Martinů a glosy Jakuba Hrůši (5)

  1. 1
  2. 2

Milí čtenáři, cítím velkou vnitřní radost – měsíc květen pro mne znamenal opravdovou věrnost české hudbě, a tím i onomu pozoruhodnému projektu Roku české hudby, který právě tak intenzivně prožíváme. Ve sféře Martinů mi pak nastalo vzácné soustředění na jediné jeho dílo, kterým byl Violoncellový koncert č. 1. Měl jsem možnost jej provést postupně se dvěma fenomenálními, a přitom velice rozdílnými sólisty: nejdříve se Sol Gabettou v novém Hudebním centru v Helsinkách a posléze s Johannesem Moserem ve vídeňském Musikvereinu. Dílo v obou případech zaznělo ve skvostném sólovém uchopení a v obklopení pravými klenoty naší hudebnosti.Musím se vám svěřit, že existují případy, kdy se ono národnostní škatulkování, jež neustále potkávám a jež se jinak může jevit až trochu protivným, stává ozdobou a ctí mého profesního života a vnitřního prožívání. Zamyslím-li se s vaším laskavým svolením, co vše krásné jsem měl (a budu ještě mít) tu čest od začátku do konce sezony 2014/15 zejména (ale nejen) v zahraničí provést, je mi dobře na duši. Dovolte mi, prosím, malý přehled, čím vším jsem se mohl ve sféře české hudby těšit:

Smetanovou Šárkou a Dvořákovou Šestou v Los Angeles (s Losangeleskou filharmonií), Janáčkovým Otčenášem a Věčným evangeliem a Dvořákovým Te Deum v Amsterdamu (s Filharmonií Nizozemského rozhlasu), Sukovým Asraelem v Antverpách (s Královskou vlámskou filharmonií), Martinů Polní mší a Vranického Symfonií charakteristickou pro mír s Republikou francouzskou v Praze (s PKF – Prague Philharmonia), Smetanovou Vltavou a Dvořákovou Osmou v Montrealu (s Montrealským symfonickým orchestrem), Dvořákovým Zlatým kolovratem a Janáčkovým Tarasem Bulbou v Clevelandu (s Clevelandským orchestrem), opětovně Tarasem Bulbou v Moskvě (s Ruským národním orchestrem), Dvořákovým Nokturnem, Martinů Hobojovým koncertem a znova Sukovým Asraelem v Tokiu (s Tokijským metropolitním symfonickým orchestrem), všemi čtyřmi erbenovskými symfonickými básněmi Antonína Dvořáka (Vodníkem, Polednicí, Holoubkem a Zlatým kolovratem) v Praze (s PKF – Prague Philharmonia), Dvořákovou Devátou (Z Nového světa) v Melbourne (s Melbournským symfonickým orchestrem), Janáčkovými oběma svitami z Příhod lišky Bystroušky (Talichovou / Mackerrasovou a Jílkovou) a Dvořákovým Houslovým koncertem a Zlatým kolovratem v Paříži (s Filharmonickým orchestrem Francouzského rozhlasu), desetkrát celou Janáčkovou Její pastorkyní v Helsinkách (ve Finské národní opeře), Dvořákovou Pátou v Lucemburku (s Lucemburským filharmonickým orchestrem) a Kolíně nad Rýnem (se Symfonickým orchestrem WDR), Martinů Toccatou e due canzoni tamtéž a v Ottawě (se Symfonickým orchestrem Národního střediska umění), Dvořákovým Vodníkem a Janáčkovou Sinfoniettou v Dallasu (s Dallaským symfonickým orchestrem), opětovně Talichovou / Mackerrasovou svitou z Lišky Bystroušky a Dvořákovou Sedmou v Baltimoru (s Baltimorským symfonickým orchestrem), Janáčkovou Žárlivostí, Sinfoniettou a Glagolskou mší, Smetanovou předehrou k Prodané nevěstě, Dvořákovými všemi třemi slavnými koncerty pro sólové nástroje a orchestr a jeho Osmou a Sukovou Pragou, Fantastickým scherzem a do třetice Asraelem v Londýně i jeho okolí (s Philharmonia Orchestra), Kabeláčovým Mysteriem času, Martinů Violoncellovým koncertem č. 1 a Janáčkovou Sinfoniettou v Helsinkách (se Symfonickým orchestrem Finského rozhlasu) a týmž programem, obohaceným ještě o Tarase Bulbu, ve Vídni (s Rozhlasovým symfonickým orchestrem ORF), Schulhoffovým Koncertem pro smyčcové kvarteto a dechy a Dvořákovými Svatebními košilemi na Pražském jaru (s PKF – Prague Philharmonia, Pavel Haas Quartetem a Pražským filharmonickým sborem), znova jeho třemi symfonickými básněmi podle Erbena (bez Kolovratu) (čímž se dostávám k blízké budoucnosti) na festivalu Concentus Moraviae ve Žďáru nad Sázavou (s PKF – Prague Philharmonia), jeho Stabat Mater v Paříži, respektive katedrále v Saint-Denis (s týmž naším sborem jako u Košil a s již dříve jmenovaným tamním orchestrem), Sukovou Pohádkou z Radúze a Mahuleny i Pohádkou léta zase v Tokiu (s „mým“ místním orchestrem), Dvořákovým Violoncellovým koncertem č. 2 v Sydney (se Sydneyským symfonickým orchestrem) a Smetanovou kompletní Mou vlastí v Melbourne (s Melbournským symfonickým orchestrem). Sólisty byli či budou namátkou Audun Iversen, Tomoyuki Hirota, Frank Peter Zimmermann, Karita Mattila, Arabella Steinbacher, Lukáš Vondráček, Truls Mørk či zmínění Sol Gabetta a Johannes Moser.

… Jsem si vědom „katalogizační“ nepatřičnosti podobného seznamu zde, ale byl jsem v minulých dnech sugestivně upozorněn na to, že jsem celosvětově bezkonkurenčně nejzanícenějším propagátorem české hudby v jejím oslavném roce, a přepadla mě jednak pochyba, je-li tomu skutečně tak, jednak také pocit jakéhosi těžko definovatelného uspokojení. Když jsem se probral vším tím, co mě potkalo nebo čeká v této jediné sezoně (a to jsem zcela pominul druhou půlku repertoáru z ranku světové tvorby), zůstal jsem nad tím stát (respektive sedět) v němém úžasu… A jelikož nepracuji s žádným poradenstvím typu PR, rozhodl jsem se být hrdobcem a představit tento opulentní seznam veřejnosti (= vám).

Nekonala se tentokrát ostatně žádná žurnalistická zpochybnění Martinů ani jakéhokoli jiného z výše uvedených velikánů (ke kterým ještě s lehkou smělostí soukromě započítávám milovaného Gustava Mahlera), ba naopak, setkal jsem se exkluzivně s obdivem pro bohatství české kultury, z kterého můžeme neohraničeně týt a kterým se můžeme pyšnit. Zejména vídeňská štace byla v tomto ohledu pronikavá. Slavný zlatý Musikverein bouřil z obou stran hrany pódia a bylo těžko povědět, zda více uspěl Kabeláč, Janáček či Martinů. Věděl jsem však jistě, že onen třetí jmenovaný („náš“ Martinů) představoval nezbytný kontrast ke svým patetickým a dramatickým kolegům a že jeho nesentimentální nostalgičnost dokázala zdravě dojmout jak Fina, tak Rakušana.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat