Markéta Pospíšilová: Umění je všudypřítomné

Dokázala bys, Markét, nazvat tento současný stav jako inspirující dobou pro umělce? Narážím na to, zda souhlasíš s vyjádřením našeho pana prezidenta Miloše Zemana, že teprve hladoví umělci tvoří svá nejlepší díla.
K tomu se ani nechci vyjadřovat. To, co ze sebe prezident opět vypustil, je nepřípustné. Pravdou je, že cítím jakýsi vnitřní přetlak a ráda bych se pracovně realizovala. Další fakt je ten, že druhou pandemickou vlnu snáším hůř než tu předešlou. Přičítám to svému docela nedávnému přestěhování do Prahy. Mám spoustu nových podnětů okolo a nacházím se v takové pražské euforii, ale přitom nemohu plně žít ten pražský život se vším všudy.

Kde nacházíš v této době stabilitu?
Myslím, že ji nacházím ve svém soukromí. A také například ve své nové pracovní pozici hostující baletní mistryně v divadle J. K. Tyla v Plzni. Je to pro mě zcela nová disciplína a veliká výzva. Součástí toho je i vedení tréninků, což mě moc baví a čemuž jsem se vždycky chtěla věnovat. Celkově ale teď velmi postrádám být obklopena kulturou, zajít si do kina, nebo do divadla například na činohru, kterou miluju. Mám teď hodně času poslouchat klasickou hudbu, kterou naprosto zbožňuji. Jsem ráda, že jsem v září stihla alespoň zahajovací koncert České filharmonie. Fascinuje mě pozorovat orchestr. Často si říkám, že bych se chtěla v příštím životě stát dirigentem.

Jako umělec potřebuješ trochu volnosti, abys mohla tvořit, protože jakmile ti někdo položí diktát, takhle to je a takhle to bude, rázem se ti svazují ruce.
Čím jsem starší, tím víc prahnu po určité umělecké svobodě, chtěla bych být součástí tvůrčího procesu, kde může člověk vycházet sám ze sebe. Po čtrnácti letech, které jsem strávila v tanečních souborech, kde se často v interpretaci nemáte možnost až tak uvolnit, by mě lákalo využít i svůj vlastní potenciál.

A to byl ten důvod, proč jsi opustila Monte Carlo?
Důvodů bylo samozřejmě víc, osobních i pracovních, a nějakou dobu to ve mně uzrávalo. Dostala jsem se do bodu, kdy jsem si řekla, že jako umělec a člověk chci jít jiným směrem. A stále jsem sama zvědavá, kam mě to ještě zavane. 

Když jsem přijela do Prahy, chtěla jsem nějaký čas na rozkoukání a adaptaci. Samo se to pozvolna začalo vyvíjet. Nejdříve Plzeň, poté mě oslovil Marek Svobodník z Dekkadancers, jestli bych nechtěla tancovat v jejich představení Poslední večeře. Tento soubor sleduji už dlouho a jejich tvorba se mi líbí, takže jsem na tuto spolupráci samozřejmě hned kývla. Nějakou dobu jsme už zkoušeli a pak přišla druhá vlna a vše stopla. Což mě mrzí. Tak snad se na to jeviště brzy budeme moci vrátit. Ten tým mě hrozně baví.

Pokud bys měla porovnat pracovní prostředí v Ostravě a v Monte Carlu, kde ses cítila lépe?
V Monte Carlu. Je to skvělý soubor. Byla to ohromná zkušenost a moc jsem se tam naučila. Ale pochopitelně i Ostravu vnímám jako důležitou etapu, nasbírala jsem zde první jevištní zkušenosti a byla jsem tam doma.

Cítila jsi, že tě přestalo naplňovat angažmá v Monte Carlu po té umělecké stránce?
Asi bych neřekla, že mě to přestalo naplňovat, spíše jsem dospěla do fáze, kdy jsem chtěla změnu, zase se posunout a začít dělat i jiné věci. Někdy je potřeba následovat vnitřní kompas. Jak jistě sama víš, v baletních souborech tvoje kariéra dost závisí na rozhodnutí tvého šéfa, co, jak, kdy a s kým budeš tančit a netančit. Chci si řídit život sama. Mít větší svobodu a pracovní rozmanitost. A do toho hrál roli i můj osobní život. Manžel žil v Praze a několik let jsme fungovali na dálku. 

Vnímala jsi někdy, že postrádáš něco, co se nachází mimo baletní sál?
Asi ano, ale zároveň těch pět let v Monte Carlu bylo možná nejlepších pět let života, neskutečná zkušenost po všech stránkách. A mám pocit, že si to uvědomuji čím dál víc. Velmi si vážím bývalých kolegů, kteří jsou úžasní tanečníci. Pracovala jsem s Jeanem Ch. Maillotem, jedním z nejznámějších choreografů, procestovala kus světa, což by se mi určitě za jiných okolností nepovedlo, seznámila se se spoustou výborných pedagogů, takže pro mě to byl obrovský přínos. A také z toho budu dlouho čerpat.

Jak ti změnilo Monte Carlo pohled na svět?
Přijela jsem z Ostravy do jedné z nejbohatších zemí světa a viděla kolem sebe lidi navlečené v Chanelu. To je na první pohled ohromující. Ale brzy ti dojde, že to není v životě všechno. Monako je úžasné a oslnivé místo, ale nedovedla jsem si představit žít tam celý život. Přiznávám ale, párkrát se mi teď zastesklo, třeba po sluníčku, kamarádech, moři nebo po mém skútru.

Nastal ve tvé taneční kariéře moment, kdy sis řekla: „Jo, to je to, proč jsem se chtěla stát baletkou!“
Kdybych musela zvolit jeden mezník, tak to bylo určitě během mé první sezóny v Monte Carlu, kdy se mi život převrátil naruby. Hned od startu jsem dostala neskutečné příležitosti a cítila jsem, že to je velké zadostiučinění. Poslední roky v Ostravě jsem byla nespokojená a frustrovaná a cítila jsem, že mi utíká čas.  A to byl ten pohon, proč jsem se chtěla dostat z Ostravy pryč. Pamatuji si na svou velkou roli v mém oblíbeném Maillotově Louskáčkovi. To jsem si moc užila. Další role byla například sólo v Maillotově baletu Altro Canto, který je mou srdeční záležitostí. Takže si přesně pamatuji moment, kdy jsem stála na jevišti a byla v sedmém nebi. Další nezapomenutelný zážitek bylo setkání a spolupráce s Jiřím Kyliánem na baletu Bella Figura a Gods and Dogs. S tímto programem jsme byli pozváni do Haagu při příležitosti oslavy sedmdesátých narozenin samotného mistra. A ještě mám silnou vzpomínku na to, když jsem stála na jevišti v Bolshoi Theatre v Moskvě. To jsem si říkala: „Tak jo, teď můžu skončit.“

Měla jsi promyšleno, co budeš dělat, až ukončíš svou aktivní kariéru? A dá se na ten „konec“ nějak připravit?
Vždycky jsem věděla, že bych chtěla učit a vést tréninky. První náznaky byly už v Ostravě, kde jsem vedla několik let pravidelné workshopy baletu. Během angažmá v Monaku jsem pak párkrát učila také na Janáčkově konzervatoři v Ostravě, kde jsem sama studovala. V loňské sezoně jsem byla pozvána vést workshopy na HAMU v Praze a také v Laterně magice či v Plzni. Cítila jsem, že pedagogika bude jednou z možných cest. Už jsem zmínila lásku k činohře, takže by mě například hrozně lákalo pracovat s herci, dělat pohybovou spolupráci. Z Ostravy takovou zkušenost mám a moc mě to bavilo. A určitě bych šla do zajímavého tanečního projektu. Teď, když už jsem v Praze a jsem na „volné noze“, můžu dělat mnohem víc věcí. Mám otevřené možnosti a tím je i má práce bohatší. 

A jak se cítíš v nové roli baletního mistra?
Ve chvíli, kdy tato nabídka přišla z Plzně, jsem si uvědomovala, jak velká zodpovědnost to je. Ze začátku to nebylo přesně to, co jsem skutečně chtěla. Přála jsem si vést jen tréninky, ale vzala jsem to jako výzvu a nelituji. Soubor v Plzni je hrozně fajn, tanečníci jsou pracovití, otevření a je tam moc příjemná atmosféra, což je pro mě důležité. Snažím se tanečníky motivovat, a hlavně k nim přistupovat s respektem. Tak snad se mi to daří. Zkoušela jsem s nimi například Labutí jezero a momentálně se připravuje nová premiéra Princezna se zlatou hvězdou v choreografii Štěpána Pechara a Ondřeje Vinkláta z Dekkadancers, při které jim asistuji.

Myslíš, že tanec někdy opustíš?
Aktivně určitě (směje se). Já divadlo a tanec miluji od dětství, takže si nedovedu představit, že bych ho opustila. Jednoduše mě baví a naplňuje. Jsem vlastně šťastný člověk, protože jsem si v životě našla to, v čem se cítím být sama sebou, je to má součást. Jsem zkrátka člověk s uměleckou duší.

Jaký význam pro společnost má podle tebe umění?
Obrovský. Člověka obohacuje, kultivuje, inspiruje. Myslím, že bez umění to absolutně nejde. Hlavně je všudypřítomné. Proto si nedovedu ani představit, že by divadla už neexistovala, i když jsme teď tomu velmi blízko, to by byla pro společnost záhuba.

V současné době pandemické vidíme, že kultura nabírá nový rozměr. Jaký máš na něj názor?
Bohužel se posouvá online směrem. Nejsem zastánce streamů. Nikdy to nenahradí reálný zážitek z hlediště, když tě od herce dělí jen pár metrů. Na druhou stranu chápu, jak je to svízelná situace a že se některá divadla snaží najít jinou alternativu, jak se přiblížit divákům. Do toho soucítím s umělci, a nejen s umělci na volné noze, co mají hypotéky a děti… Je to šílená doba. Proto doufám, že se divadla co nejdřív otevřou a vrátí zpět do starých kolejí. 

Přesto jsou tu i nyní projekty, které obdivuji. Například to, co dělá Rosťa Novák a televizní kanál Naživo. Fandím jim. 

Přehoďme ale list. Je ještě něco, co by sis chtěla splnit?
Asi nic konkrétního nečekám. Zvlášť v této koronavirové době se mi zdá, že je lepší žít den za dnem a užívat si maličkostí, už jsem se několikrát utvrdila v tom, že je lepší raději nic neplánovat a věci brát tak, jak jsou. Uvidím, co mi život přinese.

Markéta Pospíšilová (*9. 10. 1986) 

Narodila se v Ostravě, kde vystudovala Janáčkovu konzervatoř a následně působila v Národním divadle moravskoslezském. V roce 2010 se stala sólistkou. Tančila v mnoha předních baletech, např. Louskáček, Popelka nebo Labutí jezero. Za roli Odetty/Odilie získala širší nominaci na Cenu Thálie. Od roku 2015 je v angažmá v monackém souboru Les Ballets de Monte-Carlo, kde pod vedením ředitele a choreografa Jeana-Christopha Maillota tančila například vLe Songe, La Belle, Cendrillon, Casse-Noisette Compagnie, La Mégère apprivoisée, Altro Canto, Choré či v dílech jiných světoznámých choreografů, např. Jiřího Kyliána. Letošní rok ukončila své angažmá v Monte Carlu a v současnosti žije v Praze.