Naprosto ojedinělý hudební zážitek nabídl publiku Dvořákovy síně Rudolfina sobotní koncert kontratenoristy Maxe Emanuela Cenčiće. Večer, kterým pěvec uzavřel své evropské turné pořádané v rámci projektu Venezia, přinesl neuvěřitelně pestrý a po dramaturgické stránce skvěle vystavěný program složený výhradně z děl autorů spjatých s prostředím barokních Benátek.
Vedle méně známých operních árií skladatelů Francesca Gaspariniho, Tomasa Albinoniho, Antonia Caldary a dalších, zaznělo také několik instrumentálních kusů, kterých se fantastickým způsobem zhostil soubor dobových nástrojů Il Pomo d’Oro pod vedením dirigenta – houslisty Riccarda Minasiho.
Ten celý večer zahájil Vivaldiho Houslovým koncertem C dur RV 181a zahraným s neuvěřitelnou přirozeností a lehkostí, které však nechyběla potřebná energičnost, což je ostatně slovo, jenž asi nejlépe vystihuje nasazení, s nímž soubor doslova už přišel na jeviště. Nejinak tomu bylo v případě Maxe Emanuela Cenčiće, jehož z počátku zejména v některých koloraturách mírně zastřený hlas, se velmi brzy rozezněl v celé své šíři plné bohatých výrazových možností, kterým nechyběl patřičný emotivní náboj.
Ať už se jednalo o bravurní árii Barbaro, non comprendo Antonia Caldary (Adriano in Siria) či lamento Sposa, non mi conosci Geminiana Giacomelliho (Merope), Cenčić byl vždy zcela ponořen v roli. Po intonační stránce téměř zcela bezchybné koloratury odzpívané s velkou lehkostí, stejně jako čisté přechody mezi různými hlasovými polohami, daly vyniknout všem odstínům jeho velmi specificky zabarveného hlasu. Díky již zmíněné pečlivě vystavěné dramaturgii měl navíc program po všech stránkách vzestupnou tendenci; zvláště v rámci druhé poloviny koncertu lze jen těžko některé z čísel vyzdvihnout jednoduše proto, že všechna byla skvělá.
Zejména půvabná árie Mormorando quelle fronde (La constanza combattuta in amore), jejímž autorem je Giovanni Porta, plná hravých pizzicat a jemných trylků svým čistým provedením mohla směle konkurovat závěrečné dvojici Vivaldiho extrémně náročných a virtuózních árií z oper Argippo a L’odio vinto dalla constanza. Ty na Cenčićovo přání zazněly v opačném pořadí, než jaké bylo uvedeno v programu, což při potlesku na samém konci večera zpěvák překvapivě s omluvou vysvětlil tím, že se necítí dobře a jednoduše již nemůže zpívat, kvůli čemuž přirozeně nezazněl žádný přídavek. Nutno říci, že vzhledem k tomu, jak bravurně odzpívána všechna čísla byla, toto prohlášení způsobilo téměř údiv – pokud Cenčić takto zpívá v hlasové indispozici, pak je třeba mu vyseknout opravdu hlubokou poklonu.
Jako bravurní je třeba označit také výkon souboru Il Pomo d’Oro, který byl Cenčićovi po všech stránkách vyrovnaným partnerem. Málokdy se člověk setká s tak velkým a upřímným potěšením z hudby a ze samotné hry, které člověk nejen slyší, ale v tomto případě také vidí; hráči se na sebe po celou dobu neustále usmívali, s naprostou přesností reagovali na sebemenší změny tempa a především dynamiky, která se pohybovala v neuvěřitelně široké škále plné nejrůznějších barevných odstínů. Zejména v pomalých větách instrumentálních čísel, jejichž vrcholem byl nepochybně Vivaldiho Houslový koncert e moll „Il Favorito“ RV 277, bylo úžasné poslouchat, kolika způsoby lze zahrát prosté piano.
Bezděčná přirozenost Riccarda Minasiho, který například velmi vtipně poprosil diváky v předních řadách, aby tleskali až po závěrečné větě instrumentálních koncertů, stejně jako jeho živelnost při hře i dirigování ansámblu, přispěla k celkově velmi uvolněné a příjemné atmosféře v sále, který svou velikostí možná není – z hlediska akustiky – na koncerty podobného typu tou úplně ideální volbou.
Hodnocení autorky recenze: 100 %
Max Emanuel Cenčić – Venezia
Dirigent, houslista: Riccardo Minasi
Max Emanuel Cenčić (kontratenor)
Il Pomo d’Oro
4. dubna 2015 Dvořákova síň Rudolfinum Praha
program:
– Antonio Vivaldi: Houslový koncert C dur RV 181a
– Tomaso Giovanni Albinoni: Pianta bella, pianta amata (Il nascimento dell’Aurora)
– Antonio Caldara: Barbaro, non comprendo (Adriano in Sira)
– Giuseppe Antonio Brescianello: Symfonie F dur, op. 1/č. 5
– Francesco Gasparini: Dolce mi oben, mia vita (Flavio Anicio Olibrio)
– Antonio Vivaldi: Mi vuoi tradir, lo so (La verità in cimeno)
=přestávka=
– Baldassare Galuppi: Koncert a quattro G dur
– Giovanni Porta: Mormorando quelle fronde (La constanza combattuta in amore)
– Geminiano Giacomelli: Sposa, non mi conosci (Merope)
– Antonio Vivaldi:
Houslový koncert e moll „Il Favorito“ RV 277
A’piedi miei svenato (Argippo)
Anche in mezzo a perigliosa (L’odio vinto dalla constanza)
Foto Petr Dyrc
