Markéta Cukrová a to, co ji oslovuje

  1. 1
  2. 2

Taky vás zajímá srovnání toho, co se o lidech píše v oficiálních životopisech, s tím, jací doopravdy jsou, když s nimi máte možnost mluvit? Tady je jedno takové porovnání: Mezzosopranistka Markéta Cukrová, která je stále výraznější osobností už zdaleka nejen v koncertních sálech, má v životopisu uvedeno mimo jiné toto:
Na Karlově univerzitě vystudovala angličtinu. Pěvecké vzdělání získala v rámci tříleté stáže na Státní konzervatoři v Bratislavě. Patří mezi vyhledávané interpretky v oboru barokní hudby. Z českých souborů pravidelně spolupracuje s tělesy Collegium Marianum, Musica Florea či Collegium Gabriely Demeterové, ze zahraničních pak se švýcarským orchestrem Musique des Lumieres či polským Arte dei Suonatori. V oblasti nejstarší hudby je členkou vysoce ceněného souboru zaměřeného na hudbu středověké Itálie Mala Punica. Opakovaně hostovala v pražském Národním divadle, má za sebou četná úspěšná vystoupení v zahraničí.

A skutečnost? Tady je:

Podobně jako řada dalších vašich kolegů ani vy nemáte „jenom“ pěvecké vzdělání. Jak k tomu došlo, že jste si „udělala“ víc škol? Pro jistotu? Nebo je v tom něco jiného?

Nad jistotami jsem tenkrát určitě nepřemýšlela. Když na to období vzpomínám, tak mi připadá, že jsem se v rámci pubertálního vzdoru chtěla vymezit vůči klasické hudbě, tedy prostředí, které mě obklopovalo v dětství. Začala jsem poslouchat i trochu zpívat jazz a vrhla se na jazyky. Byla bych se zajímala i o medicínu nebo třeba dějiny umění. Ale vždycky jsem hodně četla a studium literatury se ukázalo jako nejpřirozenější. Nikdy jsem své volby nelitovala, dokonce ani rozhodnutí nestudovat klasický zpěv na AMU a jít „alternativní“, tedy obtížnější nebo přinejmenším delší cestou. Právě během vysokoškolských studií a souběžných na Ježkově konzervatoři jsem si ale uvědomila, že mě hudba přece jen příliš vábí. Lákalo mě zkoušet, kam až se dostanu v resonanci, zvětšovat rozsah a objevovat repertoár. Zpěv na mikrofon nevyhovoval mému „příliš“ znělému hlasu, spolužáci mi radili kouřit doutníky a pít, abych získala správný chraplavý témbr, který sluší jazzové vokalizaci.

Zdá se, že hlavně tíhnete ke starší hudbě. Co hlavně vás na ní přitahuje?

Otevřené prostředí staré hudby mě ještě jako amatéra vlídně přijalo, začala jsem jezdit na valtické kursy a rychle jsem se dostala do světa pražských kapel, kde se ansámbloví zpěváci mohli setkat s poměrně kvalitními sólisty. Pamatuji se, že na jednom z prvních koncertů s Capellou Regia jsem stála ve sboru vedle Magdaleny Kožené, která naopak zpívala jeden z posledních koncertů v Čechách před zahájením evropské kariéry. A její zpěv byl pro mě takový zážitek, že mi usnadnila rozhodování.


Dost lidí vás zná také z opery Národního divadla, kde máte za sebou Orfea, Rinalda a nejnověji Hry o Marii. Jak velký je pro vás rozdíl mezi zpíváním a také hraním v opeře na jedné straně a „normálními“ koncerty na straně druhé?

Snažím se rozdíl nedělat, ale mohu mluvit jen o „starší“ opeře a moderně, s níž mám zkušenost. V opeře přibyde herecká akce, která samotnému zpěvu spíš pomáhá. Zpěváci říkají, že se mohou schovat za roli, a to je výstižné. Kostýmy, světla, scéna, příběh i sama vzdálenost přes díru orchestru, to všechno odvádí posluchačovu pozornost od detailů a nuancí hlasového projevu. Na koncertě je naopak člověk jako nahý. Stojí před diváky a snaží se je přimět, aby se podvolili zvukomalbě a změněnému času. Vnímaví diváci pochytí takřka vše, včetně technických nedostatků zpěváka, nervozity nebo jen rýmy. Já jsem vyrostla na koncertech s orchestry staré hudby, kde je běžné zabíhat při přípravě do neuvěřitelných detailů, jak technických, tak hudebních. Ráda zkouším, ale ráda mám také svobodu dotvářet hudbu podle svého.

Která ze zmíněných inscenací pražského Národního pro vás byla nejobtížnější a proč?

O obtížnosti bych nemluvila, protože obě inscenace mi přinesly mnoho inspirace a radosti. Rinaldo je další spoluprací s kolegou a šéfem Václavem Luksem, která mi dlouhodobě přináší velké uspokojení. Václav s hudbou pracuje podle mých představ. Předpokládá jistý stupeň technického vybavení (tzn. přirozená intonace, dechová kontrola, práce s vibrátem, pohotovost při čtení z listu…) a s interprety řeší to podstatné, tedy výraz, myšlenky, dynamiku, emoci, smysl textu, někdy dokonce zabarvení hlasu, frázování, deklamaci. Nesmím zapomenout, že má kapelu plno vynikajících hráčů, které dokáže strhnout ke skutečné hudbě. Ani nevím kolikrát jsem se kochala předehrou ke své sólové árii natolik, že jsem skoro zapomněla začít zpívat a rušit to kouzlo. Pečlivá a pro mě nezapomenutelná byla i práce režisérky Louise Moaty, která z inscenace vytvořila prchavou pohádku plnou poezie v náznacích, naprosto ojedinělou, zejména v tuzemském operním kontextu.
Hry o Marii jsou naopak vítaným výletem ze staré hudby. Pan dirigent Bělohlávek během korepetic nepustil ani jednu falešnou notu či slovo, kterému by nerozuměl. To přesně zpěváci potřebují, zpětnou vazbu. Je na něm vidět radost z práce nad dílem takové hudební kvality a všichni si užíváme jeho zkušenosti, nadhled a citlivé doprovázení. A v osobě režiséra Jiřího Heřmana se opět setkávám s umělcem, který s pravdivostí, pokorou, poctivě a nekompromisně prosazuje svou vizi. Tato pravdivost je strhující nejen pro mě, protože zatím každé představení bylo zakončeno bouřlivým potleskem. Být součástí dvou takto úspěšných titulů je samozřejmě naplňující.

Plánujete nějaká další vystoupení v opeře?

Ano, chystám se pustit do Mozarta, ale tady nechci předbíhat.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
1 Komentář
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments