Na podzim měla premiéru tvoje sólová inscenace Second Practice vytvořená ve spolupráci s choreografkou Renatou Piotrowskou-Auffret. Vracíš se zde k pohybovým stopám a referencím ze svých dřívějších děl a konfrontuješ taneční a tělesnou paměť s přítomností. Jaké to bylo pracovat s vlastní kinestetickou historií jako materiálem pro choreografii?
Renata chtěla, abych si rozpomenula na nějaké zásadní momenty v mojí historii a sledovala u toho, co si rozpomínám a jak – zda to jde skrz prostor, emoci, vzpomínku hudební, nebo vztahovou s dalšími kolegy na jevišti. To, co se dělo, potom Renata ještě podpořila. Když jsme ty vzpomínky znovu a vícekrát oživovaly, ztrácela se autenticita. A právě ten proces rozpomínání nás zajímal – jak se dá během hraní navodit, měly jsme pro to nějaké metody, tools. Pracovaly jsme bez použití videozáznamů a bylo zajímavé pozorovat, co si tělo pamatuje, co zůstává. Už ani nevím kolik těch vzpomínek nakonec bylo, některé se týkaly mojí autorské tvorby, některé se týkaly projektů, kde jsem se ocitla jako interpretka. To mi přišlo též velmi zvláštní – sledovat, jaký mám teď s odstupem času k tomu postoj, zda bych do toho znovu šla – do takových zadání nebo spolupráce, protože některé z nich… Byla jsem v určitém věku, s určitými zkušenostmi a nedokázala jsem možná v té chvíli dostatečně poslouchat svůj hlas a projevit se sama za sebe. Bylo pro mě důležité zpětně se na to podívat a uvědomit si, že toto v té mojí osobnosti ještě chybělo – jasnější artikulace mých potřeb.
Když se dnes ohlédneš za svou dosavadní uměleckou cestou, co se v tvém uvažování o pohybu, těle a choreografii proměnilo nejvíc – a co naopak zůstává konstantou tvé práce? Dá se vypozorovat nějaký leitmotiv, něco, k čemu se opakovaně vracíš, nebo co stále hledáš?
Skvělá otázka. Je pro mě těžké najít společný jmenovatel všech věcí, ale skrz tyto vzpomínky se něco objevuje. U autorských projektů jsem si nechávala větší prostor pro svůj hlas, pro svoji agentnost. Mělo to strukturu, přesné zadání, ale většinou jsem si nechávala velkou míru prostoru, aby se to vždycky stalo jinak, nebo aktuálně k tomu, jak se cítím, kde se nacházím, co mi tělo umožňuje. Vždy mě bavilo pracovat s tvůrci, kteří mně dávají nějaké výzvy, kteří mě vyhazují z komfortní zóny – to myslím stále platí. Musím se konfrontovat sama se sebou, s novými výzvami, s tím svým zažitým.
Když se na to podívám přes platformu ME-SA, kde se mohu projevovat autorsky, vnímám ji ve dvou obdobích – před covidem a po covidu. V tom prvním období byla pro ME-SA zásadní spolupráce s Karolínou Hejnovou, tanečnicí, producentkou a produkční, která se později přesunula do Německa. Po jejím odchodu se k platformě jako kreativní producent připojil Jiří Hajdyla, můj manžel. Přinesl zkušenost z divadelního prostředí a postupně se stal důležitým partnerem při formulování vizí i přípravě grantů. V období covidu a s nástupem Jiřího se začala silněji a jasněji utvářet moje představa – co vlastně chci dělat a s kým. Je to taková kombinace toho, co přichází ze mě, co prožívám, ať už třeba v projektu Bodies in Progress nebo spolupráce s Adrienn Hód na Soft Spot – ta vyšla z naší potřeby se Soňou Ferienčíkovou (renomovanou slovenskou tanečnicí a dlouholetou kamarádkou, s níž nás kromě fascinace pohybem a tancem spojuje i téma rodičovství) vytvořit duet a přizvat k tomu právě Adrienn. Anebo impulz naopak přichází zvenku – jako třeba u 6 Degrees s tvůrci Stano a Jamie, kteří nás oslovili ke spolupráci (pozn. DH: Stanislav Dobák, tanečník, choreograf a kameraman a Jamie Lee, režisérka, choreografka a dokumentaristka, představitelé belgického uměleckého uskupení Motionhouse).
Společným jmenovatelem je možná tělesnost. A pravda, hodně mě baví zkoumání toho, co je mezi, in between. Liminální prostor, hranice toho, co je konkrétní, srozumitelné, definované, a toho, co se nachází mezitím, to neznámé. Baví mě dotknout se neznámého.
Na podzimní premiéře jsi spolupracovala s choreografkou Renatou Piotrowskou-Auffret – poprvé jste se setkaly při práci na inscenaci As Long as We Dance (2022), která reflektovala zkušenost společenské izolace během pandemie a zkoumala samotnou potřebu tance a sdílené přítomnosti. Když oba projekty porovnáš, jak se od té doby vyvinula vaše vzájemná spolupráce — ať už ve způsobu společného uvažování nebo v dynamice tvůrčího procesu?
Poprvé jsme tvořily ve skupině šesti žen a teď v Second Practice jsem sama, celé to vychází ze mě, z mojí historie, a pak i z kontextu, že jsem matka tří dětí. Je to zase posunuté dál. U té skupinové práce s Renatou pro mě bylo nové vidět a zažít si, že to, co prožíváš, je dostačující a natolik inspirativní, aby vznikla zajímavá mozaika takového prožívání. A jak ten materiál dokáže Renata použít a rozšířit tak, aby promlouval. Aby nevznikla nějaká „session z obýváku“, ale že naše příběhy promlouvají, komunikují i se širší společností, spouštějí otázky diváků. Ta její velká adorace ženy, těla, a všeho, co se ženou souvisí – ještě jsem nikoho takového nepotkala. Dává ženu na piedestal, chce jí podpořit a oslavit. To mi hodně lahodilo, zvlášť v čase covidu, kdy jsme byli s dětmi zavření a mentálně bylo vše hodně náročné. Renata poukázala na určité problémy, které jsme prožívali a potřebovali je dostat ven.
V sóle Second Practice byl fokus na mě, jak to dávám, kde se nacházím teď v celém tom rodičovském i pracovním kontextu. Renata plně respektovala moji situaci; jsou tady tři děti – jedno z nich nemělo ani půl roku, když jsme začali první rezidenci. Všechny tyto okolnosti byly totálně vítané – když jsem mohla pracovat pouze dvě hodiny fyzicky, tak jsme pracovaly dvě hodiny a příště se nám třeba zadařilo pracovat déle, ale vždy s ohledem na situaci. Bylo skvělé zažít, že tanečník nemusí vždy propotit osm hodin na sále. Rodičovství není něco, co na tu chvíli, kdy jsme ve studiu, budeme ignorovat, ale bere se v potaz, je už součástí. Navíc, Renata sama je matkou, má tu zkušenost. Teď působí jako kurátorka divadla pro současný tanec, které vzniklo ve Varšavě (pozn. DH: Pawilon Tańca i innych sztuk performatyvnych, inaugurován v roce 2023), a tzv. parent-friendly culture je jejich velké téma.
Dalo by se říct, že Second Practice navazuje na inscenace Bodies in Progress, Bodies in Progress Extended a Bodies After Progress, které propojuje hluboce osobní téma mateřství a proměny ženského těla. Intimní zkušenost přenášíš na jeviště s velkou otevřeností, u diváků často vyvoláváš silnou emocionální i tělesnou odezvu. Jak při tvorbě uvažuješ o hranici mezi osobním prožitkem a jeho performativní artikulací?
V tvorbě se často opírám o důvěru. Při Second Practice jsem důvěřovala Renatě, že zvolí formát, který bude osobní a zároveň otevřený. Že téma rozšíří tak, aby se v něm každý mohl nějakým způsobem najít a sám sebe se ptát, jak to mám já. Renata ráda používá text, zde se promítá na podlahu, je to další jazyk, který existuje vedle těla a videí mých osobních vzpomínek. Lidé, kteří mě vidí poprvé na jevišti, vůbec netuší, kolik je mi let, co jsem zač, kdo ty choreografie dělal. Není ani tak důležité poznat přesnou historii, ale spíš vnímat, že jsem v nějakém procesu, že se obracím do minulosti a snažím se zakotvit v přítomnosti. A třeba si divák odnese vědomí toho, co se týká nás všech, jak jsme momentálně zahlceni, jak máme roztříštěnou pozornost.
