Marta Drottnerová, legenda českého baletu

Při vyslovení jména Marta Drottnerová se těm, co ji na prknech Národního divadla zažili, bez jakéhokoli váhání se vybaví především Adamova Giselle.

A.Ch.Adam: Giselle (s V.Harapesem – 1969)

Bezesporu právě Marta Drottnerová má totiž hlavní zásluhu na „zdomácnění“ tohoto romantického baletu u nás. Pro nesmírně náročnou roli Giselle měla v míře vrchovaté všechny předpoklady: Dech beroucí a k naprosté dokonalosti propracovanou techniku, lyricky oduševnělý prožitek, a v neposlední řadě i jedinečnou fyziognomii, beze zbytku padnoucí jak k jiskřivé mladosti venkovské dívky, tak i ke zlomené, nadpřirozeně lehké posmrtné bytosti. Od doby Marty Drottnerové Národní divadlo podobně špičkově zatančenou Giselle už prostě nepoznalo.

Marta Drottnerová působila v baletu pražského Národního divadla plných 24 let, v letech 1959 – 1990, a byla primabalerinou v pravém smyslu slova. Své první baletní kroky na profesionálním jevišti ale tato rodačka ze Zlína (26.8.1941) učinila v Ostravě, kde jako malá navštěvovala hodiny baletu v tanečním studiu tamního divadla. Tam také – již ve svých třinácti letech, roku 1954 – získala své první angažmá. V patnácti už tančila pas de quatre z Labutího jezera, v sedmnácti Kateřinu z Prokofjevova Kamenného kvítku.
V šestnácti odjela do Prahy a přihlásila se do konkurzu do baletu Národního divadla, uspěla a v roce 1959 byla přijata do sboru. Již v roce 1960 dostává první sólovou příležitost – roli Dašky v Čulakiho baletu Mládí. Další úspěchy na sebe nenechávají dlouho čekat: V roce 1961 přiváží z Mezinárodní baletní soutěže v Riu de Janeiru 1.cenu, o rok později bronzovou medaili ze Světového festivalu mládeže v Helsinkách. Stříbrnou získává roku 1964 v Mezinárodní baletní soutěži ve Varně, o dva roky později tamtéž zlatou. Mezitím absolvuje stáž v Moskvě a jako první česká balerína vystupuje na jevišti moskevského Velkého divadla, jako Marie v Asafjevově Bachšisarajské fontáně. Velkým úspěchem je i její Širín v Melikovově Legendě o lásce v Národním divadle. Obrovskou poctou se stalo pozvání Královny-matky a londýnské Královské akademie na galavečer před Vánocemi v roce 1963. Roku 1966, ve svých pětadvaceti, pak Marta Drottnerová dostává v baletu pražského Národního sólovou smlouvu.

P.I.Čajkovskij: Labutí jezero (s V.Harapesem – 1971)

Pak už jde Marta Drottnerová z role do role. Její druhou životní úlohou je hned po Giselle dvojrole Odetty-Odilie v Čajkovského Labutím jezeře. I tady byla nezapomenutelná, nejen kvůli dokonalé interpretaci technicky obtížného partu a stylově čisté klasice, ale i ve strhujícím způsobem propracovnané výrazové stránce, včetně mistrného odlišení obou hrdinek. I v Labutím jezeru se Martě Drottnerové dokázala vyrovnat – pokud vůbec – jen málokterá z jejích následovnic.

A.Melikov: Legenda o lásce (s M.Kůrou – 1963)

L.Minkus, E.Deldevez: Paquita (s V.Harapesem – 1974)

C.Pugni: Grand pas de quatre (1974)

Byl by to dlouhý výčet dalších rolí Marty Drottnerové, ve kterých zazářila. Jmenujme alespoň Stravinského Ptáka Ohniváka, Čajkovského Mášenku i Auroru, Delibesovu Svanildu, Kitri z Minkusova Dona Quijota, Prokofjevovu Popelku, Ščedrinovu Carmen, Škvorovu Mefistofelu v Doktoru Faustovi, Čertici z Petrovova Stvoření světa, připomenout je třeba i scénu Stínů z Minkusovy Bajaderky a Grand pas z Minkusovy, resp. Deldevezovy Paquity.

F.Škvor: Doktor Faust (s J.Petříkem – 1977)

I.Stravinskij: Pták Ohnivák (s V.Harapesem – 1987)

A.Petrov: Stvoření světa (s P.Ždichyncem – 1975)

B.Martinů: Špalíček (s V.Harapesem – 1972)

P.I.Čajkovskij: Šípková Růženka (s V.Harapesem – 1973)

Jak to tak v životě nejednoho baletního umělce bývá, následující léta po odchodu z Národního divadla už nejsou pro Martu Drottnerovou příliš šťastná, a to jak v osobním životě, tak i co se zdraví týče. Jednu z našich nejlepších baletních umělkyň potkává v této době už jen prakticky jediný světlejší bod: V roce 2000 přebírá cenu Thálie za celoživotní mistrovství.

P.I.Čajkovskij: Labutí jezero – 1971)

foto archiv ND Praha