Marta Drastíková: Z baletu Národního divadla do Vídně

Jméno tanečnice Marty Drastíkové se v programech baletu pražského Národního divadla objevovalo po několik sezon, a to stále častěji u sólových rolí. Těmi nejvýznamnějšími byly dvě role titulní: Bournonvillova Sylfida a také Kodetova Zlatovláska. Talent nepřehlédnutelné tanečnice stvrdil i postup mezi demisólisty a tak se zdálo, že má ve Zlaté kapličce nakročeno k úspěšné kariéře. Jenže od této sezony je všechno jinak. Tato čtyřiadvacetiletá rodačka z Opavy totiž přesídlila z Prahy do do Vídně, kde nastoupila do sboru Vídeňského státního baletu. Její domovskou scénou se tak stala slavná Wiener Staatsoper.

V Národním jste dostala po čtyřech letech ve sboru smlouvu demisólistky, avšak pak jste vydržela už jen jednu sezonu. Proč? Necítila jste snad dostatek příležitostí? Dostatečnou perspektivu?

Demisólovou smlouvu jsem sice dostala po čtyřech letech, ale to byla spíš jen taková formalita, oficiální zařazení na určitý post. Pro mě se až tak moc nezměnilo. Taneční příležitosti přicházely stále stejné, jen už jsem tolik netancovala ve sboru. Pět let působení v jednom souboru je poměrně dlouhá doba. Najednou jsem si uvědomila, že taneční život je velice krátký a ubíhá velmi rychle. Proto jsem se rozhodla jít na konkurz, a dokud to ještě jde, získat nějaké zkušenosti v zahraničí.

Jak na váš odchod reagovali kolegové a nadřízení v Praze?

V souboru Národního divadla jsme měli velice příjemný kolektiv a za tu dobu jsem si tam našla spoustu dobrých kamarádů, se kterými jsem stále v kontaktu. Proto byl můj odchod trochu smutný pro všechny. Odcházela jsem ale s myšlenkou, že bych se do Prahy po pár letech chtěla vrátit.

Proč zrovna Vídeň? Zkoušela jste to s přestupem jenom tam nebo i jinde? Bylo hodně těžké se do Vídně dostat? Jak přesně vaše angažování probíhalo? Jak velká byla konkurence?

Vlastně jsem to zkoušela jenom do Vídně. Mám tady kamaráda, se kterým se znám ještě z Prahy, byl také několik let členem baletu Národního divadla. Už dlouho mě vybízel, k tomu abych to zkusila. Navíc se ve Vídni zrovna měnilo vedení. Novým šéfem baletu státní opery ve Vídni se měl stát Manuel Legris, světoznámý tanečník a bývalý první sólista pařížské opery, což bylo zárukou, že nadcházející sezóna bude přinejmenším zajímavá.

Konkurence na konkurzu byla samozřejmě veliká. I přes sněhovou kalamitu, která tehdy nastala, dorazilo dvě stě děvčat. V první chvíli mě napadlo, že možnost, aby si mě mezi tolika tanečnicemi ze všech koutů světa vůbec všimli, je mizivá, tudíž jsem se snažila zbytečně nestresovat a konkurz brala jako každodenní trénink v divadle. Během tréninku nás postupně třídili a nakonec nás zůstalo jen sedm. Museli jsme ještě předvést variaci některého z baletů, dle svého výběru. No a pravděpodobně se mi variace povedla. Nakonec vzali čtyři tanečnice a já byla mezi nimi.

Představte prosím blíže Vídeňský státní balet: Jak velký soubor je, jaký je jeho repertoár a kolik představení v sezoně odehraje? Účinkuje i v operách? Jak hodně „mezinárodní“ je složení souboru?

Vídeňský balet má vlastně dva soubory. My, jakožto Statsoper Ballett, sídlíme přímo v budově Státní opery, soubor má zhruba osmdesát členů různých národností. Proto hlavním dorozumívacím jazykem je angličtina. Máme tady tanečníky z Maďarska, Polska, Slovenska, Rakouska, Ruska, Ukrajiny, Albánie, Moldávie, Srbska, Francie, Anglie, Itálie, Španělska, Švýcarska, Bulharska, USA, Austrálie, Japonska a v neposlední řadě z České republiky, i když jsme jen dva. Náš soubor tančí pouze v baletech, průměrně osm představení za měsíc a v sezóně nazkoušíme až sedm premiér. Volksoper ballett zkouší v budově Volksoper, čítá přibližně třicet tanečníků, působí převážně v operách a operetách, jak ve Staatsoper tak, tak ve Volksoper.