Bodies in Progress lidé prožívají možná intimněji než já, nevím. Pro mě je to samozřejmě velký posun ve vnímání těhotenství oproti těm předešlým – že s tím jdu ven, že ukazuju právě část břicha nejvíc z celého těla. Pomáhá mi kostým, který bych si normálně na ulici neoblékla, posouvá vlastně moje já – stylizuje, působí divadelně, takže to já tak úplně nejsem. Zároveň je to osvobozující. Předpokládáme, že těhotná žena bude ležet někde v klidu – možná právě to lidi rozhodí, když vidí ženu dynamicky a nepředvídatelně se hýbat nebo ležet v různých polohách a být při tom vyzývavá. To právě nabourává společenské normy a očekávání. Projekt Bodies in Progress narušuje představu tanečního těla jako kontrolovaného a výkonného objektu a zviditelňuje jeho prožívání, zranitelnost a proměnlivost, které v tanečním diskurzu často zůstávají v pozadí.
A projekt Bodies in Progress Extended? Jak to prožívaly jiné ženy, jaká tam byla cesta?
To byla taková rychlá akce. (smích) Na zkoušení jsme měly jen pár dní a od začátku jsme to vnímaly spíš jako performance nebo happening než jako klasický inscenační proces. Já jsem v té době měla půlroční Etelu, s kterou jsem mohla pracovat tři hodiny denně, kdy spala. Některé z performerek měly také další děti, další práci, takže to byl doslova zázrak, když se nám podařilo pracovat v plném počtu. Setkání tolika těhotných žen v jedné místnosti, to se nestává pomalu ani v porodnici. Fascinovaně jsem sledovala, jak je to sblížilo a jak mezi nimi vznikl prostor pro sdílení zkušeností s těhotenstvím. Pak jsme tuto zkušenost reflektovali také ve filmu – 22minutové filmové eseji. Tvůrce Janu Bučku a Michala Fulliera zajímalo, jak ženy prožívají těhotenství na osobní i profesní úrovni. Zachycovali jejich emoce, myšlenky i proměny, které tato zkušenost přináší. Performerky jsem jak v procese tvorby, tak i v samotném představení povzbuzovala. Říkala jsem jim, dělejte, co je pro vás v tuto chvíli možné, teď a tady, jenom si prostě dovolte poslouchat samu sebe. Občas se děly zábavné situace. Bodies má nějakou strukturu, a i když jsou tam určité principy, kterými jsem svoje performerky skrz moji tělesnou zkušenost „infikovala“, vycházela jsem vstříc jejich impulzům a potřebám.
Jak se ti v praxi daří koordinovat mateřství, rodinný život a náročnou uměleckou práci, aby si všechny tyto roviny mohly najít svůj prostor? Co ti v tom každodenně nejvíc pomáhá — a kde naopak narážíš na limity? A co by podle tebe v českém uměleckém prostředí mohlo systémově zlepšit situaci umělkyň a umělců, kteří jsou současně rodiči?
Tak ono je senzační, když jsme všichni zdraví a ten provoz je stabilizovaný. Instituce nám hodně pomáhají, už i Etela chodí do dětské skupinky, dopoledne mám časový prostor na zkoušku, manažerskou práci nebo svůj výzkum. Když to ale stabilizované není, tak se to sype a člověk si uvědomí, jak je vše křehké. Etela byla měsíc nemocná, a to je pak hrozně velká zátěž to vykrýt ve dvou lidech. Naštěstí máme tzv. „invisible care givers“ – tak jsme si je pojmenovaly s Renatou. Například moje mamka, důležitý, a přitom neviditelný článek v tom všem, nebo Jiřího mamka, sama aktivní, ale když může, tak nám přijde pomoct, máme ještě další slečnu, pomáhá nám s hlídáním. Je to taková síť lidí, bez nichž bychom se neobešli, protože systém to neumožňuje. Pokud mám intenzivnější týden a nejde s tím nic moc dělat, tak si zajistím mamku, a vím, že se můžu v klidu koncentrovat. Je pro mě velkou úlevou mít na chvíli prostor soustředit se na práci a nemuset počítat každou minutu. Když mám v tu chvíli podporu ještě další osoby, je to obrovská pomoc, zároveň si uvědomuji, že mnoho žen takovou podporu nemá, a pak je celá situace mnohem náročnější.
