Massenetův Werther třikrát jinak

I když Jules Massenet bezesporu patří k neodmyslitelným základním kamenům francouzské opery, v českých operních domech jeho díla už dlouhá desetiletí prakticky úplně scházejí. Hlavně Werther a Manon se přitom jinde ve světě objevují celkem pravidelně a většinou s velkým úspěchem. Ovšem třeba pražské Národní divadlo mělo tyto dva tituly naposledy na repertoáru v třicátých letech minulého století. (Od té doby se na programu naší první scény objevil jedině v polovině šedesátých let Massenetův Don Quijotte, kterého na příští jaro slibuje pražská Státní opera.) Prakticky jedinou možností našince, jak si Masseneta vychutnat, jsou tedy – díky za ně – alespoň četné nahrávky jeho oper (pokud pomineme možnost zajet si na ně do zahraničí, což ale zdaleka ne každý může).

Zastavme se teď u Werthera, který si zvláštní pozornost určitě zaslouží. Podobně jako takřka celé Massenetovo skoro výhradně operní dílo je i Werther neobyčejně senzitivní, často až do krajnosti melancholický, sentimentální a “sladkobolný” (ovšem rozhodně ne lacině) , vyznačující se neobyčejnou jemností celé škály výrazů, rafinovaně střídající realistické momenty s romantickou zasněností. Premiéra Massenetova zpracování Goethovy předlohy se uskutečnila v únoru 1892 ve vídeňské Dvorní opeře za účasti skladatele a byla nesmírně úspěšná. Od té doby se Werther stal i přes svou obtížnost snem nejednoho tenoristy, podobně jako Charlotte vítanou příležitostí pro mezzosopranistky. Za zmínku určitě stojí i do jisté míry raritní barytonová verze Werthera z roku 1902 (v pařížské Bastille ji loni uváděli střídavě s tou tenorovou, ve stejné režii i výpravě).

Z obrazových záznamů Werthera jsou v centru současné pozornosti milovníků opery hlavně tři následující nahrávky:

Ta první pochází z roku 2007 z nepříliš významné oblastní německé operní scény v Karlsruhe a není spojena s žádnými až tak “velkými” přitažlivými jmény, a tak ji myslím řada diskofilů spíš přejde a sáhne po jiných, u nichž tuší větší jistotu kvality. Chyba. Keith Ikaia-Purdy (ač v té době jsme i u nás Praze byli svědky jeho nepříliš přesvědčivého výkonu při premiéře Verdiho Sicilských nešpor ve Státní opeře), je Wertherem skutečně skvělým, možná dokonce jde o jeho životní roli. Podobně i Silvia Hablowetz coby sametově lyrická Charlotte určitě stojí za pozornost. Výtečná je i režie Roberta Tannenbauma, v níž geometrická strohost scény až překvapivě dobře kontrastuje s citovými prožitky hlavních hrdinů, a (podobně jako u vídeňské inscenace) její nenásilná aktualizace vůbec nevadí. Mezinárodní srovnání úspěšně snese i hudební nastudování Daniela Carlberga. Ostatně posuďte sami:

Neméně skvostná je ovšem i inscenace vídeňská z roku 2005, u níž se sešel skutečně špičkový tým: Dirigent Philippe Jordan, režisér Andrei Serban (nedávný pražský Oněgin je jen slabým odvarem toho, co se mu povedlo s Massenetem ve Wiener Staatsoper) a v neposlední řadě Marcelo Álvarez a Elina Garanča jako hlavní představitelé, kteří bezezbytku naplňují to, co už jen jejich jména sama o sobě slibují. (Přes zatím ne dlouhý život této inscenace se v ní už stačila vystřídat celá řada dalších skvělých interpretů, například Neil Shicoff a Vesselina Kasarova). Až magicky přitažlivá inscenace, úspěšně balancující mezi snovostí a realitou, rozhodně také stojí za shlédnutí. Tady je ukázka:

A konečně Werther na DVD do třetice. Na pultech tak trochu znevýhodněný tím, že jde “pouze” o koncertní provedení. Pochází z roku 2004 z pařížského Chateletu a je pozoruhodný už třeba jen tím, že jde o zmíněnou barytonovou verzi opery. Ovšem ke jménům Michel Plasson, Thomas Hampson a Susan Graham rozhodně není co dodávat. Troufnu si dokonce tvrdit, že u této špičkové produkce “ochuzení” o vizuální vjem z divadelní inscenace snad ani vůbec nevadí. Stačí jen trochu zapojit fantazii a sledovat gesta a výraz skvělých zpěváků. Třeba jen letmý záchvěv tváře Susan Graham vám okamžitě jevištní iluzi onoho okamžiku dokonale vynahradí…

Který z těchto tří Wertherů je ten nej? Těžká, přetěžká otázka. Každý má totiž hodně co do sebe…