Oba mají ovšem trochu jiný naturel, Barenboim se vlastně nevyhýbá ničemu, neustále rozšiřuje pole své působnosti a jeho repertoár zahrnuje prakticky vše. Martha Argerich se naopak drží osvědčených skladeb, a pokud vím, tak někdy kolem roku 1984 přestala hrát samostatné recitály, jelikož se necítí sama na pódiu moc dobře. Hrají společně všechny možné programy a letos, 23. srpna, připravili recitál pro dva klavíry, který se konal ve velkém sále Festspielhausu. Program nehráli zdaleka poprvé, hned Mozartovu Sonátu D dur znám velmi dobře i z jejich nahrávky. Koncertní sál byl zaplněn do posledního místa a večeru na prestiži přidávala návštěva francouzského prezidenta s manželkou, který si program osobně vybral. Nabízím malé srovnání: dva nebo tři roky zpět jsem si na koncertě před sebou všiml nenápadné paní a zdála se mi nějak povědomá. Byla to Angela Merkelová, bez jakékoliv publicity. Nyní byl naopak položen červený koberec, všude policejní ochrana, kamery, vrtulník atd. Pochopitelně se konal obrovský potlesk v sále pro prezidentský pár, fotografování…
Rozdílné povahy obou umělců se projevily i vtipnou událostí, kdy Barenboim po první větě odešel bez jediného slova z pódia. Tradičně svým sebejistým krokem, bez známky nervozity zmizel před více než dvěma tisíci lidí. Martha byla rozpačitá a po nějaké době, asi třech minutách, opustila pódium také. Trochu mi to připomnělo scénu z filmu Homolka a Tobolka, kdy vedoucí zotavovny Radost nechá Jiřího Hrzána také nesměle stát na pódiu. Takže tam poté zůstali jen dva obraceči not. Za dalších pět minut oba umělci přišli zpět a pokračovali normálně v programu. Co se stalo, nevím, ale Barenboim má takové charisma, že to jakkoliv nevadilo, a pak, kdy něco takového zažijete?
Přes tuto vnějškovou rozdílnost povah si ale Barenboim a Argerich umělecky tak rozumí, že v případě hry na dva klavíry není možné absolutně rozeznat, kdo hraje. V první polovině hráli mimo již zmíněnou sonátu Mozarta ještě Schumanovy Six canonic studies for pedal piano, op. 56 (verze od Clauda Debussyho). Zahrát současně na dva klavíry souzvuky je skoro nemožné, vždy je to malinko rozloženě, ale v tomto případě – možná tomu nahrávala akustika sálu – nic takového nebylo vůbec patrné. Celá jejich interpretace byla založena na zpěvnosti , vše bylo o poetice, lyrice, četná rubata, zastavení, průzračnost, Schumann zněl jak na nějaký jemný rejstřík na varhanách. Naprosto kouzelné.
V druhé polovině hráli En blanc et noir a La Mer Clauda Debussyho. To je zcela jiná hudba a zejména pak u Moře byly už znát limity nástroje, i když se jedná o úpravu udělanou samotným Debussym. V této hudbě není totiž žádná výrazná melodie, barva a průraznost zvuku je klíčová, a to klavíry už nemohou nabídnout. Na druhou stranu, přídavek v podobě Faunova odpoledne opět od Debussyho byl ideální, zcela naplněný vším.
Koncerty pro dva klavíry nebo čtyři ruce se velmi často berou i jako velice zajímavá podívaná pro oči, jsou zkrátka atraktivní. A tato atraktivita se často projevuje řekněme jakousi nevyvážeností, povrchností nebo stylem, jakým jsou skladby napsány, anebo jak jsou pak prezentovány. Slovo povrchní nemyslím ale nyní negativně, pro upřesnění, už na AMU se tato spolupráce dvou klavírů brala jaksi méně hodnotně než „klasická“ komořina spolupráce různých nástrojů. Jako by tomuto uskupení chyběla ze všech stran pozornost.
Chci říct na závěr jen to, že v tomto případě Barenboim a Argerich předvedli nejvyšší možný stupeň toho nejpoctivějšího a nejupřímnějšího umění, jaké je jen možné a jaké je v tomto uskupení dvou klavírů zcela nevídané. Představte si recitál samotného Barenboima, kdy hraje poslední sonáty Beethovena a Schuberta, samotné Argerich, jak hraje Chopina, a třeba Barenboima, jak diriguje nějaký orchestrální velký koncert, a dejte to dohromady. To vše vystihli v jeden večer, taková to byla hloubka a krása. Nečekal jsem, že je toto vůbec možné.
