Rozjezd inscenace, která svým názvem slibuje pořádný rachot, je velmi dynamický. Mates Petrák se nejprve představuje jako mim, vyvedený dle klasických stereotypů – v pruhovaném tričku, bílých rukavičkách a namalovanou tváří, karikatura sebe sama i oboru. V rychlosti načrtává gesta a charakteristické dovednosti, zeď, lano, klaunské triky, ale to jej samozřejmě neuspokojuje, takže se záhy atributů své profese zbaví. Tím vlastně hned v prvních minutách shrnul svůj postoj a na další ploše jej rozvádí. Roh skromné scény připomíná ring, ale zaujme především sada kostýmů a rekvizit zavěšených na lancích u stropu, která naznačuje, kolika různými postavami se během včera stane a kolik identit vyzve na souboj. Kostýmy na scéně ale také už patří k obvyklé výbavě performerů – důkaz, že alespoň nějakému trochu zažitému stereotypu se prostě není možné vyhnout.
Publikum není před performerem v bezpečí. Dobrovolníků je během večera zapojena celá řada, někdo musí na jeviště, někdo se stane obětí žertu nebo provokace na svém místě. Jedno je jisté, pro Petráka není klaun bytostí, která by měla v první řadě bavit, ale člověkem, který rozbíjí zavedený pořádek a pravidla, před nímž si nikdo nemůže být jistý, a jehož činy jsou nepostihnutelné, protože jej chrání identita umělce a neprostupné právo – je to divadlo a v divadle se smí vše. Nebo ne? Masku klauna ale performer pravidelně odkládá, nepřechází však do civilu, ale určitého mezistupně hraní sebe sama: umělce, který zkoumá publikum a jeho vkus, jeho chování, umělce jako lehce znaveného analytika. Nad některými reakcemi jen udiveně povytáhne obočí a urputně zapisuje do ohmataného sešitku svá pozorování. Dvojí hra se rozvíjí po celou dobu představení.
Je hotov utkat se se všemi symboly starších generací umělců, ale i když v doprovodné písní zní jakýsi refrén o pohrdání, tak daleko nezachází. Na jedné straně je Rumble výzva k souboji, na druhé strany je to čistokrevný hold. Některé triky nebo vtipy převrací naruby, jiné překvapivě otáčí proti publikum. Některé rekvizity jsou obyčejné předměty, jiné mají kouzlo technického triku, jako deštník, který připomíná vynález pana Semtamťuka z Alenky a Vaška, protože z něj prší, nebo důmyslná maska spojená ze dvou tváří commedie dell’arte a benátské karnevalové masky. Celá etuda se seznamkou a řadou omylů a záměn, v níž hlavní role hrají mladý frajer, krasavice a starý pardál, je samostatným číslem, které vlastně ani nic neparoduje. V jiné části inscenace v jiné etudě Petrák rozehrává klasickou scénu domácí očisty a návštěvy tanečního klubu. Zato chůzi po schodech nebo jízdu výtahem zbavuje Petrák zcela jejího kouzla, neboť jeho paraván nemá plátěnou zástěnu…
Je to vše boj s „duchy“ slavných. Dokonce přizval dva kabáty Borise Hybnera. Poprvé se v jednom z nich performer schová, ale pak přejde do zarputile odmítavého gesta a jde si dělat legraci radši z někoho z žijících velikánů. Na scénu přibude televize, která umocňuje voyeurský dojem, že vlastně nejde o performanci, ale pohled do jeho soukromí. Nejde ale jen o rekvizitu, její technická funkčnost vysvitne jen o něco později. Klaunských nosů si nasadí asi sedm a zásobí jimi hojně i publikum, objeví se i narážka na Mr. Beana, o němž myslím málokdo uvažuje jako o klaunovi či mimovi, ale když se nad tím zamyslíte, dojde vám, že to je naopak jeden z nejlepších klaunů několika posledních dekád. (Jde spíš o vytvoření a rozvíjení určitého typu než o profesi – klaunem je třeba i inspektor Clouseau Petera Sellerse, i když „identita“ jeho tvůrce je filmový herec.)
Celou hodinou prosvištíme ve vražedném tempu. Mates Petrák se líčí a myje, nešetří tvrdými pády, stejně jako převleky, v jeho projevu převládá vzdorovitá bojovnost a jakási zběsilá rychlost střídaná příznačně chvílemi letargického oddechu. Životní tempo je dnes vskutku děsivé, a kdo chce něčeho dosáhnout, musí je nasadit ještě vyšší než ostatní. Čas je omezen, v životě i zde na jevišti přijde nevyhnutelné vyústění, kdy každý klaun zestárne a přestane bavit i děsit. Pro tu metaforu mim konečně na chvíli zvolňuje. Znovu se neúnavně líčí, ale tentokrát představuje klauna sehnutého stářím. Šourá se přítmím, ten klaun, který už nebaví. Trik s balonkem ale vyjde, diváci se vždycky chtějí něčemu smát. A konečně dostává slovo druhý Borisův kabát v roli kamaráda, ovšem inovace nechybí. Zakouřenou scénu ovládne nostalgie a staré písně.
Performer se vrací do hraného civilu, freneticky zapisuje svá pozorování v rytmu vlastního tance. Připravuje projekční plochu přes plexisklo a čísi hlas předpovídá budoucnost mezilidské komunikace. Ať to byl, kdo to byl, strefil se. Dnešní svět sociálních sítí, to je jeden velký boj o pozornost. Mates Petrák je dobře připraven a vycvičen, k tomu fyzickému rozhodně – a dokazuje to ještě i na konci představení názornými ukázkami. Na sociálních sítích ovšem svaly nestačí. Bude snad východiskem zrychlení a fragmentace etud, aby se podobaly videím na TikToku? Dá se do deseti sekund zabalit umění velikánů minulých generací? Vidíme v projekci jejich postavy, propojené AI ve smyčku. Je v tom cosi poetického a nadmíru uctivého, i když je předtím Mates vyzýval na souboj a znectil s vtipem sobě vlastním jejich slavné rekvizity. Byla to hommage na předky, i když na začátku hřměl nad jejich odkazem vzdor.
Mates Petrák je v téhle inscenaci klaun mnoha tváří, odbojný, poťouchlý, stoprocentně zábavný, a zákony grotesky podrobuje důkladné zkoušce. Výchozí myšlenky jsou jistě vážnější než výsledek, Petrák se jako mladý umělec samozřejmě musí vymezit vůči těm, jejichž tvorbu a techniky léta studoval. Nestojí jen před úkolem nesklouznout ke kopírování, což mu ale myslím nehrozilo nikdy, ani nečelí jen výzvě vymýšlet nové etudy či vtipy ve světě, který se tváří, že vše už vymyšleno bylo. Tvoří však ve světě, který prochází neuvěřitelně rychlou proměnou na několika úrovních, odehrává se tady a teď a stále akceleruje. Kultuře klesá kredit, lidská společenství se bojí o své ekonomické postavení i o bezpečnost. A z druhé strany útočí sociální sítě s rychlým snadno vstřebatelným obsahem. Ze strany třetí se připlížila umělá inteligence, i když se zdá, že živé umění bude ještě nějakou dobou místem úniku pro ty, kteří zatím nechtějí, aby jim připravovala kromě receptů a mailů i zábavní a umělecký program. Takže mladým umělcům dnes není vůbec co závidět, ale o to víc se musí, při zachování zdravého odstupu a schopnosti reflexe, jejich tvorba podporovat.
Rumble
6. května 2026, 19:00 hodin
Studio G, Ostrava
Realizační tým
Autor a hraje: Mates Petrák
Hudba: Vojtěch Bor
Světelná konzultace: Karel „Karlos“ Šimek
Grafika: Dagmar Malinová
Technická podpora: Jakub Urban
