. Jsem velice ráda, že máme festival KoresponDance ve Žďáře nad Sázavou. Věřím, že naše práce má obrovský smysl, že výsledky naší práce mají pozitivní dopad a přinášejí radost do života místních obyvatel. A nejen v létě! Žďár díky festivalu zkrátka žije tancem!

Který ročník byl nejtěžší? Říkala jste si někdy, že další už neuděláte?
Každý ročník festivalu má své vlastní problémy, ať už je to z hlediska finančního, týmového, dramaturgického nebo logistického. Někdy musíme čelit nepříznivému počasí, které je pochopitelně velmi důležitým aspektem festivalu, protože se odehrává in situ a venku. Například v roce 2019 jsme byli nuceni z důvodu silných bouřek přesunout celý festival do vnitřních prostor. Měli jsme pouhých 48 hodin na to, abychom veškerou už nainstalovanou techniku přesunuli z venkovního areálu Zámku na žďárský zimní stadion. Podotýkám, že se jednalo o techniku z pěti různých divadel. Tato neočekávaná situace vyvolala velkou vlnu solidarity a město Žďár nám tehdy hodně pomohlo s organizací a informováním veřejnosti v souvislosti s touto náhlou změnou místa konání festivalu. Místní zahradnictví se postaralo o výzdobu sportovní haly, tak aby se diváci cítili i v neobvyklém prostředí příjemně. Atmosféra byla naprosto úžasná a jedinečná.

Když nakonec všechno dobře dopadne a jsou spokojeni umělci i publikum, pak jsme spokojeni i my organizátoři festivalu a máme skvělý pocit z dobře odvedené práce.  A to je ten důvod proč to všechno děláme.

Uplynulé dva festivaly, 2020 a 2021, byly oba velmi ovlivněné pandemií. Vrací se letos dramaturgie do starých kolejí?
Letos můžeme konečně opět po dlouhé době plánovat velké představení pro velké publikum. To je hlavní rozdíl ve srovnání s uplynulými dvěma ročníky festivalu. Uvádíme například představení s názvem OMMA, které vytvořil světově známý choreograf Josef Nadj, a v němž osm afrických tanečníků z osmi různých afrických zemí vzájemně konfrontuje své kulturní rozdíly, způsob komunikace atd. Jsem velice šťastná, že festival KoresponDance letos opět přesáhne hranice kontinentů a všichni tak můžeme prostřednictvím tance objevovat a poznávat jiné kultury a rozdíly mezi nimi.

Nicméně nebudou chybět ani intimní představení prezentovaná v neobvyklých prostorách. Ráda bych zmínila například křehké taneční sólo, které předvede Maria Nurmela z Finska ve středověkém sklepě, avšak s výrazně industriálním světelným designem za použití neonového světla.

Jsou nějaké faktory, které do programu či organizace přinesly pandemické restrikce a které se ukázaly jako funkční do budoucna?
Díky pandemii začali jsme produkovat filmy a spolupracovat s filmovými festivaly. Jedná se hlavně o spolupráci s R.E.D International Film Festival (RIFF) v Norsku nebo festival Praze. Ted‘ můžeme nabídnout program plný úžasných filmů, které i letos určitě stojí za zhlédnutí. Bude jich dvacet z deseti různých zemí.

Pandemie nás také naučila využívat k naší práci online prostředí a nyní už víme, že na přípravné fázi a první kreativní etapě projektů je možno pracovat online. Tímto způsobem vznikal projekt ve spolupráci s izraelskou choreografkou Galit Liss. Prostřednictvím virtuálních a osobních setkání jsme dokázali vytvořit komplexní projekt. Skvělé je, že toto zvládnou lidé, kteří mají šedesát let i více. Před pandemií by nás něco takového pravděpodobně ani nenapadlo.

KoresponDance měl v posledních letech podtitul „festival současného tance, pohybového divadla a nového cirkusu“, platí to i pro desátý ročník? Kladete na některou z těch složek důraz?
Od počátku KoresponDance se snažíme skloubit tři různé aspekty pohybového umění. Emblematickým představením našeho festivalu je Něžný Bagr, duet mezi tanečníkem a bagrem za doprovodu hudby z komické opery Růžový kavalír od německého skladatele Richarda Strausse v interpretaci sopranistky Maria Callas. A co bylo emocionálně nejsilnější byl bagr. Dominique Boivin je jeho choreografem a umí být také kouzelníkem. A to stále zůstává. Tento projekt a tento způsob práce je DNA našeho festivalu.