From Scratch – začít znovu, alespoň na jevišti
S pražskou premiérou taneční jednohubky From Scratch se představil v několika termínech spolek Spolk, respektive jeho členové a spolutvůrci choreografie Adam Kmenta a David Králík, a to v prostorách Kulturní stanice Galaxie (v rámci festivalu 4 + 4 dny v pohybu) a také dvakrát v Duncan Centru. Performují a tančí o tom, jak dospět k přátelství ve světě chaosu, ke kterému člověk tak trochu přispívá sám, ale přece je mimo jeho možnosti jej ovládnout. A prostředí divadla se pro vyjádření takové situace dobře hodí. Duet From Scrach se pohybuje ve dvou rovinách: civilní, která přechází v choreograficky stylizovanou. V jejím průběhu sledujeme nonverbálně rozpracovanou situaci dvou mladíků, snad divadelních techniků, kteří se propracovávají od rozkmotření k usmíření, od naschválů k neškodným žertům i spolupráci. Proces, který by se zdál tak samozřejmý a přirozený, a přitom je tak obtížné jím projít. Od toho máme umění, aby ukázalo možnost věcí, které se zdají neuskutečnitelné. Alespoň pokud je člověk ochoten se nechat inspirovat.
První situace, uvedená silnou vibrací hluku, působí jako příprava jeviště. Publikum je tedy v roli jakoby náhodných přihlížejících, kteří se přichomýtli do zákulisí, ne na představení. Zadní plán tvoří jen na tahu zavěšené tři pruhy netkané textilie, na scéně mixážní pult, na němž performeři mohou pouštět předem připravené hudební stopy, k tomu příruční reflektor a lampa. Set up pro pomyslné divadlo, k němuž nedojde, protože právě zákulisní proces je personifikací probíhajícího vztahu. Roli hlavní rekvizity má… role – bílého baletizolu. Tanečníci se na sebe ani nepodívají, i když je zřejmé, že s materiálem budou muset pracovat. Měli by. Koordinovaně. Ale to by nesměli být v rozepři, a tak s baletizolem manipulují, přenášejí břemeno, mění jeho směry, rozvinují jej a svíjejí, ale každý svým směrem jako naschvál v reakci na druhého. Na jednu stranu jde o konkrétní situaci, která se klidně může dít, na druhou stranu i o metaforu. Naschvály nemusí být jen přetahování se na pracovišti o výrobní nástroj, mohou být nehmotné, dokonce i zaryté ticho se může stát takovým nástrojem. Takže, ne že by téma samo o sobě bylo nečekané nebo úplně nové, ale něčím opravdu vtahuje, baví, navnadí.
Postupně se civilní pracovní pohyb zrychluje ve frenetickou taneční sekvenci, projev netrpělivosti. Nesynchronizovaná práce nevede k výsledku, spíš k čím dál většímu chaosu mezi oběma performery i v prostoru. David Králík se chopí světelného zdroje a Adam Kmenta jej fascinovaně pozoruje. Snaží se udržet krok za krokem stabilitu alespoň vlastního těla, ale s čím dál většími obtížemi. V rytmu hudby nabývá pohybová akce na dynamice, tanečníci se dostávají do kontaktního duetu. Protáčejí se jeden druhému pod rukou. A ruka pod krkem může být oporou, stejně jako hrozbou, protože by stačilo jen ucuknout, anebo stisknout. Cizí tělo představuje tíhu práce, zadržení pohybu je hledáním rovnováhy. Falešné starty běhu, který nikam nepovede. Tanečníci se propletou tak, že se jejich tělo mění v chumel, jako kdyby měli dvakrát víc nohou a rukou než ve skutečnosti. Z něčeho, co vypadalo jako řecko-římský zápas, je ale náhle uklidňující objetí.
Po první scéně ukončené odchodem do ticha znovu protne vzduch záblesk hluku, jako gong odbíjející dějství. Vrací se civilní projev, a zatímco jeden performer odklízí baletizol, jeho kolega přichází s prázdnýma rukama. Druhá část je ve znamení nenápadných rozpaků, performeři se míjejí pohledy, které „náhodou“ uhýbají, mimoděk opakují svoje gesta a kroky, až se postupně sjednotí ve stejném směru a dospějí k synchronizaci, kdy se opět z civilního materiálu stylizováním rozvine taneční variace, která se překlopí v honičku. Další taneční sekvence jsou již synchronizované záměrně, s hudbou. Roli kazisvěta na sebe pak bere už sama jevištní technika, neovladatelná a nepředvídatelná světla, prostor hrající sám za sebe a proti lidem. Dokud se nezhroutí i pozadí. A tam, kde nic nejde podle plánu a neživá hmota má navrch, už musí nastoupit lidská spolupráce. Vzduchem létá jediná zářící lampa jako houpačka světla, tanečník jí opakovaně uhýbá do torze. Ve světě, kde se zbláznila technika, nezbývá než nakročit jediným možným směrem – k sobě. Úplný závěr je pak snad už trochu moc doslovný, ale ve své podstatě uklidňující. Škoda, že ke smíření je ve většině případů možné dojít jenom na jevišti, ale ne ve skutečném životě.
Hledání taneční identity uprostřed rodinného života
Martina Hajdyla Lacová se naopak před časem v Praze uvedla s novým sólem, a to pod hlavičkou skupiny ME-SA, ve spolupráci s choreografkou Renatou Piotrowskou-Auffret. Jde o osobní performativní výpověď, v níž úspěšná tanečnice vytváří působivý obraz hledání svého uměleckého já, a otevírá tak otázku mnohosti identit, které člověk, nejen žena, na sebe během života bere. Martina Hajdyla Lacová minulý rok získala Cenu Thálie v oboru alternativního divadla za projekt Bodies in Progress, v němž s publikem sdílela cestu nadcházejícího mateřství, tělesnou proměnu i přítomnost druhé bytosti v jednom těle. V pokračování Bodies after Progress tančí jako matka s rostoucím batoletem a vytváří taneční příběh s dynamikou dětského světa. Ale v tomto novém projektu Second Practice vystupuje sama za sebe, a i když pohybem vypráví o své osobní taneční historii, vytváří prostor i pro publikum. Choreografie není myšlena jako návod, ale v podstatě něco takového nabízí.
Martinu známe jako tanečnici, takže pro diváka je myslím její první a hlavní identitou právě tato – tanečnice (a choreografka). Ale je také manželkou a matkou tří dětí, což je jiná identita, která někdy může, ačkoliv nemusí, mít navrch nad onou první. Čím budu? Tak se obvykle ptá dítě, když uvažuje o svém budoucím povolání. Čím jsem? Na to se člověk čas od času ptá jako dospělý. Musíme si ale stále vybírat a rozhodovat se? To je patrně jádro problému. Buď, anebo je pozitivistická indoktrinace osvícenského myšlení, která je velmi užitečná v klasifikaci světa, vytváření kategorií, protože svět je nejsnáze popsatelný a kategorizovatelný pomocí binárních opozic. Je to základ novodobého vědeckého myšlení. Světlo a tma, dobro a zlo, absolutní kategorie. Evropský mozek je vytrénovaný v uvažování v kategoriích binárních opozic, i když to o sobě člověk vědomě neví. Projeví se to někdy ve společenském střetu („Musíte se rozhodnout, jestli chcete kariéru, nebo dítě“) nebo ve vnitřním střetu sama se sebou, kdy hledáme jednoznačnou odpověď na složitou otázku („Jsem manažerka? Nebo matka? Nebo milenka?“) A zde opět vyvstává otázka, která stojí nad touto otázkou: Proč by bylo vůbec k něčemu dobré si vybírat? Není nutné se stále rozhodovat mezi buď a nebo.