Některé věci se dají naplánovat už při psaní grantů, ale řada potřeb se objeví až v průběhu procesu, kdy už na ně často nezbývá prostor ani rozpočet. ME-SA je platforma, kde mohu jasně formulovat svoje potřeby. Ale jsou spolupráce nebo nabídky kde, pokud se takto vyjádřím, tím vlastně moje přítomnost v projektu skončí… Občas si řeknu, teď do tohoto projektu jdu, protože mě zajímá a nějak si vše zařídím. Ale někdy – a většinou to tak dopadá – se na tomto bodě zastavím. Není možné, aby šel celý honorář na hlídání. Nebo že by se pracovalo v hodinách neslučitelných s naším režimem. Takže možnosti se samy postupně vyfiltrují.
Zároveň, a to si uvědomuju často, naše práce závisí na tom někde fyzicky být a častokrát v týmu, kde se musí sladit několik lidí a v konkrétním čase se tam ocitnout. Sólo Second Practice byl skvělý formát právě pro inkluzi rodičovství, mohla jsem si práci trochu regulovat podle sebe, a Renata taky. Zkoušely jsme se hlavně my dvě, a až potom ke konci se zapojoval tým, světla atd., takže bylo sice zapotřebí větší koordinace, ale šlo to.
Pokud jsem ve skupinové věci, což pro mě teď po delší době představuje projekt What the Folk, pracujeme několik hodin denně a člověk potřebuje být součástí společného procesu. Jednou ráno se mi stalo, že jsem přišla s pláčem, Etela mě nechtěla pustit a já měla pocit, že už všichni pracují, sdílejí nápady a já zůstávám mimo. Kolegové mě uklidňovali, že to je úplně v pohodě, ať přijdu, jakmile to půjde. Potřebovala jsem se sama pro sebe uklidnit, říct si, nic se nestane, když část zkoušky vynechám. Samozřejmě, když člověk pracuje s dalšími kolegy, kteří tam být můžou, tak je to trochu fear of missing out, strach, že o něco přicházím, že budu mimo nebo budu muset něco dohnat. Ale vlastně se ujišťuju a zjišťuju, že mým spolupracovníkům nedělá problém tato specifika zohledňovat, jenom se musí umět jasněji komunikovat.
Také si uvědomuji, že pro naši specifickou profesi tady není systémově dostupná péče o tělo. První porod byl pro mě šok, co se dělo s mým tělem. Ocitla jsem se neinformovaná, nevěděla jsem, na koho se můžu obrátit. A potom jsem měla zážitek za studií na HAMU, chodili jsme na kineziologii do pohybového centra Baletu Národního divadla. Viděla jsem, jaké mají možnosti se o sebe starat, že mají tým lidí, specialistů, diagnostické nástroje. Člověk si pomyslí, kéž by něco takového šlo dodat nezávislé scéně. Já občas celý rodičovský příspěvek dám jen do toho, abych se cítila připravená dělat to, co dělám. A nejde pouze o ženy po porodu, ale vůbec prevence a péče pro tanečníky po úrazu. To je moje přání – aby se podařilo vybojovat lepší přístup ke kvalifikované péči o tělo a větší podporu prevence a regenerace v našem oboru.
Letos v březnu měla premiéru (ID)ENTITA, inscenace vytvořená v koprodukci platformy ME-SA s Divadlem Aldente, které pracuje s performery s Downovým syndromem. Na projektu jsi spolupracovala s režisérkou Jitkou Vrbkovou a performerkou Martinou Truskovou. Jaký byl prvotní impulz pro vznik tohoto projektu?
My se s Jitkou, režisérkou inscenace, známe od časů našich studií, ona studovala na DAMU, já paralelně na HAMU, potkávaly jsme se v tanečních lekcích. Pak jsme se vzájemně sledovaly, Jitka mě zvala k nim do Brna učit v rámci workshopů, zůstaly jsme kontaktu. Zhruba tři roky zpátky přišla Jitka s myšlenkou, jestli bych nepřijela učit herce s Downovým syndromem, nebo se do něčeho nezapojila kreativně. Nakonec vznikl úplně nový projekt, téma vycházelo primárně z Martinuse – tedy Martiny Truskové, která ráda a často mění svoje identity. Jitka zde cítila skvělý podnět a mně to přišlo taky fantastické – lákalo mě potkat se s tak specifickým tělem, zkušeností, tématem. Postupně jsme si začaly věci upřesňovat, až jsme se my s rodinou ocitli v Brně, a vše najednou dávalo větší smysl, zdálo se reálné potkávat se a zkoušet. Takže impulz přišel od Jitky, ME-SA se připojila – máme rádi spolupráce a nová partnerství. Zároveň to přináší i rozdělení finančních nákladů, častokrát jeden subjekt není schopný financovat celý projekt, takže i v tomto ohledu zde ME-SA figuruje.
Jakou zkušenost ti tato mezioborová spolupráce přinesla a v čem byla v kontextu tvé dosavadní práce nová?
Já jsem nikdy předtím nepracovala s performery – a líbí se mi ten anglický výraz – performers with different abilities. To je velmi přesné, protože Martinus (Martina Trusková) má jiné schopnosti, než mám já, a od toho se odvíjí naše konfrontace nebo setkání našich schopností, fyzických a mentálních. Ona je autentická, protože není zatížená. Já jsem zatížená možná až přemírou zodpovědnosti. Ona si mění identity, jak chce, hraje si s tím, je to velmi inspirativní a zábavné. Nějakou dobu trvalo, než jsme se postupně poznaly ve fyzické rovině. Často jsem si musela připomínat, že Aldente pracuje divadelně, já například divadelně moc nepracuji – to byly též takové dva světy, které na sebe někdy narážely, a jindy naopak toto spojení přineslo zajímavé momenty. Pro Martinuse je možná přirozenější používat text a projevovat se verbálně, já jsem ji víc popichovala do fyzického projevu. Každý mluvil svým jazykem. A zajímalo mě, co je vlastně mezi tím, co nezná ani jedna z nás.
Jak se během zkoušení proměňoval samotný koncept inscenace — objevily se v procesu momenty nebo perspektivy, které tě překvapily nebo posunuly původní záměr?
Začaly jsme úplně z nuly, jenom jsme se spolu bavily, Jitka pokládala otázky. Pak jsme se potkávaly fyzicky, čistě jak naše těla teď a tady na sebe reagují. Na začátku to byla třenice, Martinus se vůči mně chovala agresivně, protože mě neznala, měla nějaký obranný systém. A byly tam možná i mocenské projevy, kdo je teď ten důležitější, silnější, to jsme si někdy musely fyzicky vykomunikovat. Zkoušely jsme blokově třeba týden, pak půlroku nic, zase dva týdny zkoušení, pak nějaké období nic. Martinus musela také studovat v rámci školy, má omezenou kapacitu pozornosti, se kterou jsme musely velmi efektivně pracovat, což někdy znamenalo tři hodiny maximálně. Postupně v průběhu rok a půl jsme se takto scházely během blokových zkoušek a až v závěru, když jsme se dostaly do Co.labsu, pro mě začal tvar nabírat divadelnost, ve smyslu světel, objektů, kostýmů.
Pamatuji si, že po představení (ID)ENTITA jsi mi vyprávěla o určité nepředvídatelnosti, která tě na tom baví – jak se tato nepředvídatelnost v hraní projevuje, jak s ní pracujete?
Celou dobu jsem byla upozorňována na to, že se všechno odehraje jinak, že to je jejich způsob (souboru Aldente). Představení má nějakou strukturu, jsou tam momenty, které proběhnou, ale pak je tam prostor pro aktuální rozpoložení, v jakém se herečka nebo herec s Downovým syndromem nachází. Nebo když přijde nějaká interakce, tak může dopadnout různě. Nejdřív jsem si říkala, jak se těším, co se bude dít. Ale před diváky to nebyla taková pohoda, protože mám potřebu neustále vyhodnocovat a reagovat. U Martinuse to je více autentické, až dětské, hravé a nebojácné. Ona nemá ten hodnotící aspekt „co když to nedopadne“. Měli jsme například mezi diváky herce Filipa Tellera, s kterým Martinus účinkuje v jiné inscenaci. A ona si ho všimla a celé představení se pak točilo kolem Filipa. Pořád o něm mluvila, pořád na něho poukazovala, všichni diváci věděli, že tam sedí Filip Teller, její miláček. Martinus v sobě nemá toho vnitřního soudce, že by si řekla „asi jsem tím zkazila představení“, nebo „dnes to nebylo možná dostatečné“, nebo „nebylo to dost vtipné“. Prostě ona něco udělá a je to dobře. Bez… očekávání. Naplnění něčího očekávání. Nechce někoho uspokojit. Jedná z čiré potřeby být tady a teď, taková, jaká jsem. To je hodně inspirativní. Já to mám jinak, mně představení šrotuje v hlavě ještě celou noc, takhle se mi vrací jako film. Hrozně vše řeším, „tady to jsem měla udělat jinak“ a „tady to bylo docela dobrý“. Potřebuji projít procesem přijetí. Říct si, takhle to bylo, možná s tím někdo měl problém, no a co! (smích)
Nedávno jsi přesunula těžiště své práce do Brna. Jak vnímáš zdejší uměleckou scénu, zejména v kontextu rozvíjející se komunity kolem nezávislé platformy Co.labs, kde ME-SA působí jako dlouhodobý rezident? Jaké možnosti a potenciál tu vidíš pro současný tanec a nezávislou tvorbu?
Mám z toho velkou radost, protože se to tak potkalo se stěhováním naší rodiny. Co.labs nám přináší zázemí, prostorové i lidské, profesní, velmi příjemné a podporující. Umělec v nezávislém sektoru je takový nomád, jednou hraje tady, podruhé tam, k tomu nějaké rezidence, bývá to náročné, ještě když se to slučuje s rodinou. Zázemí mi přináší velikou úlevu, máme je tady v dostupné blízkosti. Moc hezký prostor, nabízí skvělé podmínky technického rázu – najednou má tanec velký prostor a vzduch. Působíme tu od ledna, čerstvě. Rádi bychom s Co.labsem dále spolupracovali, tak uvidíme, jak to půjde do dalšího roku. Také spolupráce s Aldente je výjimečná, je to lokální soubor – a právě lokálnost vnímám jako něco, co mě zajímá víc a víc. Pustit se do spoluprací, které nejsou složité na cestování a organizaci přesouvání celé velké rodiny. Spolupráce s Co.labs a Aldente nám umožňují takhle fungovat, takže si důrazněji kladu otázku, co tady místně vytvořit, jak se můžeme zapojit a jaká další spolupráce může vzniknout.
Nedávno jste v Co.labsu uvedli work-in-progress projektu What the Folk choreografa Petera Šavela, který vzniká ve spolupráci souborů ME-SA a BOD.Y. Jak se tento projekt rodí – jaké impulzy a otázky ho v této fázi formují a jakou podobu zatím nabývá?
Čeká nás poslední fáze před premiérou, která se uskuteční 17. července v Mnichově, kde také proběhne posledních asi deset dnů rezidence. Už máme jasno, odkud kam inscenace vede, myslím si, že je hodně křehká. Chce to si inscenaci nějak osahávat, co nejvíc si ji teď zažívat, jak strukturu, tak i metodu, s níž pracujeme uvnitř, protože je živější ve způsobu, jak se odehraje a co mezi námi proběhne. What the Folk chce spojovat – najít v té naší rozdělené společnosti něco, co máme všichni. Teď jsem si vzpomněla na Evu Priečkovou, včera jsem si pouštěla její výstup na konferenci JAMU a ukončila to tím, že – a také cituje někoho dalšího – „Whatever we do we are looking for an excuse to dance.“ To je také můj jmenovatel: všechno, co dělám, je pro mě důvodem rozhýbat tělo, roztančit ho a jeho prostřednictvím dělat, učit se a zkoumat to, co sama potřebuji.
Měla jsem možnost zúčastnit se tvých otevřených tréninků Sustain to Move. Lekce byly přístupné jak tanečním profesionálům, tak i veřejnosti. Sdílela jsi v nich svou pohybovou praxi vycházející z principů Alexandrovy techniky. Můžeš přiblížit, čemu se ve svém výzkumu, který zároveň rozvíjíš v rámci doktorského studia na HAMU, aktuálně věnuješ?
S Alexandrovou technikou (AT) jsem se poprvé setkala ve Švýcarsku, v angažmá ve skupině DA MOTUS!. Představitelka tvůrčího tandemu Brigitte Meuwly je zároveň certifikovanou lektorkou AT a úplně přirozeně a organicky je to v její tvorbě obsažené – i v tom, jak nás rozcvičovala a dávala nám individuální lekce. AT pracuje s určitými koncepty, důležitější je zásah lektora, který má tím dlouhým studiem techniky vyvinutou obrovskou kultivaci doteku. To bylo úplně magické, Brigitte se jen dotkla a tělo se samo přeorganizovalo a cítilo se lehounké. Dnes se ke své zkušenosti s AT vracím skrze výzkum a zjišťuji, že je v ní něco, co mě stále velmi zajímá. Chci lépe porozumět tomu, jak by její koncepty mohly obohatit naši taneční praxi. Asi největší rozdíl spatřuji v tom, že tanec je výkonnostní, nemusí být vždy, ale je silně goal oriented, zaměřený na cíl, na výsledný produkt, krok, který se chceme naučit, pohyb, který si chceme osvojit. Zatímco AT se zaměřuje na proces, cíl tam sice je, ale chvilku na něj zapomeneme a zkoumáme samotný proces. A právě díky tomu se někdy otevřou nové možnosti, jak k vytouženému cíli dojít. Jsou tam i další principy, které mě zajímají a které stále víc promítám do své praxe. Zároveň k AT přistupuji s vědomím, že ji poznávám především skrze vlastní zkušenost. Ta je sice dlouholetá a velmi silná, ale nejsem certifikovaná lektorka, takže vše interpretuji z pozice performerky a výzkumnice.
Mimochodem bylo by skvělé v těch lekcích pokračovat, ta setkání ve skupině byla velmi inspirativní.
To byl také pro mě velmi důležitý motivační bod – setkávání. Minulý rok jsem na výzkum dostala grant, cítila jsem velkou zodpovědnost a s rodinou to bylo velmi zatěžující, abych byla nachystaná a měla vše precizně dokumentované. Letos jsem výzkum pojala o něco svobodněji a víc pro sebe. Důležitou součástí pro mě byla možnost se pravidelně setkávat s lokální komunitou a společně se na chvíli ponořit hlouběji do tělesné zkušenosti. Bavila mě různorodost zaměření každého z participantů – tanečníci, divadelníci, pohybový facilitátor i operní pěvkyně.
A co tě v poslední době nejvíc oslovuje mimo oblast tance?
Každodennost. Práce s lidmi. To mě inspiruje. Rozhovory. Nestíhám pořádně číst, i když musím pro studijní účely. Nemám úplně kapacitu se někam zavřít s knihou. Mnoho inspirace proto nacházím v setkávání s lidmi, jejich zkušenostech a pohledech, které mě často vedou k dalšímu čtení a přemýšlení. Ráda chodím do divadla, když se dá, velmi mě baví sledovat, co dělají ostatní. A toužím po přírodě, ta mi chybí. Jsme ve městě hrozně svázaní.
Jaké jsou tvoje další plány do nejbližší budoucnosti, ať už v rámci nových projektů nebo spoluprací?
Teď 17. června nás čeká pražská premiéra inscenace (ID)ENTITA ve Venuši ve Švehlovce. Blížící se premiéru What the Folk jsem už zmínila. Zamýšlíme se nad příštím rokem. Platformu ME-SA čeká za dva roky 20 let existence, zároveň je to výročí našeho vztahu s Jiřím. Chtěli bychom spolu vytvořit duet, ve kterém pozveme lidi do naší „kuchyně“, jak někdy zápasíme, ve svých rolích, identitách, jak se vše vzájemně ovlivňuje – náš partnerský život, ME-SA, rodičovství. Máme potřebu sdílet a reflektovat zkušenost posledních let společného života i společné práce. Na tom začneme pracovat už příští rok.
V poslední době také přemýšlím o tom, jak rozvíjet principy, které mě inspirují v souvislosti s Alexandrovou technikou, v autorské tvorbě. Zajímá mě, jak je přeložit do performativního jazyka a jaké otázky či témata by mohly otevřít směrem k publiku. A často vysílám do Vesmíru, že bych chtěla pracovat na velké scéně. Přenést témata, kterými se v ME-SA dlouhodobě zabýváme, z okraje více do centra pozornosti. Zatím ještě nedělám konkrétní kroky, ale třeba se věci samy rozhýbou… A vlastně ani nemusí jít přímo o mě – přeju si to pro současný tanec jako takový.
