Marná opatrnost v Národním divadle: Hovory s Jane Elliot

Druhou premiérou Baletu pražského Národního divadla je v této sezoně jeden z nejstarších dochovaných titulů baletní historie „La fille mal gardée“ neboli „Marná opatrnost“ britského choreografa sira Fredericka Ashtona.

První uvedení baletu se uskutečnilo již v roce 1789 v choreografii Jeana Daubervala, na počátku devatenáctého století uvedl vlastní verzi Jean Aumer (s hudbou Ferdinanda Hérolda, jež byla adaptací původní partitury), roku 1864 přidal svou choreografii Paolo Taglioni (tentokrát na hudbu Petera Ludwiga Hertela). V osmdesátých letech devatenáctého století do historie vstoupil rovněž Marius Petipa se Lvem Ivanovem, kteří revidovali Taglioniho verzi s Virginií Zucchi v hlavní roli Lisy. Dnes nejslavnější verzí La fille mal gardée je ovšem ta Fredericka Ashtona z roku 1960, vytvořená pro soubor Královského baletu v Londýně. Choreograf použil na rozdíl od do té doby uváděných inscenací opět Héroldovu partituru (orchestrovanou Johnem Lanchberym) z roku 1828 a spolu s nedávno zesnulým historikem Ivorem Guestem dokonce obnovil grand pas Fanny Elssler, jež pro ni bylo vytvořeno roku 1837. Ashtonova choreografie je od šedesátých let uváděna po celém světě od Londýna přes Mnichov, Paříž až třeba po Bukurešť.

Jako před každou svou premiérou, i tentokrát si Balet Národního divadla pro své diváky připravil besedu s názvem Hovory s…, která se uskutečnila 16. dubna na Nové scéně a kde do křesel k rozhovoru usedla choreoložka a dáma zodpovědná za nastudování baletu Jane Elliot spolu s uměleckým šéfem souboru Filipem Barankiewiczem.

Bývalo zvykem, že tyto besedy otevírala krátká ukázka z připravované premiéry a následný čas byl věnován rozhovoru s tvůrcem či baletním mistrem. Tentokrát se ovšem Filip Barankiewicz rozhodl trochu přehodit řád věcí. V krátkém úvodním rozhovoru měla Jane Elliot možnost přiblížit nejen svou cestu k tanci a roli baletní mistryně a choreoložky, ale rovněž nastínit problematiku Beneshovy pohybové notace, kterou studovala na Královské taneční akademii. Poté již byl prostor věnován tanečníkům. Nešlo však jen o prosté předvedení části představení, nýbrž o možnost nahlédnout ještě víc pod pokličku práce na baletních sálech a umožnit divákům zážitek z živé zkoušky (jako je např. zvykem u londýnského Královského baletu, jenž podobný formát natáčí již několik let a pravidelně jej živě přenáší na YouTube i pro mezinárodní publikum).

Tanečníci v čele s Nikolou Márovou a Giovannim Rotolem (kteří tančí druhou premiéru 20. dubna) předvedli nejdříve část úvodního tance dívek s Lisou v prvním jednání, následně část tzv. pas de deux s mašlí, které tančí Lisa s Colasem rovněž v prvním jednání baletu, a rovněž ukázku z pas de deux Fanny Elssler, které obsahuje několik technicky obtížných, o to efektnějších prvků. Technicky obtížnou variaci pak předvedli i Vaeceslav Burlac s Jakubem Raškem, kteří jsou jedněmi z představitelů komické role Alana.

Jane Elliot i Filip Barankiewicz (který roli Colase tančil během svého angažmá ve Stuttgartu) pečlivě dohlíželi na dodržování tolik typického stylu Ashtonovy choreografie a upozorňovali na nejjemnější detaily, jež je třeba dodržovat (ať už se jedná o uchopení stuhy, rozmístění v prostoru, které je na úzkém jevišti Národního divadla poněkud ošemetnější, či pohled mezi tančícími dívkami). Právě stylovost je v tomto baletu klíčovou součástí úspěchu. Ashtonova technika, která je základem anglické taneční školy dodnes, je už sama o sobě specifická, v Marné opatrnosti se však choreograf zcela otevřeně inspiroval estetikou devatenáctého století, jež je nejjasněji patrná v épaulements či port de bras. To je zaoblenější, konzervativnější, mohlo by se říct uzavřenější, srovnáme-li s dnešním trendem doširoka otevřených, nekonečným dojmem působících linií. A upřímně – kolikrát jste si mysleli, že zrovna v klasickém tanci v jedenadvacátém století ještě uslyšíte poznámku – ta noha může být i níž…

Osobně krok k ukázkám ze zkoušek považuji za velmi dobrý, jelikož každý divák je z podstaty tvor zvědavý jako opice, a dáte-li mu pocit, že vidí něco, co by vlastně neměl, udělá mu to radost. Pro příště bych snad přece jen neukrajovala tolik z mluvené části (spoléhat na dotazy z publika je opravdu hodně naivní) a zauvažovala nad pořízením mikroportů, aby se baletní mistři či choreografové mohli mezi tanečníky pohybovat zcela svobodně a dávat připomínky bez toho, aby za nimi běhal někdo s mikrofonem v ruce (ačkoli nezbývá než uznat, že se s tím tentokrát Filip Barankiewicz popral s grácií).

Hovory s… Jane Elliot
16. dubna 2018 Nová scéna Praha

www.narodni-divadlo.cz

Reklama

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na