Markéta Böhmová: Člověk by měl být vděčný za to, co má a co je

Mladá sopranistka Markéta Böhmová je jako přírodní úkaz. Najednou se objevila mezi mladými pěveckými nadějemi, aniž prošla drilem konzervatoře a JAMU, a přesto se jí nabídky jen hrnou.

Jak jste se dostala ke zpívání a k hlasové technice?
Nejspíš geneticky. Oba moji rodiče zpívali léta ve sboru Janáčkovy opery. Nechtěli ani slyšet o tom, že bych měla být také zpěvačka, pořád mi vštěpovali, že se mám živit něčím méně rizikovým. Ale ve dvanácti letech už jsem si prosadila alespoň zpívání v dětském sboru a tak jsem se od maminky učila i techniku.

Ale pořád to na uměleckou školu nebylo…
Ne, šla jsem na gymnázium, pak na Pedagogickou fakultu Masarykovy univerzity v Brně, češtinu, hudební výchovu a hlasovou výchovu. Stejně jsem se ale potkávala s lidmi, kteří studovali JAMU a dělali hudbu, ať už jako divák, nebo během účinkování na koncertech. Brno je totiž dost malé a všichni se spolu znají nebo o sobě minimálně vědí.

Takže nenápadnou oklikou jste se ke zpívání přece jen dostala…
Přesně tak. Začalo to koncerty a můj „hlavní stan“ je nyní Czech Ensemble Baroque. S nimi jsem začala dělat projekty od roku 2016 a myslím, že patřím do takové pomyslné rodiny. Je tam velmi přátelská a příjemná atmosféra a projekty jsou čím dál zajímavější. V nadcházející sezoně nás toho čeká mnoho, nejblíže koncem září Bachova velká Mše h-moll u Šimona a Judy v Praze anebo v listopadu Mozartovo Rekviem v brněnské katedrále, kde si poprvé zazpívám sólový sopránový part. Na to se opravdu moc těším.

Oslovuje vás tedy především barokní hudba?
Musím se přiznat, že jsem dříve barokní hudbu příliš neprožívala, brala jsem ji jako nutné zlo, které člověk musí mít v repertoáru na různé soutěže, a o její interpretaci jsem věděla minimum. Ale díky tomuto ansámblu jsem do barokní hudby více pronikla a považuji ji momentálně za naprosto ideální pro můj hlas. A také mám příležitost zpívat v ansámblech a naučit se tak více vnímat a poslouchat své kolegy. A to je výzva hlavně pro nás, soprány.

Čím jste začínala?
Já se ke všemu dostávala neskutečnou shodou náhod, tak například do Czech Ensemble Baroque jsem dostala nabídku od sbormistryně Terezy Válkové během projektu Bernsteinovy Mše, která spojila na první pohled nespojitelná tělesa – B Side band, Filharmonii Brno, Czech Ensemble Baroque a nás, Street chorus, který byl složený z popových i operních zpěváků. Zkrátka, jak si to dílo žádá. Tuto nabídku jsem přijala s velkým respektem a nikdy bych si nemyslela, že za necelé tři roky spolupráce budu například natáčet duet s Jaroslavem Březinou na nové CD s hudbou F. X. Richtera.

Co vás tedy čeká teď?
Momentálně připravujeme Rusalku v Ostravě, zpívám první žínku, premiéra je 17. října. Těším se, že to bude Rusalka pěkná, ale taky trochu jiná, připravuje ji činoherní režisér Radovan Lipus. Překvapil mne už jeho přístup ke studiu, kdy jsme na první zkoušce začali zkouškou čtenou a bavili jsme se o libretu, což je u studia opery velmi neobvyklé. A u Rusalky vůbec, přece ji všichni známe… a najednou jsme objevovali skryté vazby a významy, neboť Kvapilovo libreto je samo o sobě opravdovým uměleckým skvostem.

A další úkoly?
Vstupuji v Praze do inscenace Kouzelné flétny ve Stavovském divadle, kde budu 30. října zpívat Paminu, to je pro mne velká příležitost. Mozartovy věci zpívám vůbec nejraději. Měla jsem možnost loni vystoupit jako Servilie v koncertní produkci La clemenza di Tito v Praze s vynikajícím dirigentem Markem Minkowským. V tomto projektu jsme byli ze sólistů přizváni jen dva Češi, shodou okolností oba Brňáci, Jan Šťáva a já, což byla pro nás oba velká čest. Další mozartovskou rolí byla Ilia v Idomeneovi, kterou jsem nastudovala letos v Plzni, a která je pro můj hlasový obor naprosto ideální.

A nějaké pevné angažmá se nerýsuje?
Stále „volná noha“, což má své výhody ve větší volnosti rozhodování pro role, ale zase nevýhody, jako ostatně všechno. Každá svoboda sebou nese odpovědnost sama za sebe. Mohu ale nastupovat do mnoha zajímavých projektů, například mě čeká nádherná Mahlerova Čtvrtá symfonie s olomouckou filharmonií. Je to vůbec velké požehnání, že se mi objevují nabídky, které mi sedí, a většinou taky přicházejí v pravý čas.

Takže vaše sny o repertoáru jsou jaké?
Nejraději bych zpívala repertoár český, Smetana, Dvořák, Janáček, to jsou naše národní klenoty a měli bychom si je hýčkat. Sama si vybírám českou hudbu, hlavně Janáčka na soutěže, i když to třeba není tak efektní, ale dá se na tom hodně ukázat, a hlavně jde o prezentaci české hudby, ne o první místa.

Jaké bylo léto, odpočinek?
Léto bylo docela pracovní, ale čas na odpočinek si naštěstí najdu vždycky, jsem přece jen od přírody docela líný člověk, takže asi týdenní dovolená u moře se konala. Každopádně jsem ale prázdniny využila i k sebevzdělávání. Osobně považuji za důležité účastnit se pěveckých kurzů a pracovat na svém „hudebním nástroji“. Proto jsem letos byla na kurzech v Kroměříži, které vedla Kateřina Plachetková, a mělo to neuvěřitelný náboj. Nevěřila bych, že se může sejít deset sopranistek na tak vysoké úrovni, které se navíc bez jakékoli závisti budou vzájemně podporovat a inspirovat. Najednou je tu vzájemné propojení, vzájemný kontakt a vědomí, že jste na jedné lodi. Neboť zpívání je jedno velké dobrodružství a nikdy nemůžete předvídat, jak to nakonec dopadne a co vše se může během představení či koncertu stát.

Čím to je, že se ve vaší generaci najednou objevují zpěváci, kteří ukazují, že zpívat umí, což donedávna nebylo pravidlem?
Já si myslím, že je to hlavně proto, že už dávno nejsme uzavření jen ve své bublině, kam může jen náš pedagog. Už existence youtube, kde si můžete poslechnout plejádu výborných zahraničních pěvců, nejen současných, ale i těch minulých, nám otevírá obzory, stejně jako je dnes možné vyjet třeba na Erasmus a studovat v zahraničí nebo se účastnit mistrovských kurzů. Díky tomu se vyvíjí náš vkus i představa o zdravém a správně posazeném hlasu a troufám si říct, že jsme i daleko více sebekritičtí. Podle mě u zpěvu platí, ostatně jako v každém oboru, že nikdy nejste hotoví. Pořád je na čem pracovat a v čem se zdokonalovat, což je i nutné, protože jinak v tomto velmi konkurenčním světě zkrátka neobstojíte.

Takže už chápete své rodiče, proč nechtěli, abyste dělala divadlo?
Jistě, i když jsem teprve na začátku a zkouším, co ten provoz s člověkem udělá. Každopádně už chápu, že je to obrovská zátěž, nejen během samotného výkonu, ale zvláště mimo jeviště. Publikum si žádá vynikající výkony a vůbec nikoho nezajímá, že ještě ráno jste zkoušela v Praze, odpoledne už jste na zkoušce v Brně a večer třeba zpíváte představení v Ostravě. A tohle se děje běžně. Všechny své kolegy, kteří to tak mají, a třeba už několik let, velmi obdivuji.

Máte nějaká zadní vrátka, co kdyby…?
To víte, že musím počítat se vším, nikdo nevíme dne ani hodiny, a to nejen zpěvák. Já mám zázemí v pedagogice, kterou jsem vystudovala. Donedávna jsem učila na ZUŠ malé děti, s nimiž se musí zacházet samozřejmě jinak než s operními pěvci. Začala jsem s nimi pracovat skrze jednoduché lidovky, které se už dnes bohužel neučí ani v hudebních výchovách a je to škoda. Tolik lidových písní, kolik máme my, snad nemají nikde. A ve městech už ty obyčejné lidovky neuslyšíte skoro vůbec. Nejdůležitější je vychovávat ty děti tak, aby měly rády hudbu a nejlépe se jí věnovaly, klidně jen na amatérské bázi, celý život. V současné době se stěhuji do Prahy a budu učit na VOŠ pěveckou výchovu pro herce. Bude to zase nová zkušenost, tentokrát s dospěláky, tak se na to těším.

Práce s hlasem na jevišti nemusí být jen zpěv, ale i mluvení, máte s tím zkušenost?
To ano, vlastně jsem tím začínala, bylo to v Novém operetním studiu Brno, hráli jsme Na tý louce zelený a Bratránka z Batávie. Tam jsem si vyzkoušela záludnost této práce, a že to není vůbec jednoduché, aby se próza nesla do hlediště, a aby nebyla patetická. Byl to pro mne nejtěžší problém, ale i obrovská jevištní škola. A teď mě to čeká v Pamině, navíc v němčině, takže se mi tato škola hodí.

Děkuji za rozhovor a přeji hodně úspěchů, ať se daří!