To je myslím rámec, ve kterém je pak řešení situace snazší, než se zdá. Být umělkyní a tvůrkyní a ženou a matkou a lidskou bytostí a občanem a členem komunity – být vším je jedna spojená identita. Může být fluidní a v člověku může v různých životních etapách ta či ona část nabývat vrchu a zabírat větší prostor. Dočasně, ne trvale. Martina Hajdyla Lacová vlastně právě ilustruje ten pohyb, příliv a doliv, přelévání améby z kraje na kraj. Někdy je více tím a někdy oním, a není to špatné. Na jevišti, jehož část tvoří závoje místo promítacích pláten, se setkává nejprve se svým mladším já, kdy její primární identitou byla studentka tance – na záběrech z prvních vystoupení na koncertech či v divadlech, na něž postupně začíná čím dál intenzivněji reagovat. Z pozorovatelky vlastní historie se postupně stává její objevitelkou. V jejím současném těle se zhmotňují a projevují úryvky jejích dřívějších vystoupení. Proniká do sedlin a sedimentů své taneční geografie, jako když Tereza Ondrová svou pohybovou historii objevovala v Geu v pomyslném podloží divadla Ponec.
Nejvíce si tuto část jistě užijí ti diváci, kteří Martinu Lacovou sledují po celou její kariéru. Rozehrává řadu reminiscencí na choreografie a sóla, jimiž svým tělem prošla, v době, kdy se identifikovala hlavně jako tanečnice. L, One of The Seven, kdy se dívá provokativně a žádostivě, je tam kousek odvážných SuperNaturals nebo odkaz na úspěšnou inscenaci Soft Spot a další. Noří se s vervou do pohybových sekvencí, které končí tak náhle, jako se objevily. Jako by samu sebe udivovala tím, co její tělo ještě dokáže, než si nakonec umdlena lehne na zem na kraj jeviště a dlouho odpočívá. Identita odplouvá? Ne, nemusí. Ale jeviště pak plní z projekce desítky slov, která hovoří o nutnostech, povinnostech, vlastnostech dobré tanečnice a dobré matky, slova, která se zarývají do mysli a do osobnosti. Ale mohou zase volně odplout, když je necháme. A tak se postupně i tanečnice sama zase nachází, v pohybu přirozeném, který možná neartikuluje artistický výkon, ale vychází najednou autenticky z jejího fyzického tady a teď. Úryvky choreografií vytržené z inscenací totiž působí bez kontextu i podivuhodně prázdně a plytce, to, co bylo na scéně vážné, je najednou plytké a k smíchu. Ale když tančí umělkyně sama, za sebe a ze sebe, hloubka se objeví přirozeně. A v tu chvíli není pochyb o tom, kam vede i přílivová vlna identity. Opět k tanci, opět k identifikaci sebe samé v oboru, s nímž je člověk neoddělitelně spojen. Problem solved.
Adam Kmenta a David Králík: From Scratch
2. listopadu 2025, 17:00 hodin
Duncan Centre, Praha
Realizační tým
Choreografie a interpretace: Adam Kmenta, David Králík
Dramaturgická spolupráce: Ondřej Novotný
Hudba: Václav Chalupský
Světelný design/scénografie: Tomáš Morávek
Kostýmy: Hana Frišonsová
Produkce: Viktorie Budinská, SPOLK z. s.
Umělecká konzultace: Ester Trčková
Martina Hajdyla Lacová, Renata Piotrowska-Auffret: Second Practice
21. října 2025, 19:30 hodin
Kulturní stanice Galaxie, Praha
Realizační tým
Koncept a text: Renata Piotrowska-Auffret
Choreografie: Martina Hajdyla Lacová, Renata Piotrowska-Auffret
Tanec: Martina Hajdyla Lacová
Hudba a Video: Simon Auffret
Kostým a scénografie: Natálie Rajnišová
Vizuální dramaturgie a světelný design: Joanna Leśnierowska
