Maruška – poetické obrazy a vážné memento

ProART Company uvedla v Praze reprízu projektu Maruška, který má v názvu křehce dívčí jméno, ale v jádru tragický osud. Jemná, poetická taneční inscenace nabízí nevtíravě své sdělení. Smrt každého mladého člověka je něčím, co zasáhne. Neukončeností, příslibem, dojmem neurčité křivdy, kterou se snažíme potlačit, protože se jinak pilně cvičíme v odporu k sentimentu. Oběti nehod, válek, trestných činů i epidemií maskujeme čísly, abychom za nimi nemuseli vidět jednotlivého člověka a jeho jedinečný příběh. Když se nás ale dotkne, jen zřídka si s ním pak víme rady. Je to román, kterému chybí většina stránek a nikdo už je nemůže dopsat. Jen abnormální dávka cynismu zabrání člověku připustit si lítost nad zmařeným životem. Ale inscenace není lkaním nad jeho vyhaslou schránkou, ale citlivým vyprávěním o mladé duši. Dívky, o které mladší generace pravděpodobně nikdy neslyšela…

Anotace k představení poví to, co by bylo v tuto chvíli jaksi zbytečné převypravovat do jiné varianty: „Taneční pocta Marii Kudeříkové – bojovnici válečného odboje, popravené gestapem. Kudeříková byla studentka aktivní za druhé světové války v komunistickém domácím odboji. Roku 1941 byla zatčena gestapem. V listopadu 1942 byla odsouzena k trestu smrti a v březnu 1943 popravena. Bylo jí 22 let. Osobnost Kudeříkové byla zneužita komunistickým režimem k jeho propagandě, ale po listopadovém převratu byla naopak zavržena jako představitelka komunismu. Její skutečný význam v boji proti nacismu zůstává dnes druhořadý. Její osud připomínáme proto, že jsme si vědomi relativity reprezentace politických systémů a jejich hrdinů a posléze zatracených. Skutečné činy zůstanou často podružné. V dnešní době je právě toto téma aktuální, kdy ničení a dehonestace pomníků a osobností minulosti je na denním pořádku. Málokdo si však uvědomuje, že jejich činy jsou zasazeny do určité doby a okolností.“

V postavách dvou mladých dívek, tanečnice a herečky, ožívá osud jedné jediné. Dramatizace Mariiných dopisů se tradičně ujal režisér a choreograf Martin Dvořák. Ze střípků a obrazů, které propojuje v pravidelném rytmu rozprostřená vrstva tance, slova a hudby, vyvstává obraz mladého člověka, jeho citu a svěžího zápalu, lásky k životu, touhy po dobru v té prosté podobě, jíž se ostýcháme vysmát, i když jsme životem zcyničtěli.

Klára Mullerová a Lucie Hrochová se v sále Prostoru39 jakoby vznášejí v nehmotném světě. Místo je zásadní – inscenace byla již odehrána v různých divadlech, vilách i industriálních budovách, což musí vždy radikálně měnit její vyznění, spíš jako kdyby šlo o site specific než inscenaci. Zde v komorním polouzavřeném prostoru, kde byla určujícím vizuálem jen čistá bílá plocha dvou stýkajících se a navíc zaoblených stěn a odlesky barevné záře reflektorů, vynikl duchovní rozměr prostý všech narážek na útrapy vězeňského života. Kromě úvodní a závěrečné pasáže, která hovoří o smrti další dívky, a jednoho kratičkého monologu, není v literárně dramatické složce téma vězení použito. (v ostatních dopisech možná ano – nečetla jsem je). Režisér se sice v úvodní anotaci a ve svém vlastním osobním prologu dotýká tématu hrdinství, ale v inscenaci není ústředním prvkem, v tom smyslu, že by bylo předmětem dění, jemuž by aktéři věnovali pozornost. Spíš obrazem, který se nad situací vznáší a je vnímám ne rozumovým pojmenováním, ale jen uvědoměním. Když divákovi dojde, že všechna vroucí slova a vyznání z lásky k životu, psala dívka, která věděla, že ji čeká smrt, a přece do slov nezaklela ani stesk, ani vztek, ani strach, ani lítost… Silná vůle k životu je patrně i silnou obranou před smrtí.

Obě performerky v prostých lněných zavinovacích šatech, v bílé a šedé, křižují prostor. Jedna s úsměvem pronáší vzpomínky, oslovuje své nejbližší a připomíná si své zásady, druhá, ještě křehčí a éteričtější zatím objímá a hladí prostor. Tady sedí tvarosloví moderního tance přirozeně a nenásilně, vyhází přímo z tančícího těla ve svobodném duncanovském duchu, jen trochu korigováno formou. V několika okamžicích se dívky dostávají i do interakce, jedna zastíní druhou nebo se obě dají do radostného tance při vzpomínce na rodné Slovácko, občas náznak kontaktní improvizace.

Poetiku díla ještě podtrhuje nezaměnitelná Gabriela Vermelho, která vede dialog s nahrávkou svého vlastního hlasu, který doprovází houslovou hrou a jímavým zpěvem. Inspiruje se v molové melodice moravských písní a křehkém slováckém nářečí, některé popěvky jsou přímo lidové písně. Ale není to žádný „rozjuchaný“ folklór, který by odváděl pozornost, všechno je ryzí, křehké a propojené, ženy a jejich energie.

Dvě tváře jedné ženy, dvě interpretky jedné postavy, trošičku to evokuje inscenační postup Amerikánky, ale tady především není ani stopy po agresivním hereckém projevu. Ale přesto, že v Marušce se na jevišti neděje nic krutého, děsivého, že herečka kromě několika osamocených vět nevkládá do dikce velké emoce a nevykřikuje žádná obvinění – a mohla by, v zájmu zavražděné třiadvacetileté dívky – vrcholí inscenace jako jedno velké, ale tiché zavzlykání. Právě oním kontrastem mezi čisťounkými pohybovými obrazy inscenace a myšlenkou na realitu, která je pro nás nepředstavitelná. Dojímá. A tím má možná větší účin než inscenace, která by ukázala hrůzu a divák se před ní pak snažil utéct a uzavřel se. Lítost a dojetí se zpracovávají snáz a snáz i v člověku zůstanou.

Domnívám se, že je podstatně více lidí, kteří si ve skutečnosti uvědomují, že na činy je třeba se dívat v souvislosti doby a okolností, nepřipouštějí si to však, protože takový přístup nedovoluje jednostranné odsouzení ani výsměch, a člověk má jednoznačnost tuze rád. Chce vědět, co je černé, a co bílé, a právě tak i mluvit. Tohle je špatně a hotovo, vystaráno. Hloupost. Naivita. Součást zločineckého systému. A není třeba přemýšlet, není třeba přehodnocovat svůj postoj. Černá je černá, tak jaképak s tím štráchy.