Jaké hlavní odlišnosti vidíte oproti baletu Národního divadla? Je ve vídeňském souboru hodně odlišný styl práce?

Rakušané jsou obecně zásadoví a striktně dodržují určitá pravidla a tak je tomu i v našem souboru. Vše je na velice profesionální úrovni, což se mi líbí. Nějaké odlišnosti oproti Praze tu jsou, ale ve většině baletních souborů je denní režim tanečníků podobný.

V Praze jsme měli určitý repertoár, který se dokola opakoval celou sezónu a k tomu vždy přibyly dvě nebo tři nové premiéry za rok. Ve Vídni je tomu jinak. Tady hrajeme takzvaně v blocích. Nazkouší se premiéra, která se odehraje jen osm až deset krát za sebou, takže třeba celý měsíc hrajeme pořád to samé. Tímto způsobem se stává představení jedinečným a divák ví, že později už jej nebude moci zhlédnout nebo v tom lepším případě až v příští sezóně. Proto je někdy velmi obtížné vůbec lístek do opery sehnat.

Co nejvíc vás po nástupu v souboru překvapilo?

Vlastně ani nevím. Snad jen zjištění, že soubor jako takový se skládá z velmi mladých tanečníků, mnohdy přímo po škole. Ale přesto na jevišti působí sebevědomě a profesionálně, i když za sebou nemají tolik zkušeností jako například já za pět let předchozího angažmá.

Jaké příležitosti jste zatím ve Vídni dostala?

Zatím jsem měla možnost tančit ve všech třech premiérách, které jsme doposud uvedli. Největší příležitostí pro mě bylo tančit v choreografii známého českého tanečníka Jiřího Bubeníčka (Le souffle). Překvapením pro mě bylo, že jsem byla také obsazena do představení „Junge Talente“- takzvaného večera mladých talentů. Zde jsem měla možnost tančit variaci Clemence z baletu Raymonda a duet z baletu Who cares? .Dalšími premiérami jsou Don Quijotte a tři choreografe od Jerome Robinse, ve kterých budu také učinkovat.

A představení vašeho souboru, která byste doporučila?

Rozhodně bych doporučila představení „Shritte und spuren“. Je to večer složený ze čtyř moderních choreografií. Světoznámá Bella figura od Jiřího Kyliána , již zmíněná Le soufle od Jiřího Bubeníčka, Glow stop od Jorma Elo a Skew wift od Paula Lighfoota. Na toto představení si bohužel ale musíte počkat až do příští sezony, jelikož teď už jej nehrajeme. Dalším představením, které bych doporučila, je Don Quijotte. Premiéra tohoto baletu nás čeká teď, na konci února. Je to světoznámá verze od Rudolfa Nurejewa a i když je tento balet náročný, bude jistě stát zato.

Zvykala jste si ve Vídni lehko nebo těžko? Ať už v divadle, tak i ve městě?

Na Vídeň jsem si zvykla rychle. Je to moc krásné město plné kultury, umělců obecně si tady také náležitě váží. V divadle se mi líbilo, jak nás, nové členy souboru, rychle přijali mezi sebe. Všichni jsou velice přátelští a v divadle stále pořádáme nějaké společenské akce. Zatím jsem moc spokojená.

Kam byste to chtěla ve vaší profesi dotáhnout? Máte představu?

Tanečníci tohoto souboru si své práce váží a neustále na sobě pracují, to mě velmi motivuje. Proto bych ještě ráda ve Vídni zůstala. O nějakých vyšších cílech zatím neuvažuji. Jak už jsem se zmínila, možná bych se někdy ráda vrátila do Prahy. Tak uvidíme.

Přejeme hodně úspěchů!

Náš nedávný rozhovor s choreografem a tanečníkem Jiřím Bubeníčkem o premiéře jeho choreografie Le Souffle de l’Esprit ve Wiener Staatsoper najdete zde

Ptala se Jana Schwarzová
Foto Pavel Hejný