Program respektoval charakter nástroje
Závěrečný koncert letošního ročníku festivalu Pardubické hudební jaro patřil v sobotu 30. května 2026 mimořádnému setkání s historickým nástrojem i špičkovou interpretační tradicí. Kostel svatého Jakuba v Přelouči ukrývá vzácné varhany postavené v roce 1692 Abrahamem Starckem, nástroj, který je považován za unikát přesahující svým významem hranice České republiky. Není proto překvapením, že právě kolem jeho zvukových možností byla vystavěna dramaturgie závěrečného festivalového večera.
Pozvání na Pardubické hudební jaro přijal renomovaný německo-polský varhaník Martin Gregorius, profesor hudební univerzity v Hamburku, který připravil program respektující historický charakter nástroje a jeho autentické zvukové dispozice. Varhanní část koncertu vhodně doplnilo vystoupení mladého houslisty Daniela Plavce, jenž se představil v náročném sólovém repertoáru barokních mistrů.
Velkým přínosem byla videoprojekce přenášená na plátno v dolní části chrámu. Posluchačům v zaplněném kostele umožnila sledovat detailní práci interpreta přímo u hracího stolu. V případě historických varhan, jejichž hrací stůl bývá posluchačům běžně skryt, šlo o vítané obohacení celkového zážitku.
Starckovy varhany v plné kráse
Úvodní Muffatova Toccata tertia dala posluchačům okamžitě nahlédnout do zvukového světa starobylého Starckova nástroje. Díky videoprojekci s pohyblivou kamerou bylo možné sledovat nejen práci interpreta, ale i některá specifika historických varhan, včetně hry na nástroj s krátkou oktávou. Martin Gregorius navíc využíval digitální notaci (hra z tabletu), což působilo při interpretaci historického repertoáru poněkud neobvykle, avšak zcela přirozeně.
Toccatové běhy a virtuózní pasáže vyzněly technicky jistě a s nadhledem. Zaujala také práce s historickými prstoklady, která přispívala k autentickému charakteru provedení. Martin Gregorius prokázal mimořádně citlivý vztah k mechanické trakturě nástroje; hra byla po většinu času zbavena rušivých zvukových projevů mechaniky, které bývají u podobných nástrojů často patrné. Pouze při několika místech bylo možné zaznamenat drobné technické nepřesnosti, jež však nijak nenarušily celkově velmi přesvědčivý dojem z provedení.
Ve Fuze 6e et Caprice Françoise Roberdaye se naplno ukázala kvalita Gregoriovy polyfonní práce. Jednotlivé hlasy byly vedeny přehledně a srozumitelně, takže ani v hustší kontrapunktické sazbě nezanikala vnitřní struktura skladby. Interpret dokázal zachovat potřebnou průzračnost a logické směřování melodicko-rytmického transparentu, což se u tohoto typu repertoáru ukázalo jako jedna z největších předností jeho projevu.
Skladba provedená manualiter (hra pouze rukama) zároveň umožnila posluchačům vnímat i samotnou mechanickou podstatu historického nástroje. Zatímco při plnějším zvuku mechanika prakticky splývala s hudební tkání, v jemnějších ozdobných pasážích, zvláště při použití samostatného flétnového rejstříku, se místy ozývaly zvuky traktury poněkud výrazněji. Tento efekt mohl v některých okamžicích lehce narušovat zvukovou čistotu, současně však připomínal bezprostřední kontakt varhaníka s více než tři sta let starým nástrojem.
Talent nastupující generace
Střední část koncertu patřila houslistovi Danielu Plavcovi, posluchači třetího ročníku Konzervatoře Pardubice ze třídy Víta Chudého. V Telemannově Fantazii pro sólové housle se představil jako technicky dobře připravený interpret s již poměrně vyzrálým hudebním projevem. Zejména práce s dynamikou svědčila o promyšleném přístupu k interpretaci a schopnosti budovat hudební napětí i v rámci komorního sólového repertoáru.
Místy však bylo možné vnímat určitou výrazovou rezervu, především v pasážích, které si žádaly výraznější charakterizační práci a odvážnější modelaci hudební řeči. Přesto šlo vzhledem k věku houslisty o výkon pozoruhodně zralý, který nastínil značný umělecký potenciál a solidní předpoklady pro další růst.
V Bachově Sarabandě a Gize z Partity d moll se Daniel Plavec musel vyrovnat s interpretačně i technicky mimořádně náročným repertoárem. Zatímco Sarabanda nabídla prostor pro kultivovaný tón a soustředěný výraz, závěrečná Giga prověřila především technickou jistotu a pohotovost mladého houslisty.
Právě v rychlých pasážích Gigy se místy objevily drobné technické nedotaženosti. Ojediněle bylo možné zaznamenat ne zcela čistě ukončené fráze či drobné zvukové nejasnosti vznikající při práci se strunou. Nešlo však o chyby zásadně narušující hudební tok skladby; spíše připomínaly, že posluchači nesledují hotového virtuosa, nýbrž talentovaného mladého interpreta na začátku umělecké dráhy. O to více vynikla jeho odvaha zařadit do programu takto náročné Bachovo dílo.
Pisendelova Sonáta pro sólové housle představila Daniela Plavce v repertoáru, který mu umožnil naplno rozvinout muzikantské kvality. Interpret zde i v předchozích skladbách hrál na nástroj z roku 1809 od neznámého francouzského houslaře a použil barokní smyčec, čímž podpořil stylovou orientaci celého programu.
Zejména v závěrečné části sonáty zaujal promyšleným tvarováním frází, citlivou prací s dynamikou a schopností vystavět delší hudební oblouky. Právě zde se nejvýrazněji ukázalo, že Daniel Plavec nepřistupuje k interpretaci pouze jako k technickému úkolu, ale snaží se hledat vlastní hudební výpověď a sdělení.
Přes dílčí technické a intonační nepřesnosti zanechalo vystoupení Daniela Plavce velmi dobrý dojem. Mladý houslista působil po celý večer sebejistě a interpretačně soustředěně, aniž by podléhal nervozitě, kterou by bylo možné vzhledem k náročnosti programu a prestiži festivalového vystoupení očekávat. Jeho výkon zaujal zejména muzikantskou vyzrálostí, citlivou prací s dynamikou a schopností smysluplně formovat hudební fráze.
Především však bylo patrné, že se nejedná pouze o technicky dobře připraveného studenta, ale o houslistu s výrazným hudebním instinktem a potenciálem dalšího uměleckého růstu. V kontextu jeho věku a dosavadního studia šlo o výkon obdivuhodný a posluchačsky přesvědčivý.
Návrat ke královskému nástroji
Po návratu k varhanám zazněla Kuhnauova Biblická sonáta David a Goliáš, jedna z nejzajímavějších položek programu. Programní skladba umožňuje posluchači sledovat hudební vyprávění s mimořádnou mírou obraznosti a hravosti, čehož Martin Gregorius využil prostřednictvím pestrého a nápaditého rejstříkování. Jednotlivé epizody byly přehledně odděleny a skladba si i přes svou rozsáhlejší formu zachovala melodickou i rytmickou srozumitelnost.
Právě zde se však naplno projevily i určité limity historického nástroje. V plnějších registracích a rychlejších pasážích nebylo vzduchové hospodářství varhan vždy schopno reagovat s naprostou rezervou a místy bylo možné zaznamenat jistou zvukovou neklidnost. Podobně se při hře na hlavní stroj výrazněji ozývala mechanická traktura, zejména v repetovaných souzvucích. Zatímco v úvodních skladbách se interpretovi dařilo tyto projevy nástroje držet více v pozadí, zde se staly součástí výsledného zvukového obrazu o něco zřetelněji.
Přes tyto momenty šlo o provedení, které dokázalo vystihnout vypravěčský charakter skladby. Svědčila o tom i spontánní reakce části publika, které bylo zjevně vtaženo do děje a hudební hravosti díla. Kuhnauova sonáta tak patřila k dramaturgicky nejzajímavějším bodům večera a připomněla, jak pozoruhodně dokáže barokní hudba spojovat kompoziční důmyslnost s bezprostřední posluchačskou přitažlivostí.
Závěr koncertu patřil Ximénezově skladbě Batalla del Sexto tono, která po dramaturgicky náročnější Kuhnauově sonátě přinesla svěží a energické vyvrcholení večera. Svižný charakter skladby, výrazné rytmické impulsy a efektní zvukové kombinace historického nástroje vytvořily působivou tečku za celým programem.
Právě v této skladbě došlo k drobné, avšak pozoruhodné situaci. Digitální partitura na tabletu na okamžik selhala a interpret se ocitl bez vizuální opory notového zápisu. Namísto rozpačitého přerušení však situaci pohotově vyřešil krátkou improvizací, která plynule překlenula vzniklý problém a umožnila bezproblémový návrat ke skladbě. Mnozí posluchači si této epizody možná ani nevšimli, pro pozornější publikum však představovala sympatický doklad Gregoriovy zkušenosti, profesionality a schopnosti reagovat na nečekané okolnosti přímo během koncertu. Batalla del Sexto tono tak uzavřela večer ve znamení energie, nadhledu a interpretační jistoty, které byly pro Gregoriův výkon charakteristické po celý koncert.
Jako přídavek zazněl Lament skotského houslisty a skladatele Niela Gowa, jediný bod programu, v němž se oba interpreti představili společně. Po večeru rozděleném mezi samostatné varhanní a houslové bloky tak publikum konečně dostalo možnost slyšet oba nástroje ve vzájemném dialogu.
Citlivá a melancholická skladba vytvořila důstojné rozloučení s koncertem i celým festivalovým ročníkem. Současně však připomněla specifika historického nástroje. Starckovy varhany jsou laděny přibližně na a¹ = 446 Hz, což představuje pro souhru s houslemi nemalou výzvu. Intonační sjednocení obou nástrojů proto nebylo ve všech okamžicích zcela bezproblémové, k čemuž přispěla i celková temperatura varhan. Nešlo však o překvapivý nedostatek, nýbrž o přirozený důsledek setkání historického varhanního ladění s nástrojem odlišné tradice.
Přes tyto okolnosti působil přídavek jako symbolické propojení obou interpretačních linií večera a poskytl posluchačům závěrečný okamžik společného muzicírování, který v hlavním programu chyběl.
Důstojná tečka za festivalem
Závěrečný koncert Pardubického hudebního jara v Přelouči nabídl více než jen přehlídku interpretačních dovedností. Připomněl především mimořádnou hodnotu Starckových varhan, jejichž zvukový svět si i po více než třech stoletích zachovává schopnost oslovovat současného posluchače. Martin Gregorius představil nástroj s respektem k jeho historické podstatě i technickým specifikům, zatímco Daniel Plavec potvrdil, že mezi nastupující generací českých houslistů vyrůstají osobnosti hodné pozornosti.
Přestože dramaturgie večera nabídla spíše vedle sebe postavené varhanní a houslové recitály než jejich skutečný dialog, celek působil promyšleně a posluchačsky vděčně. Teprve přídavek symbolicky propojil oba hudební světy, které se během večera střídaly. Festival tak uzavřel koncert, jenž spojil historickou autenticitu, interpretační zkušenost i mladistvou energii a připomněl, že hudební tradice zůstává živá právě tehdy, když se vedle zavedených mistrů dostává prostoru i nové generaci interpretů.
Hodnocení autora: 90%
Pardubické hudební jaro: Dialog houslí a varhan
30. května 2026, 18:00 hodin
Kostel sv. Jakuba Většího, Přelouč
Program
Georg Muffat: Toccata tertia
François Roberday: Fugue 6e et Caprice
Georg Philipp Telemann: Fantazie pro housle bez doprovodu
Johann Sebastian Bach: Sarabanda a Giga z Partity d moll
Johann Georg Pisendel: Sonáta pro sólové housle
Johann Kuhnau: Biblická sonáta „David a Goliáš“
José Ximénez: Batalla del Sexto tono
Účinkující
Martin Gregorius – varhany
Daniel Plavec – housle
