Citlivá duše Jiřího Gemrota
Vrcholem večera se stala kantáta Jiřího Gemrota Pochovávání světla. Libreto dle veršů, textů a stejnojmenné básnické sbírky Miloslava Bureše napsal Vojtěch Stříteský, emeritní umělecký ředitel a dramaturg festivalu Smetanova Litomyšl. Obsazení skladby bylo určeno pro recitátora, baryton, klavír, smyčcové kvarteto a smíšený sbor. Dílo zaznělo v premiéře v roce 2022 na festivalu Smetanova Litomyšl. Jiří Gemrot ve skladbě odhalil citlivou duši, neboť procítěně vyjádřil svůj vztah k rázovitosti Vysočiny, její přírodě a nositelům tradice sklářského řemesla. Gemrotova skladba je zbavena nasládlého sentimentu. Byla vyslána do světa soudobé hudby v dnešní době, kdy podobná exposé již nejsou zrovna v módě. Skladba nese pel umělecké opravdovosti a emocionálního sdělení, tedy atributy té nejlepší české moderní vážné hudby, jichž si mnozí posluchači nejen doma, ale i v zahraničí velmi cení.
Literárním základem Gemrotovy kantáty jsou verše Miloslava Bureše (1909–1968), jenž se vepsal do dějin hudby jako autor textu ke komorní kantátě Bohuslava Martinů Otvírání studánek (1955). Na sledovaném koncertě zazněla shodou okolností s ní svázaná komorní kantáta Mikeš z hor (1959) na slova stejného autora. Na tomto místě se můžeme v krátkosti zabývat srovnáním výběru textů, které na jedné straně získal od Bureše Martinů pro uvedené kantáty, a které byly, na straně druhé, uměle spojeny do kantáty Jiřího Gemrota Vojtěchem Stříteským. Texty, které Miloslav Bureš věnoval Bohuslavu Martinů, mají pevnou dějovou linii, to se o Stříteského výběru beze zbytku říci nedá. Nedivím se, že Jiří Gemrot vpojil do své partitury deklamujícího vypravěče, protože bez jeho moderátorských vstupů by bylo obtížné se ve struktuře textů orientovat. Verše, jež byly do Gemrotovy kantáty vybrány, jsou často naplněné silnými impresemi a náladovými zastaveními. Dějovost je jimi překryta. Hlavními motivy jsou sklo jako výsledek starodávné sklářské práce a světlo, které jím proniká. To vše probíhá ve scenérii Vysočiny. Čtyři části kantáty Vysočina, Pochovávání světla, Píseň a Podzim nabízí úhly pohledu minulosti, přítomnosti a budoucnosti, jež historii starých sklářů nasvěcují z různých stran. Za nejhlubší bod psychologického ponoru lze chápat vykreslení starodávného pohřbu v části Pochovávání světla. Celkově temné zabarvení vybraných veršů mi připomnělo poetiku Petra Bezruče a v mém vidění je vzdálilo od těch, které využil ve svých skladbách Bohuslav Martinů. Zjištěný rozdíl byl pro mne překvapující.
Kantáta Pochovávání světla byla interpretům ušitá na míru
Při pohledu na hudební složku kantáty Pochovávání světla Jiřího Gemrota nelze přehlédnout, do jak pevných vazeb se dostala stránka kompoziční a interpretační. Není divu, spolupráce mezi Martinů Voices, Lukášem Vasilkem a autorem je již dlouhodobá. Připomínám například autorův Žalozpěv pro vojenské sekretářky, který sbor provedl na prologu Lednicko-valtického hudebního festivalu v roce 2024 a tak dále. To, že je kantáta Pochovávání světla šitá zmíněným interpretům na míru, dokázala mimo jiné fakta, že všem zpěvákům bylo vždy dokonale rozumět či že je zde minimum intonačních pastí, kdy je těžké najít opěrný tón pro vstup zpěvního partu do instrumentální tkáně. Delikátně traktovaný klavír „žil“ často v symbióze s pizzicaty smyčců, a tak vznikal vzdušný prostor pro vokální složku, ať pojatou sólově či sborově. Zaujalo mě spojení mluveného slova se sborem na začátku druhé věty. V pestré faktuře sborové partitury nebo v komunikaci sólových hlasů a sboru bylo ale stále co poslouchat. Popsané atributy realizoval výborný barytonista Roman Hoza, recitátor Jan Šťastný, stejně jako Bennewitzovo kvarteto či klavírista Matouš Zukal. Gemrotova skladba promlouvala svojí poetickou silou v takové intenzitě, že konstatování o využití modality, tonality či jiných tónových systémů se zdá jako nepodstatná informace. Omezím se tedy na shrnutí, že veškerý tónový materiál sloužil účelně k dobarvení obsahu textu. Dílo bylo oceněno oprávněně dlouho trvajícím potleskem.
Po přestávce kvalita poklesla
Domněnka, že kantáta Jiřího Gemrota bude jen předehrou k následujícím dílům Bohuslava Martinů, se ukázala jako zcela falešná. Po přestávce, v druhé polovině večera, se totiž téměř vytratila srozumitelnost slova a v mnoha ohledech i koncíznost hudebního průběhu. Na vině poklesu kvality byla někdy vysoká tempa při provedení, někdy skladby samy, někdy obojí. Z díla českého klasika zaznělo Pět českých madrigalů na lidové texty pro smíšený sbor a cappella z roku 1948 a již zmíněná komorní kantáta Mikeš z hor pro sóla, smíšený sbor a instrumentální doprovod. Madrigalová polyfonní technika, využitá v prvně jmenované skladbě, byla příležitostí pro plastické sborové zpívání. To se také beze zbytku podařilo. Vždyť jsou České madrigaly také repertoárovým kusem Martinů Voices. Možná, že jej sbor provádí příliš často, a vznikl tak stav rutiny. V provedení bylo totiž obtížné nalézt textové pointy, které každou z částí výrazně osvěžují. Bez jejich zvýraznění to byly jen neutrální, nic neříkající lidové říkanky. Sborová bravura vládla, ale obsah se vytratil.
Silné i slabé stránky Mikeše z hor
V závěru večera zazněla kantáta Mikeš z hor. Svým vznikem je datována rokem skladatelova úmrtí. Text Miloslava Bureše poeticky, avšak soustředěně vypráví lidovou „poudačku“ o pasáčkovi koz, který přelstí předjarní mrazy tím, že kopec jeho bělostné stádo zalehne. Mráz si tedy myslí, že již vrch navštívil a jde dál krajem za svým ledovým posláním. Kantáta je uzavřena verši Dodnes s Mikešovým stádem dobře je mi, jako bych s ním také bránil zemi a přemáhal nepohody, vichřice. O přeneseném významu těchto slov v souvislosti s odvržením Bohuslava Martinů českou kulturou po 2. světové válce a jeho neblahým zdravotním stavem nelze pochybovat. Stejně tak nelze pochybovat o tom, co jsou ve skutečnosti studánky a od čeho se mají očistit.
Interpretace Mikeše z hor měla své silné i slabé stránky. Podstata ale leží v kompozičním průběhu. Skladba trpí ve zhudebnění textu přílišnou popisností. Ta ve své nadměrné mnohotvárnosti celkovou hudební strukturu rozklíží. Lukáš Vasilek volil velmi rychlá tempa, aby stavba skladby získala pevnější řád. Zřejmě se opíral o její harmonickou kostru. Nadměrně vysoká tempa však narušenou formu skladby nezachránila, ještě se navíc ztratila srozumitelnost textu. Bez přihlédnutí ke srozumitelnosti textu dílo zaznělo s oduševnělou energií. Možná také proto jej zachránily známé pročištěné melodie Martinů, jež daly zapomenout na mnohé problémy jeho formy. Ozdobou provedení skladby se stali sólisté. Sopranistka Karolína Levková i tenorista Martin Šrejma byli intonačně jistí a zcela se oddali lyrismu Bohuslava Martinů. Jako jediným jim bylo ve skladbě dostatečně rozumět.
I přes uvedené výhrady publikum přijalo skladby Bohuslava Martinů s velkými sympatiemi a odcházelo z koncertu obohaceno o nové zážitky.
Český spolek pro komorní hudbu: Martinů Voices
2. března 2026, 19:30 hodin
Rudolfinum, Dvořákova síň
Program
Jiří Gemrot: Pochovávání světla
Bohuslav Martinů: Pět českých madrigalů na lidové texty pro smíšený sbor a cappella, H 321
Bohuslav Martinů: Mikeš z hor
Účinkující
Karolína Levková – soprán
Martin Šrejma – tenor
Roman Hoza – baryton
Jan Šťastný – umělecký přednes
Martinů Voices
Lukáš Vasilek – sbormistr
Bennewitzovo kvarteto
Jakub Fišer – housle
Štěpán Ježek – housle
Jiří Pinkas – viola
Štěpán Doležal – violoncello
Matouš Zukal – klavír
