Markéta Pospíšilová: Umění je všudypřítomné

  1. 1
  2. 2
Sedíme na omrzlé lavičce Střeleckého ostrova pod jednou z pouličních lamp hned v centru Prahy. Už je tma, vlezlo, ale kavárny jsou opět zavřené, a tak nám nezbývá než se sejít venku. Udeřila totiž další, v pořadí už se trochu ztrácím, vlna pandemie. Toto provizorní setkání k rozhovoru však ani jedné nevadí. Markéta Pospíšilová totiž jako obvykle vypráví s nadšením a radostí. Jsem proto ráda, že otázky budu v této komplikované době pokládat už vyzrálé tanečnici, která se i přes to vše, co nám tento rok nadělil za nadělení, nebála uposlechnout intuici a v létě ukončila svou pátou sezonu v souboru Les Ballets de Monte Carlo. Nebudeme tedy bědovat nad nelehkým osudem umělců, naopak. Přijměte jako dárek od Ježíška pár řádků o tom, že i přes to všechno lze brát život s lehkostí.


Markéta Pospíšilová, foto Petr Kurečka

Dokázala bys, Markét, nazvat tento současný stav jako inspirující dobou pro umělce? Narážím na to, zda souhlasíš s vyjádřením našeho pana prezidenta Miloše Zemana, že teprve hladoví umělci tvoří svá nejlepší díla.
K tomu se ani nechci vyjadřovat. To, co ze sebe prezident opět vypustil, je nepřípustné. Pravdou je, že cítím jakýsi vnitřní přetlak a ráda bych se pracovně realizovala. Další fakt je ten, že druhou pandemickou vlnu snáším hůř než tu předešlou. Přičítám to svému docela nedávnému přestěhování do Prahy. Mám spoustu nových podnětů okolo a nacházím se v takové pražské euforii, ale přitom nemohu plně žít ten pražský život se vším všudy.

Kde nacházíš v této době stabilitu?
Myslím, že ji nacházím ve svém soukromí. A také například ve své nové pracovní pozici hostující baletní mistryně v divadle J. K. Tyla v Plzni. Je to pro mě zcela nová disciplína a veliká výzva. Součástí toho je i vedení tréninků, což mě moc baví a čemuž jsem se vždycky chtěla věnovat. Celkově ale teď velmi postrádám být obklopena kulturou, zajít si do kina, nebo do divadla například na činohru, kterou miluju. Mám teď hodně času poslouchat klasickou hudbu, kterou naprosto zbožňuji. Jsem ráda, že jsem v září stihla alespoň zahajovací koncert České filharmonie. Fascinuje mě pozorovat orchestr. Často si říkám, že bych se chtěla v příštím životě stát dirigentem.

Jako umělec potřebuješ trochu volnosti, abys mohla tvořit, protože jakmile ti někdo položí diktát, takhle to je a takhle to bude, rázem se ti svazují ruce.
Čím jsem starší, tím víc prahnu po určité umělecké svobodě, chtěla bych být součástí tvůrčího procesu, kde může člověk vycházet sám ze sebe. Po čtrnácti letech, které jsem strávila v tanečních souborech, kde se často v interpretaci nemáte možnost až tak uvolnit, by mě lákalo využít i svůj vlastní potenciál.

A to byl ten důvod, proč jsi opustila Monte Carlo?
Důvodů bylo samozřejmě víc, osobních i pracovních, a nějakou dobu to ve mně uzrávalo. Dostala jsem se do bodu, kdy jsem si řekla, že jako umělec a člověk chci jít jiným směrem. A stále jsem sama zvědavá, kam mě to ještě zavane. 


Casse-Noisette Compagnie, chor. J. Ch. Maillot (foto Alice Blangero)

Když jsem přijela do Prahy, chtěla jsem nějaký čas na rozkoukání a adaptaci. Samo se to pozvolna začalo vyvíjet. Nejdříve Plzeň, poté mě oslovil Marek Svobodník z Dekkadancers, jestli bych nechtěla tancovat v jejich představení Poslední večeře. Tento soubor sleduji už dlouho a jejich tvorba se mi líbí, takže jsem na tuto spolupráci samozřejmě hned kývla. Nějakou dobu jsme už zkoušeli a pak přišla druhá vlna a vše stopla. Což mě mrzí. Tak snad se na to jeviště brzy budeme moci vrátit. Ten tým mě hrozně baví.

Pokud bys měla porovnat pracovní prostředí v Ostravě a v Monte Carlu, kde ses cítila lépe?
V Monte Carlu. Je to skvělý soubor. Byla to ohromná zkušenost a moc jsem se tam naučila. Ale pochopitelně i Ostravu vnímám jako důležitou etapu, nasbírala jsem zde první jevištní zkušenosti a byla jsem tam doma.

Cítila jsi, že tě přestalo naplňovat angažmá v Monte Carlu po té umělecké stránce?
Asi bych neřekla, že mě to přestalo naplňovat, spíše jsem dospěla do fáze, kdy jsem chtěla změnu, zase se posunout a začít dělat i jiné věci. Někdy je potřeba následovat vnitřní kompas. Jak jistě sama víš, v baletních souborech tvoje kariéra dost závisí na rozhodnutí tvého šéfa, co, jak, kdy a s kým budeš tančit a netančit. Chci si řídit život sama. Mít větší svobodu a pracovní rozmanitost. A do toho hrál roli i můj osobní život. Manžel žil v Praze a několik let jsme fungovali na dálku. 

Vnímala jsi někdy, že postrádáš něco, co se nachází mimo baletní sál?
Asi ano, ale zároveň těch pět let v Monte Carlu bylo možná nejlepších pět let života, neskutečná zkušenost po všech stránkách. A mám pocit, že si to uvědomuji čím dál víc. Velmi si vážím bývalých kolegů, kteří jsou úžasní tanečníci. Pracovala jsem s Jeanem Ch. Maillotem, jedním z nejznámějších choreografů, procestovala kus světa, což by se mi určitě za jiných okolností nepovedlo, seznámila se se spoustou výborných pedagogů, takže pro mě to byl obrovský přínos. A také z toho budu dlouho čerpat.

Jak ti změnilo Monte Carlo pohled na svět?
Přijela jsem z Ostravy do jedné z nejbohatších zemí světa a viděla kolem sebe lidi navlečené v Chanelu. To je na první pohled ohromující. Ale brzy ti dojde, že to není v životě všechno. Monako je úžasné a oslnivé místo, ale nedovedla jsem si představit žít tam celý život. Přiznávám ale, párkrát se mi teď zastesklo, třeba po sluníčku, kamarádech, moři nebo po mém skútru.

Nastal ve tvé taneční kariéře moment, kdy sis řekla: „Jo, to je to, proč jsem se chtěla stát baletkou!“
Kdybych musela zvolit jeden mezník, tak to bylo určitě během mé první sezóny v Monte Carlu, kdy se mi život převrátil naruby. Hned od startu jsem dostala neskutečné příležitosti a cítila jsem, že to je velké zadostiučinění. Poslední roky v Ostravě jsem byla nespokojená a frustrovaná a cítila jsem, že mi utíká čas.  A to byl ten pohon, proč jsem se chtěla dostat z Ostravy pryč. Pamatuji si na svou velkou roli v mém oblíbeném Maillotově Louskáčkovi. To jsem si moc užila. Další role byla například sólo v Maillotově baletu Altro Canto, který je mou srdeční záležitostí. Takže si přesně pamatuji moment, kdy jsem stála na jevišti a byla v sedmém nebi. Další nezapomenutelný zážitek bylo setkání a spolupráce s Jiřím Kyliánem na baletu Bella Figura a Gods and Dogs. S tímto programem jsme byli pozváni do Haagu při příležitosti oslavy sedmdesátých narozenin samotného mistra. A ještě mám silnou vzpomínku na to, když jsem stála na jevišti v Bolshoi Theatre v Moskvě. To jsem si říkala: „Tak jo, teď můžu skončit.“


Altro Canto, chor. J. Ch. Maillot (foto Alice Blangero)

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


4.7 3 votes
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments