Mariss Jansons v rozhovoru

  1. 1
  2. 2

Lotyšský dirigent Mariss Jansons, v současné době šéfdirigent nizozemského orchestru Concertgebouw, poskytl obsáhlé interview listu Wiener Zeitung (20. – 21.srpna 2011), ve kterém hovoří o svém životě mezi třemi světy, Ruskem, Evropou a Amerikou.

 

V rozhovoru, jehož zkrácenou podobu otiskujeme, Mariss Jansons zmiňuje, že amsterodamské kanály mu sice velmi připomínají Petrohrad, kde studoval na konzervatoři, kulturní a společenské rozdíly i jejich proměny v čase však vnímá velmi zřetelně.

Z hudebního hlediska stojí v každém z těchto tří světů v centru jiný aspekt. Začíná to už vzděláním. V Rusku se od mých dob velmi změnilo, bohužel však musím říci, že ne k lepšímu. Já jsem ještě měl fantastické učitele. Konzervatoř byla v budově opery a mohli jsme pracovat s profesionálním sborem, baletem i zpěváky. Dvakrát týdně mohl každý student dirigovat „opravdovský“ orchestr! To byla úžasná praxe. Provozuje se to stále, ale už ne tak pravidelně, neboť je dnes méně studentů, zato ale víc profesorů, než tehdy. Učitelé se mohou stěží ze svého platu uživit, ekonomická situace je svízelná. Také studenti si musejí přivydělávat, stipendium nepostačuje. Já jsem jednou přišel pozdě do hodiny, protože jsem měl zkoušku se sborem, profesor však neprojevil pochopení a napomenul mě: „Nemůžeš dělat dvě věci najednou – učit se dirigovat a k tomu vést sbor, musíš se rozhodnout.“ Myslím, že dnešní studenti to mají snazší, koupí si taktovku a začnou. Za mě přijímali profesoři ke studiu jen ty skutečně nejlepší, ale dnes si to z finančních důvodů nemohou dovolit.

Kde bylo tehdy těžiště hudebního vzdělávání?

V Rusku se dodnes sází na emocionalitu. Technika a styl jsou pochopitelně také důležité, ale úplně jinak než v Americe. Tam je během vzdělávání technika na prvním místě, v Evropě se, tak jako dříve, dbá na jemnosti zvukové kultury a cit pro styl. V Rusku se může stát, že žák při zkoušce zahraje skladbu po emocionální stránce dokonale – a není žádná tragédie, když se například pianistovi přihodí nějaký ten přehmat. Falešný tón se nepřeceňuje. V Americe se podrobí kritice i nejmenší chybička. Když jsem se stal šéfdirigentem v Americe, hodně jsem těžil z obojího. V Pittsburgu jsem zjistil, že takový šéfdirigent je boss. Očekávají se od něj jasná rozhodnutí, v této pozici musí člověk každou vteřinu vědět, co chce, nesmí se dlouho rozmýšlet a dumat a už vůbec nesmí svá rozhodnutí revidovat. Time is money. Americké orchestry také však akceptují kritiku. Já osobně jsem člověk, který se vždy ptá na názor druhých, často diriguju v Evropě a tam bych s modelem „absolutního bosse“ nepořídil. V Evropě je i v uměleckém provozu demokracie, dirigent má jen jeden z hlasů. Ideální by bylo něco mezi, neboť příliš mnoho demokracie může vést k absurdním blokádám, a pak už nejde vůbec nic. Stejně aburdní je v kolektivu absolutistickým vedením vyvolávat strach. Musím vidět cíl a hráče přivést k tomu, abychom ho společně dosáhli.

Mariss Jansons vzpomíná na dětství v Rize.

Maminka byla zpěvačka a tatínek dirigent. Už jako malý kluk jsem si nejraději hrál na orchestr. Rozestavil jsem si kancelářské svorky a knoflíky jako orchestr, před sebou jsem měl nějakou knihu jako partituru a tužku místo taktovky. Myslel jsem na všechno, vymýšlel jsem si dokonce abonentní cykly a plánoval turné! V Rize byla význačná opera, kde dirigovali takoví umělci jako Hermann Abendroth nebo Erich Kleiber, tam jsem viděl opery a balety – a ty jsem pak doma předtancovával v kuchyni naší hospodyni. Když jsem předváděl Labutí jezero nebo Dona Quijota, odneslo to obvykle pár talířů. Tatínek získal druhou cenu v dirigentské soutěži a stal se asistentem Jevgenije Mravinského v Leningradě, roku 1952 jsme ho tam s maminkou následovali. Rusky jsem neuměl, v prvním ruském diktátu jsem měl 49 chyb, ale byl jsem velmi ctižádostivý a denně jsem se kromě školy, hudební školy a sboru pět hodin učil ruštinu. Vyvinul jsem si tehdy obrovskou pracovní disciplinu a dodnes jsem přesvědčen, že nikomu neprospěje, když bere školu a studium jen tak ležérně, později to vede k nebezpečnému diletantismu. Pracovní nadšení mi zůstalo. Nejen že se pečlivě zabývám skladbou, kterou mám dirigovat, čtu také hodně o jejím skladateli a jeho době, je potřeba proniknout nejen do not, ale i do světa, ve kterém byly ty noty napsány.

Šťastnou hodinou bylo setkání s Herbertem von Karajan.

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


6
Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment
6 Comment threads
0 Thread replies
0 Followers
 
Most reacted comment
Hottest comment thread
0 Comment authors

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Upozornit na
Peter

genialny dirigent a fantasticky clovek !

Anonymous

ve všem má absolutní pravdu … kéž by takto uvažovalo více umělců!!!!

Anonymous

Díky za zprostředkování velice zajímavého rozhovoru. Názory pana dirigenta jsou mi velmi blízké.

Anonymous

odpovědi, které zahřejí na duši. děkuji moc za tento rozhovor s výjimečným umělcem

Anonymous

Mariss Jansons a Thomas Hampton
https://www.youtube.com/watch?v=Ek-tejAMS8A

Anonymous

To je tak výborně a trefně řečeno, že z toho až mrazí!
Měl by to někdo poslat k přečtení zubaři na MK – sice neví, kdo je nějaký Jansons, ale třeba by mu to někdo přiblížil.