Mário Radačovský chystá pro Prahu novou choreografii

Rozhovor se slovenským tanečníkem a choreografem, šéfem baletu ND Brno 

Pražský komorní balet slaví v letošním roce padesáté výročí založení svého předchůdce, souboru Balet Praha a jako vyvrcholení oslav připravuje komponovaný večer, který bude mít premiéru ve Stavovském divadle 5. října 2014 (druhá premiéra bude následovat 26. října tamtéž). Jednu část triptychu – Slovanský kvartet na hudbu Antonína Dvořáka – se souborem v těchto dnech po prázdninové pauze znovu zkouší Mário Radačovský, slovenský choreograf a současně umělecký šéf baletního souboru Národního divadla v Brně. Vedle Radačovského uvede premiéru svého nového díla Hana Polanská Turečková, znovuobnovena bude choreografie Pavla Šmoka Z mého života. Celý večer doprovodí členové Zemlinského kvarteta.
Prozraďte něco o svých tanečních začátcích… Chtěl jste být tanečníkem už od útlého věku?

Ne, tanečníkem jsem rozhodně být nechtěl a ani to nikoho z rodiny nenapadlo. Až ve mně pohybové nadání zpozorovala teta, maminčina sestra, na nějaké rodinné oslavě. Naše rodina pochází z Partizánského a ona mě bez toho, aniž o tom věděli mí rodiče, přihlásila na konkurz do taneční školy v Bratislavě. Pamatuji si, že jsme tam jeli na výlet, já se zúčastnil přijímací zkoušky a oni mě zcela nečekaně vzali. Myslím, že s tím teta nepočítala, protože její první reakce zněla: „Proboha, oni tě opravdu přijali, co teď budeme dělat?“ (smích) Na bratislavský internát jsem nastoupil, když mi bylo devět, respektive téměř deset let, a započal tak svá osmiletá studia na konzervatoři. A to mi tehdy zcela změnilo život. Těžko bych se sám v tak útlém věku nasměroval na tuto dráhu. V osmnácti jsem konzervatorní studia dokončil a má kariéra profesionálního tanečníka odstartovala.

Nutno dodat, že kariéra velmi úspěšná. Tančil jste v Nederlands Dans Theater v Haagu, v Les Grands Ballets Canadiens v Montrealu… To jsou vysněná angažmá mnoha tanečníků. A kdy jste začal s choreografií?

K choreografii jsem se dostal až v Kanadě. Když jsem tančil u Jiřího Kyliána v holandském Nederlands Dans Theater, pracoval jsem s těmi nejlepšími choreografy na světě. Nechtěl jsem být jedním z těch špatných či průměrných a zpočátku jsem si coby choreograf nevěřil. Až když jsem pak odešel do Kanady, vytvořil jsem v roce 2002 v Montrealu svou první choreografii jako součást workshopů, které dávaly šanci začínajícím tvůrcům. Následovalo další dílo, duet, který jsem připravil pro mou tehdejší partnerku jako součást jednoho gala představení v Torontu a Montrealu. Když jsem před dvanácti lety začínal, bral jsem to tak, že máme každý svobodu tvorby, a pokud se má první choreografie nepodaří, nebude to konec světa. Postupně se ale choreografická tvorba začala stávat mou součástí a dnes se tím v podstatě z určité části živím. Před lety by mě to každopádně ani ve snu nenapadlo.

Dnes je tedy vaší pracovní náplní šéfování baletnímu souboru v Brně a také choreografie. Napadá mě v té souvislosti otázka, čím se cítíte být víc? Šéfem nebo choreografem?

To je dobrá otázka, ale já na ni neumím jednoznačně odpovědět. Líbí se mi pracovat s lidmi a nějakým způsobem je vést. Choreograf je ale jinak nastavený, nemá zodpovědnost za vedení souboru, nevymýšlí vizi ani dramaturgii. Líbí se mi zkrátka oboje, vlastně upřímně ani nevím, která z těch dvou věcí víc.

A jak došlo na spolupráci s Pražským komorním baletem? Kde vznikl ten prvotní nápad?

Znám se s ředitelkou souboru, paní Ladislavou Jandovou už několik let. K Pražskému komornímu baletu, Pavlu Šmokovi a historii tohoto souboru mám přitom velký respekt. Za dobu své existence si těleso prožilo všechno možné. A kupodivu i přes všechny ty neuvěřitelné překážky přežilo dodnes. Pavel Šmok byl geniální a navzdory systému a době to stále nějakým způsobem fungovalo. Paradoxně až nástup demokracie celou situaci dále zkomplikoval. Všichni jsme si mysleli, že s nastupující svobodou dostane kultura v demokratické společnosti konečně prioritu, a bohužel musím konstatovat, že je to právě naopak. Teď mluvím z vlastní zkušenosti uměleckého šéfa v pořadí už druhého profesionálního souboru – nejprve jsem vedl balet Slovenského národního divadla, nyní již zmíněný soubor Národního divadla v Brně. Je to leckdy boj s větrnými mlýny a já skládám všem, kteří jej bojují a nevzdávají, velkou poklonu. Myslím si, že by měla být kultura společností podporována a ne být nucena stále bojovat o přežití. Každopádně si spolupráci na novém projektu Pražského komorního baletu velmi užívám a jsem hrdý na to, že si pro ni vybrali právě mě. Vážím si toho a na říjnovou premiéru se moc těším.

Povězte tedy něco o vaší novince, kterou pro Pražský komorní balet chystáte…

Má nová choreografie je pro osm interpretů – čtyři tanečníky a čtyři tanečnice. Jsou to takové čtyři mikropříběhy ze života. Budou v ní vztahy, propojení, možná i žárlivost, zkrátka emoce, se kterými se divák dokáže ztotožnit. Nebude to popisné, každý si v díle bude moci najít to své. Slavnostní ráz celého večera ještě podtrhne živá hudba, pro mou choreografii jsme vybrali Dvořákův Slovanský kvartet.

Nemám ráda škatulkování, ale kam by se dal zařadit váš styl? Jak byste ho vy sám definoval? Je to neoklasika?

Určitě mě ovlivnil Jiří Kylián, jehož styl byl vždy mému srdci nejbližší, ať už ho vnímáme jako neoklasiku nebo ne. Co jsem se kdysi v Holandsku naučil, to se mi vrylo hluboko pod kůži a ani to nechci měnit. Všichni dnes chtějí za každou cenu vymýšlet něco nového. To mě občas dráždí, protože je sice úžasné, pokud se to podaří, ale málokdy se jedná o opravdu objevné věci. Všechno už vlastně někdy vymyšleno bylo. Možná se můj pohled může někomu zdát i staromódní, nemyslím si ale, že když je něco hezké, že to nutně musí být zastaralé.

A jak se s vaším stylem vypořádávají tanečníci Pražského komorního baletu?

Přiznám se, že jsem měl zpočátku z této spolupráce trochu strach. Tanečníci Pražského komorního baletu za sebou mají v poslední době modernější projekty a já se bál toho, že jim mé linky nebudou až tak vlastní. Teď už vím, že opak je pravdou. Snažím se využít potenciál tanečníků a vycházím z něj. To jsem se naučil v Holandsku, kde Jiří Kylián a další renomovaní světoví choreografové stavěli svá díla takzvaně přímo na nás. Tanečníci Pražského komorního baletu jsou svébytnými osobnostmi, sami mi nabízejí své vlastní nápady a něco ze sebe. Vzájemně se tak inspirujeme. To je jejich silná stránka. Mají dostatek zkušeností a především se nestydí. Jsem za to moc rád.

Děkuji za rozhovor.

Vizitka:
Mário Radačovský (1971) absolvoval Taneční konzervatoř Evy Jaczovej v Bratislavě a v roce 1989 nastoupil do baletu Slovenského národního divadla, kde po krátkém čase získal smlouvu jako sólista. Roku 1990 zvítězil v Československé baletní soutěži v kategorii A. V letech 1992–1999 působil v Nederlands Dans Theater Jiřího Kyliána v Haagu. V tomto souboru měl příležitost spolupracovat s nejvýznamnějšími světovými choreografy, mezi něž patří Jiří Kylián, Mats Ek, Nacho Duato, Ohad Naharin, William Forsythe, Édouard Lock a mnoho dalších.

V roce 1999 se stal hlavním sólistou souboru Les Grands Ballets Canadiens v Montrealu. Účastnil se prestižních baletních galapředstavení, jakými jsou Gala des étoiles v Montrealu (2000–2006), Gala Stars v Torontě (2003), World Stars Gala v Budapešti (2005, 2007 a 2008) a Gala setkání v Praze (2003–2006). Tančil na významných divadelních jevištích, například v Royal Winnipeg Ballet (2005), Ballet British Columbia (2004, 2006), Toronto (2005) a Jacob’s Pillow (2007). Jako choreograf se představil v roce 2002 dílem The Letter. Následovaly choreografie děl Passage à l’eau trouble, Valse, Inšpirácia, Bolero, Shadows and Lights, Balansoire a další.

V sezoně 2010–2011 pracoval na dvou projektech: pro soubor Operety v rumunské Bukurešti vytvořil choreografii a režii inscenace Maria de Buenos Aires a balet Romeo a Julie pro Grand Rapids Ballet Company v Michiganu (USA). V následujících sezonách připravil premiéry inscenací Traja spolu, Queen, Osudové lásky, Romeo a Julia v Grand Rapids Ballet, Klavírní koncert Richarda Dubry pro Lotyšský národní balet, Bolero pro Grand Rapids Ballet či Compulsive pro Diablo Ballet San Francisco.

(Zdroj: ND Brno)

Foto ND Brno