Martin Svobodník: V umění se dá domluvit

  1. 1
  2. 2
Martin Svobodník je sólistou baletu Národního divadla Brno. Charismatický a sympatický muž, čerstvý čtyřicátník se zkušenostmi ze zahraničí, který mě zásadně oslovil v roli Rotbarta v netradiční interpretaci v baletu Black and White. Vytvořil v jádru temnou postavu s razantní pohybovou dynamikou. Je spíše charakterním tanečníkem, který bává využíván v expresivních partech současného repertoáru. Připomeňme také jeho Vévodu v Dámě s kaméliemi, Tybalta v Romeovi a Julii či Bernarda ve West Side Story. Na rozhovor přijel lehce prošedivělý šarmantní muž s dokonalou vypracovanou postavou. Přijel na kole, mluvil zcela otevřeně s lehkým brněnským přízvukem a ve všech reakcích byl přítomen jeho charakteristický smysl pro humor.
ND Brno – 4 Elements – Sarabande (Martin Svobodník, foto Ctibor Bachratý)

Nedávno jste oslavil kulaté výročí. U mužů se to snad může říct. 40 let je v životě člověka asi ten nejlepší věk. Co to znamená u tanečníka?
U tanečníka je to také vrchol. Ale neplatí to obecně a je to hodně individuální. Někdo je vyřízený ve dvaceti, někdo se ještě v padesáti může dobře hýbat. Ale po pravdě je teď pohyb mnohem bolestivější. Dnes už jsou různé alternativní způsoby trénování, aby se člověk úplně nezničil. Mně hodně pomáhá vlastní cvičení. Trendem je naslouchat svému tělu a být za ně zodpovědný. Asi nejdůležitější je v tomto případě hlava.

Po absolvování konzervatoře jste chtěl být tím romantickým princem. Po dvou letech jste odešel do Německa. Jak se přihodil ten přerod až do postavy Jima Morrisona?
Já jsem vlastně princem nikdy být nechtěl. Chtěl jsem poznat jinou kulturu, jiný styl práce a v Německu jsou skutečně napřed. Je tam kolem 70 profesionálních souborů. Oni kroutí hlavou nad tím, že na tak malou zemi máme hodně baletních souborů a my na druhé straně obdivujeme kvalitu malé company třeba o deseti lidech. Spousta mladých tanečníků se chce v Německu uchytit také proto, že je tam zajištěn jistý životní standard a také budoucnost, tzv. „a co potom“, o kterou se stará speciální a povinné pojištění každého tanečníka ve státních či městských divadlech – to se u nás bohužel neřeší vůbec.

ND Brno – Beethoven (Martin Svobodník, foto Arthur Abram)

Jaké je postavení tanečníků v Německu v porovnání s Českou republikou?
Obecně lze říct, že z těch sedmdesáti souborů si člověk vybere. Když je tanečník dobrý, může se rozhodnout, jestli chce tančit prince nebo se „válet po zemi“. Výrazně jiné je i finanční ohodnocení. U nás člověk spíše živoří.

V Německu jste tančil 12 let. V jednom rozhovoru jste uvedl, že se vám odcházet nechtělo. Rozhodl jste se vrátit do Brna kvůli rodině. Čím je pro vás rodina?
Mám dvě děti – 5 a 12 let a moje bývalá manželka se chtěla hodně vrátit zpět. Nelíbilo se jí tam. U nás je to takové akčnější, nenalajnované, dobrodružnější. Je to tu trochu džungle, všechno se mění a je to vtipné. Němci si moc srandu z té neorganizovanosti udělat neumí. Neumí improvizovat. Tady je jedna improvizace za druhou. Z plavek se ušije baloňák, z toho košile a pak nakonec vznikne pěkné představení. To je na umění právě to pěkné. Kdybych konstruoval letadla, asi bych se nevracel. A taneční soubory jsou dnes všude mezinárodní, takže to není žádná změna.

Vedle interpretačního života se realizujete také jako choreograf. Vzpomínám, že jste s Adamem Sojkou měli svou taneční skupinu. Kde je jí konec?
Adam nakonec také odešel do Německa. Pořád jsme kamarádi, voláme si, bavíme se o umění. Jsme v kontaktu. On dělá hudbu a já se teď zaměřuji na videa. To, co mě opravdu nebaví, je administrativa kolem taneční skupiny. Plánů mám ale spoustu. Chci dělat taneční filmy. Dnes už každé malé dítě natáčí super filmy a dává je na YouTube. V koronavirové době dělali filmy téměř všichni. Posunuli jsme se do online prostoru. A teď je velmi dobře vidět, jak kdo se v tom vyzná. Když snímáte balet, jsou některé věci úplně zakázané – jako např. detail na točící se špičku nikomu nic neřekne. Já jsem k této práci přišel „jak slepý k houslím“. Kolega Jan Fuksa za mnou přijel na dovolenou a tam mi ukázal program na stříhání filmu. A mě začalo bavit zaznamenávat pohyb.

ND Brno – West Side Story (foto Ctibor Bachratý)

A co divadelní choreografie?
Ta mě baví také, ale je extrémně náročná. U kamenných divadel se oprašují staré balety, ony kulturní odkazy minulosti. Ale na druhé straně, když se dělá nějaká „vykopávka“, je dobré vytvořit nějakou „překopávku“ nebo „výkop jiným směrem“. Často chybí podpora tvorby mladých českých choreografů. Můj bratr sám tančí v Národním divadle v Praze a snaží se choreografovat. Ale přímo v divadle pro tenhle druh tvorby moc prostoru není. Můžete se vlastně naplno uplatnit pouze tehdy, pokud jste baletní šéf. Proto mají např. chlapci z Prahy skupinu Dekkadancers, kde si mohou dovolit „vykopnout“ naprosto jiným směrem než třeba ND, a mají tak v tvorbě naprostou svobodu. Mě osobně zajímají právě tyto menší projekty. Mám rád Radima Vizváryho, Dekkadancers, 420PEOPLE, třeba Viktora Konvalinky si cením pro jeho nadsázku a humor v tanci.

Ze zahraničních choreografů mě oslovil Uwe Scholz a Mario Schröder, se kterým jsem měl tu čest pracovat ve svém německém angažmá. Mimořádná je i choreografka Crystal Pite nebo Jiří Pokorný. V choreografické tvorbě je důležité mít tzv. „druhé oko“, dramaturga nebo člověka, který vás upozorní na hluché místo. Domnívám se, že je těžké tancem vyložit filozofii lidstva. Můj německý šéf si opravdu myslel, že baletem změní svět k lepšímu. Já bych mu to přál, ale stejně tak si myslím, že je to naprostá pitomost. Umění nemá kromě pocitu a nálady nic zlepšovat. Válku nebo hlad tím určitě, byť by to bylo krásné, nevyřešíme. Když máte např. nějaké pichlavé politické téma, může to otevřít diskusi, ukázat vaše stanovisko tímto mírumilovným způsobem a donutit tak diváky k zamyšlení. Pro diváka je zásadní zážitek a pocit z toho, co viděl. Pro mě je důležitá právě ta citová složka a živý kontakt. Je to legrační, jak se všichni snažíme v baletu o naprostou dokonalost, ale často si neuvědomujeme, že divák se rád podívá i na jistý druh nedokonalosti. Čímž jsem např. já živým důkazem.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments