Růžový kavalír z Met – všechny důvody ke spokojenosti

  1. 1
  2. 2
Ačkoli je Růžový kavalír jako málokterá opera spojen velmi těsně s poměrně úzkým kulutrním kontextem, takže důležitou součástí jeho kouzla je např. i vídeňská němčina, Metropolitní opera ukázala, že si dokáže poradit snad s každým repertoárem. Znalci a Vídeňané by na včerejším představení jistě našli mnoho drobných nesrovnalostí, podobně jako se českému opernímu přiznivci nemuselo vše líbit na Rusalce, kterou americký operní dům čislo jedna uváděl před necelým rokem. Ale stejně jako Antonín Dvořák, tak i Richard Strauss psal hudbu tak krásnou, aby byla srozumitelná po celém světě a otevřena rozdílným interpretačním přístupům.

Podobně jako hudba, tak i režie může být působivá i po mnoha letech a jistě nedává příliš dobrý smysl kritizovat incenaci Nathaniela Merrilla jenom proto, že měla premiéru v roce 1969. Ale třebaže je jen dobře, že Met nabízí klasickou inscenaci, protože u Růžového kavalíra má každá modernizace takřka zaručený neúspěch (rád se nechám vyvést z omylu Vašimi komentáři), nebyla myslím nijak výjimečně povedená. Řekl bych, že scéna může být ještě hezčí a lépe evokovat atmosféru císařské Vídně (jako např. Schenkova inscenace ve Wiener Staatsoper). Navíc mi vadila i některá drobná vylepšení o podle mě ne příliš povedené žerty, např. dýchavičnost maršálčina notáře nebo tancování Anniny ve scéně s Ochsem na konci druhého jednání. Nic podstatného ale režie nepokazila a nechala vyniknout špičkové hudební nastudování.
Toho se ujal Edo de Waart spolu s hvězdným pěveckým obsazením. Holandský dirigent proplouval pariturou s jistotou a suverenitou, ačkoli jsem nezaslech nějaké výjimečné nápady pokud jde o tempa apod. Přes všechen obdiv ale orchestr Met se svým robustnějším zvukem není na eleganci Růžového kavalíra stavěn úplně ideálně. Ale to jsou spíše poznámky na okraj, protože jsem si asi jako většina diváků hru orchestru vychutnával a třeba při příchodu Octaviana jako Růžového kavalíra mi nechybělo vůbec nic.

Těžko vybírat, koho více chválit z vynikajících pěvkyň a pěvců. Jako Maršálka, Octavian a Sophie se představily tři z nejpůvabnějších hlasů dneška. Renée Fleming je i přes vcelku nepodstatné malé prohřešky proti němčině maršálkou snů. Potěšil její trochu civilnější, nenucený projev, ale především krása a technická bezchybnost jejího hlasu. Vokálně i herecky dokázala vyjádřit zádumčivost své protagonistky na konci prvního jednání s vzácnou přesvědčivostí, takže dával smysl i její náhlý úlek Ich habe ihn nicht einmal gekuesst (Vždyť jsem ho ani nepolíbila!).
Susan Graham bych neváhal nazvat naprosto ideálním Octavianem, kdyby neměla problémy s výškami, což týkalo jen několika málo, ale zato důležitých míst, především obzvláště obtížného konce prvního jednání po Ochosově odchodu (v tom Octavian zpívá výše než maršálka), ale částečně i scény s růží. Navzdory výškám mě ale z celého obsazení nadchla asi úplně nejvíce, protože si pro její roli nelze přát vhodnější barvu hlasu. Nejenže ji byla radost poslouchat, ale také si z celého obsazení asi nejlépe rozuměla s kamerou a každý její výstup byl naprosto strhující, ať už dovádění s mašálkou, osudný první pohled do Sophiiných očí, jímavý závěr, ale především komediálně úchvatné dostaveníčko s Ochsem v předměstkém hostinci.

Christine Schaefer vokálně vynikala z celého obsazení spolu s Renee Fleming asi nejvíce, její hlas je líbezný a uhlazený právě tak jako má Sophie na začátku druhého jednání být. Nesnažila se ovšem celý večer hrát pouze naivní a možná trochu prostoduchou dívku, ale dokázala vyjádřit i sílu a dospělost, kterou v sobě Sophie musí rychle najít, aby se mohla postavit za svou lásku k Octavianovi.
Kristinn Sigmundsson po určité pěvecké nejistotě v prvním jednání, kdy se mu nepovedla výška před triem s maršálkou a Octavianem, ani hloubka těsně před odhodem ze scény, zpíval jako naprosto prvotřídní bas, třebaže pro mě byl jeho hlas až příliš temně zabarvený a trochu neohebný. Poměrně dobře se mu dařila pro Ochse typická vídeňstina a celkově zaujal svou osobitou a přiléhavou interpretací, k níž patřil i výborný chlípný smích. Přesto si svérázného barona představuji trochu v lepším světle než jenom jako starého zvrhlíka, ale to je spíše výtka režii než exceletnímu islandskému basistovi (mimochodem, Vodníkovi z březnové Rusalky z Met s Renee Fleming).

Až na špatně sezpívané a opravdu nehezky znějící tři urozené sirotky v prvním jednání lze jenom chválit i všechny ostatní protagonisty, především stále hlasově exceletního a svým zjevem a komediantstvím uhrančivého Thomase Allena jako do šlechtického stavu čerstvě povýšeného Faninala. Eric Cutler se s malou, ale obtížnou partií italského zpěváka, kterou např. Luciano Pavarotti zpíval i na vrcholu své slávy, vypořádal se ctí a napravil dojem ze spíše nevýrazného výkonu z Puritánů, kde vedle Anny Netrebko zpíval Artura.

Růžový kavalír je, jak jsem už naznačil, nebezpečná opera. Když se představení nepovede, dokáže být zdlouhavý a nudný jako máloco. Když se povede, vyvolává ojedinělé a nepopsatelné okouzlení, jak díky gejzírům hudební invence, tak také díky Hofmannstahlovu libretu, které by jako jedno z mála možná obstálo i jako samostatné literární dílo. Jistě nejsem jediný, kdo včera z kina odcházel s tím příjemnějším pocitem.

Richard Strauss:
Der Rosenkavalier
Dirigent: Edo de Waart
Režie: Robin Guarino
Výtvarník: Robert O’HearnStage
MET in HD live – 9.1.2010

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
3 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments