Měl být horníkem, stal se hvězdou Národního. Barytonista René Tuček slaví osmdesátiny

Je to neuvěřitelné, že nedávný vynikající Figaro, Oněgin, Scarpia, zpěvák a herec překypující elánem a mladistvou energií, emeritní sólista Opery Národního divadla a výtečný pedagog Hudební fakulty Akademie múzických umění René Tuček se právě dnes, tedy 8. ledna dožívá osmdesátky. Nedá se nic dělat, je to tak, kalendář se nemýlí.

Pokud jde o jeho osobnost a kariéru, má určité společné rysy s Karlem Průšou, jemuž jsme věnovali letošní první medailonek. René Tuček rovněž patří ke skvělé generaci operních sólistů, kteří ve druhé polovině minulého století přes mnohdy nelehké podmínky, v nichž působili, a přes nejrůznější překážky (dnešní mladé generaci mnohdy už nesrozumitelné), jež museli překonávat, se podíleli na skvělých úspěších, jichž české operní interpretační umění tehdy dosahovalo. A podobně jako Průša, i on přišel do Národního divadla už jako vyzrálý sólista. Nemusel sice na angažmá ve zlaté kapličce čekat tak dlouho, ale měl už za sebou deset let znamenitých výsledků v Janáčkově opeře, jež tehdy neúnavně soupeřila s Operou Národního divadla o domácí prvenství a z toho vyplývající popularitu v zahraničí v mezích tehdejších možností.

René Tuček se narodil 8. ledna 1936 v Praze. Jeho otec padl během druhé světové války ve Francii. Tento fakt v politickém ovzduší první poloviny padesátých let silně limitoval dospívajícího syna při výběru povolání. Z možností, které měl, si vybral hornictví, kterému se vyučil v Sokolově. Vždy ho ale lákalo divadlo a zpěv, hodiny zpěvu navštěvoval soukromě u Emila Polmana a divadlu se pilně věnoval v ochotnickém spolku. V šestnácti letech vyhrál krajské i celostátní kolo soutěže lidové umělecké tvořivosti mládeže ve zpěvu. Chtěl hrát divadlo a přihlásil se k přijímacím zkouškám na Divadelní fakultu Akademie múzických umění, ale nebyl přijat. Z pozdějšího pohledu bylo vlastně rozhodnutí přijímacích komisařů správné. Tím, že jej nepřijali, mu uvolnili cestu ke zpívání, a mladý adept mohl svůj přirozený a rozhodně nikoliv malý herecký talent uplatnit v opeře, kde je herectví vždy velmi žádaným zbožím. V osmnácti letech byl přijat do sboru operety plzeňského Divadla J. K. Tyla a začal navštěvovat lekce zpěvu u profesorky Marie Gärtnerové. V rozhovoru pro Hudební rozhledy v roce 2008 prohlásil, že měl v tomto případě štěstí.

Na tomto místě si dovolím malé odbočení, ale myslím si, že je ospravedlním. Chtěl bych se alespoň krátce – v souvislosti s jejím nadmíru úspěšným žákem – zmínit o osobnosti Marie Gärtnerové, od jejíhož úmrtí vloni 22. února uplynulo padesát let. Dnes je její jméno téměř zcela zapomenuto. V prvních dvou desítkách let dvacátého století ovšem byla zpěvačkou, která v oboru dramatického sopránu a mezzosopránu zářila na velkých evropských scénách. Začínala v Plzni, kde zpívala Radmilu v Libuši v představení, kterým Vendelín Budil zahajoval 27. září 1902 provoz nové divadelní budovy. Odešla do zahraničí a působila v tehdy německém Štrasburku, v Drážďanech, Vídni, Lipsku, Berlíně, Amsterdamu a na mnoha dalších evropských scénách a proslavila se především jako interpretka rolí v operách dvou velkých Richardů, Wagnera a Strausse, ale také například jako skvělá Carmen. K jejím hvězdným rolím patřila Ortruda, Brünnhilda a zejména hrdinky Straussových oper – Salome, Maršálka, Elektra, Ariadna. Richard Strauss nešetřil slovy chvály za její výkony. Zpívala pod dirigentskými velikány své doby (Richard Strauss, Otto Klemperer, Bruno Walter, Georg Széll a další). V pražském Národním divadle si zazpívala Ortrudu v představení Lohengrina a titulní role v Carmen a ve Fideliovi. V závěru života se vrátila do rodných západních Čech (narodila se ve Zdicích) a do pozdního věku se věnovala pedagogické činnosti. Zemřela v roce 1965 ve věku nedožitých 88 let v obci Kařez nedaleko svého rodiště a je pochována na hřbitově ve Zbirohu.

A teď už se vraťme k našemu jubilantovi. U paní Gärtnerové, o níž bylo známo, že byla nejen výbornou zpěvačkou, ale také výtečnou tanečnicí a klavíristkou, René Tuček nepochybně získal solidní základy, na něž pak navázal dalším školením u profesorů Jana Berlíka a Zdeňka Otavy v Praze, u profesorky Vlasty Linhartové na brněnské Janáčkově akademii múzických umění a ve druhé polovině šedesátých let také ve Vídni, kam z Brna dojížděl k profesoru Franzi Schuchovi-Tovinimu.

Svou divadelní činnost musel přerušit kvůli vojenské službě. Po vojně nastoupil do Jihočeského divadla v Českých Budějovicích, kde se díky neúnavnému úsilí podařilo řediteli Oto Haasovi a dirigentu Emilu Křepelkovi proměnit dosavadní zpěvoherní soubor na operní a bylo nezbytné toto těleso posílit. Emil Křepelka, výborný a náročný dirigent s odhadem na možnosti zpěváků velmi brzy rozpoznal, že Tučkovy předpoklady jsou mnohem větší než jenom pro působení ve sboru. Už během první sezony ho pověřoval sólovými úkoly. Tím prvním byla menší role Notáře v operetě Roberta Planquetta Zvonky cornevillské, jejíž premiéra byla v lednu 1959,

Poté následovala postava Jamese v československé premiéře opery ruského skladatele italského původu Antonia Spadavecchii Střeček a v dubnu téhož roku už to byl Marcel v La bohème, který se později stal jednou z jeho parádních rolí. Dirigentem tohoto představení byl Jan Hus Tichý. To už byl René Tuček sólistou a role šly jedna za druhou – doktor Bartolo v Mozartově Figarově svatbě, Jiskra Řehůřek v Kovařovicových Psohlavcích a další. V následující sezoně nastudovali dirigent Dalibor Brázda a režisér Karel Jernek v Budějovicích Gounodova Fausta a Markétku a Tučka velmi překvapivě obsadili do role Mefistofela. Obstál se ctí i v této pro něj netypické roli. Po něm následoval ještě Stárek v Janáčkově Její pastorkyni a v červnu další z postav, kterými se později proslavil, titulní role v Lazebníku sevillském. A poté přišla nabídka z Brna.

Janáčkova opera tehdy prožívala poměrně zásadní generační proměnu. A tak se stalo, že na přelomu padesátých a šedesátých let byla do Brna angažovaná řada sólistů, kteří se posléze stali chloubou české opery. V roce 1959 přišla z Ústí nad Labem Naděžda Kniplová a v průběhu sezony nastoupila do sboru mladičká Hana Svobodová, která svou sborovou smlouvu záhy vyměnila za sólovou a o málo později se jako Hana Janků stala chloubou čelných světových operních scén. V roce 1960 doprovodil Reného Tučka tenorista Vladimír Krejčík z Liberce a o rok později Jarmila Rudolfová z Olomouce, Vilém Přibyl z Ústí, Richard Novák z Ostravy a Josef Veverka z Českých Budějovic. Po něm ještě následovali v rychlém sledu jeho budějovický kolega, barytonista Jaroslav Souček a z Opavy tenorista Jiří Olejníček, a později postupně přicházeli další.

Mladí o sobě nechali rázem slyšet a vedení opery se jim odvděčilo péčí o jejich další růst a vývoj. Janáčkova opera tehdy pod vedením moudrého a vysoce erudovaného Františka Jílka prožívala svůj „zlatý věk“. Jílek měl vedle sebe dramaturgickou osobnost, zkušeného dirigenta Václava Noska, k němuž později přibyl Jan Štych, muzikant tělem a duší, vždy překypující energií. Vedle vyzrálé a svébytné režisérské osobnosti Miloše Wasserbauera se stále více prosazoval ambiciózní Václav Věžník, kterého ve výše zmíněném rozhovoru pro Hudební rozhledy René Tuček právem vyzvedl jako režiséra, který rozumí zpívání a je fanda. A hlavně, což také Tuček opakovaně zdůraznil, v Brně tehdy vznikl výborný a soudržný kolektiv, což nebylo vždy zvykem ani tenkrát a při dnešním systému provozování opery si o tom můžeme nechat už jenom zdát.

První roli, kterou René Tuček v Brně nastudoval, byl Don Manuel v Jílkově a Wasserbauerově inscenaci Fibichovy Nevěsty messinské. Následoval Bartókův Modrovousův hrad, v němž vytvořil titulní roli – tu inscenátoři (dirigent Nosek, režisér Wasserbauer) rozdělili mezi dva pěvce, Reného Tučka a Zdeňka Kroupu. V původní premiéře opery Jiřího Berkovce Krakatit ztvárnil René Tuček roli doktora Tomeše, v Maryle Vladimíra Ambrose postavu Zbyňka z Buchlova a v říjnu 1961 se poprvé představil úspěšně v úloze, jež mu později získala značnou proslulost, jako kníže Andrej Bolkonskij v Jílkově a Wasserbauerově režijně dosti kontroverzní, ale velice působivé inscenaci Prokofjevovy Vojny a míru.

Zmíněná čtveřice rolí jasně demonstruje jeden repertoárový okruh rolí, pro něž byl Tuček výborně vybaven. Jsou to hrdinové oper z tvorby skladatelů dvacátého století, v nichž výtečně mohl prokázat svou schopnost dokonalého propojení pěvecké a herecké složky díla a maximálně využít svých přirozených dispozic obohacených o důkladné a soustavné školení. To samozřejmě neznamená, že by René Tuček tehdy účinkoval jen v tomto druhu oper. Postupně se seznamoval s kmenovým repertoárem, představil se například jako Krušina v Prodané nevěstě a další premiéry ukázaly široké možnosti přínosu nového sólisty. Byla to česká operní tvorba reprezentovaná postavami Kaliny a Krále Vladislava v nových nastudováních Smetanova Tajemství a Dalibora.

Po nich následoval Escamillo v Carmen, jedna z nejefektnějších barytonových rolí romantického operního repertoáru, a poté Guglielmo v Mozartově opeře Così fan tutte.

Ve všech těchto  typech oper se mohly Tučkovy předpoklady rovněž naplno rozvinout. V českých operách mohl výtečně uplatnit svou přirozenou muzikálnost a spontaneitu hereckého projevu, v romantické opeře nechat zaznít naplno všechny valéry svého tmavého dobře znělého barytonu a svůj mužný jevištní projev a v operách mozartovských a klasických svou výbornou pěveckou techniku a smysl pro perfekcionalismus. A René Tuček všem těmto požadavkům plně dostál.

Brněnští operní fanoušci si jej rychle zamilovali, když se jim představil nejen ve výše uvedených rolích, ale také v Přemyslovi v Libuši, Vokovi v Čertově stěně či Bohušovi v Jakobínu stejně jako v Evženu Oněginovi, v Hraběti Lunovi ve Verdiho Trubadúru, Jagovi v Otellovi, Valentinovi v Gounodově Faustovi a Markétce. Skvělý byl jeho Hrabě Almaviva ve výborné Štychově a Věžníkově inscenaci Mozartovy Figarovy svatby a vedle toho jeho Papageno v Kouzelné flétně, u něhož čelný muzikolog a přísný kritik oněch let Jiří Fukač ohodnotil v Hudebních rozhledech pěvcovu ušlechtilou hravost a lidovou bodrost. K těmto postavám můžeme přiřadit také Andronika v Myslivečkově Tamerlánovi a Achillase v Händelově Juliu Caesarovi – tedy v typu oper, které nebyly na českém operním jevišti příliš uváděny.

V moderním a soudobém repertoáru se prosadil v Pozdvižení v Efesu Iši Krejčího v roli Antifoluse Syrakuského stejně jako v roli Něchljudova v Cikkerově Vzkříšení.

Především to byly ale titulní role v nesmírně obtížné opeře Gottfrieda von Einem Dantonova smrt, jedné z nejlepších inscenací Václava Věžníka v uvedeném období, za niž Tuček sklidil velkou pochvalu od autora přítomného na premiéře, jeho skvělé ztvárnění postavy Alexandra v opeře Bohuslava Martinů Dvakrát Alexandr (režisérem úspěšné inscenace byl opět Václav Věžník) a role Satana ve světové premiéře opery Slzy nože.

V Janáčkově Výletech páně Broučkových se představil v trojroli Spisovatel, Oblačný a Vacek Bradatý a v Janáčkově první opeře Šárka v postavě Přemysla.

V Brně se znovu setkal s titulní rolí v Rossiniho Lazebníku sevillském, kterého se sobě vlastní bezprostřední komediálností ztvárnil také v představení Operního studia Janáčkovy akademie múzických umění. Na této scéně vytvořil rovněž roli Odyssea v premiéře původní novinky Josefa Berga Odysseův návrat uvedené v jednom večeru s premiérami jeho oper Eumenés před branami Tymén a Evropská turistika pod názvem Svíjet se pod podvozkem dějin.

Přízeň širokých vrstev publika si získal ve druhé polovině šedesátých let svými brilantními výkony v postavách Francoise Villona ve Frimlově Králi tuláků a Jima v Rose Marie v inscenacích tehdy velmi dobrého zpěvoherního souboru brněnského Státního divadla. Před prázdninami v roce 1968 triumfoval René Tuček v titulní mužské roli v Jílkově, Věžníkově a Ogounově vrcholně úspěšné inscenaci Gershwinovy opery Porgy a Bess.

Jiří Fukač tehdy napsal do brněnské Rovnosti: „Tuček zvládl roli až do nejjemnějších stylových nuancí.“ Nám dnes nezbývá než si povzdechnout, kde jsou ty dávné časy, kdy do brněnských novin psali vysoce fundované a podrobné recenze přední muzikologové…

Následně byl René Tuček doobsazen do role Šiškova v obnovené premiéře Janáčkovy opery Z mrtvého domu, v Donu Giovannim se strhujícím způsobem vyrovnal s titulní rolí, jejímž byl představitelem ideálním ve všech směrech.

Mistrovsky zvládl roli barona Scarpii v novém nastudování Pucciniho Tosky, která posléze v Praze patřila k jeho stěžejním, převtělil se do role knížete Přemysla i ve Fibichově Šárce.

Po prázdninách v roce 1970 se stal členem Opery Národního divadla, v němž předtím již hostoval v postavách Krále Vladislava v Daliborovi a Jiřího Germonta ve Verdiho Traviatě. Po odchodu do Národního ještě absolvoval v Brně dvě velmi úspěšné premiéry, kterými bylo nové nastudování Evžena Oněgina a Verdiho Síla osudu, v níž ztvárnil postavu Dona Carlose.

Vstup Reného Tučka na naši první operní scénu byl velkolepý. Spolu s další novou sólistkou, třiadvacetiletou absolventkou bratislavské konzervatoře Gabrielou Beňačkovou, a čelným protagonistou souboru Ivo Žídkem vytvořili bezkonkurenční trojici hlavních hrdinů poměrně nečekané mimořádné události sezony, premiéry Prokofjevovy Vojny a míru, která se v důkladně promyšlené a do nejmenšího detailu realizované režijní koncepci Georgije Ansimova pod taktovkou Rudolfa Vašaty konala dne 6. listopadu 1970.

Své kvality potvrdil René Tuček v Escamillovi v reprízách Bizetovy Carmen v netradičním, velmi působivém Kašlíkově pojetí stejně jako v následujících premiérách. Ve Vašatově a Jernekově inscenaci Straussovy Arabelly vytvořili René Tuček s Evou Zikmundovou po všech stránkách velmi přesvědčivou ústřední dvojici titulní hrdinky a Mandryky. Velmi sugestivní byl jeho výkon v roli Paola Albianiho ve Verdiho Simonu Boccanegrovi (dirigent Vašata, režisér Kašlík) stejně jako janáčkovské role Harašty v Příhodách lišky Bystroušky a Šiškova v opeře Z mrtvého domu (obě pod režijním vedením Ladislava Štrose).

René Tuček se rázem v silně obsazeném barytonovém oboru jednoznačně prosadil. Stalo se tak díky jeho pěvecké suverenitě a dalšímu rozvíjení hereckých schopností, na němž měla významný podíl výtečná trojice tehdejších režisérů Opery Národního divadla, Václava Kašlíka, Karla Jerneka a Ladislava Štrose. V jejich inscenacích Tuček vytvořil řadu pozoruhodných rolí.

Není divu, že Tučkových schopností začala využívat Hudební fakulta Akademie múzických umění, na níž se postupně jako profesor zpěvu habilitoval, v roce 2001 obdržel profesuru a vychoval desítky zpěvaček a zpěváků. Za všechny jmenujme jeho oblíbeného žáka Richarda Haana.

V dalších více než dvou desítkách let, která věnoval Opeře Národního divadla, ztvárnil René Tuček další působivé role, z nichž si přibližme alespoň některé. Ve Smetanových Braniborech v Čechách výborně ztvárnil roli Tausendmarka, v slavnostní Košlerově inscenaci Libuše ke stému výročí znovuotevření Národního divadla, jež je zaznamenaná na nahrávce, roli Radovana, v Dvořákově Jakobínovi byl řadu let výtečným představitelem zloducha Adolfa a v Kovařovicových Psohlavcích Matěje Přibka.

Z jeho verdiovských rolí jmenujme Jiřího Germonta v Traviatě, Hraběte Lunu v Trubadúru, Rigoletta a pana Forda ve Falstaffovi, z pucciniovských Konzula Sharplesse v Madame Butterfly.

Z dalších rolí v operách klasického odkazu se zmiňme o jeho Donu Fernandovi v Beethovenově Fideliovi, hraběte Tomského i knížete Jeleckého v Čajkovského Pikové dámě a Fausta v Prokofjevově Ohnivém andělu.

V Národním divadle potvrdil pod režijním vedením Ladislava Štrose naplno svou schopnost jemné, citlivé, ale velmi působivé komediálnosti, ať se jednalo o titulní roli v Lazebníku sevillském, v němž uchvátil diváky v desítkách představení během patnácti let, ve Stefanovi v české premiéře Donizettiho Poprasku v opeře, anebo v doktoru Malatestovi v Donizettiho Donu Pasqualovi.

Na adresu režiséra Štrose René Tuček řekl: „Vymyslel výtečnou koncepci a měl smysl pro moderní herectví.“ Do této kategorie postav můžeme zařadit i jeho Krále v Jernekově inscenaci Orffovy Chytračky.

Po rozdělení Národního divadla na jaře 1992 se stal René Tuček členem Státní opery. Na jejím jevišti jej nadále mohli diváci vidět a slyšet v jeho jedinečném Scarpiovi v Tosce a Jiřím Germontovi v Traviatě (kterého posléze vyměnil za barona Douphola), v rolích Marulla ve Verdiho Rigolettovi, Alcindora v Leoncavallově La bohème, Paola Orsiniho ve Wagnerově Rienzim anebo Otce v Humperdinckově Perníkové chaloupce hrané v české i německé verzi (Hänsel und Gretel).

Na scéně Národního divadla v té době ale vytvořil i další role, kterými byly Alfio v Mascagniho Sedláku kavalírovi, Tonio v Leoncavallových Komediantech, Alcindor v Pucciniho La bohème, bratr Melitone ve Verdiho Síle osudu a Spineloccio v Pucciniho jednoaktovce Gianni Schicchi, jež byla uvedena v rámci prvního kompletního uvedení trilogie Il trittico v Národním divadle.

Naposledy na jevišti zlaté kapličky účinkoval v derniéře inscenace La bohème 14. ledna 2005. Na jeviště, na němž dosáhl velkého množství skvělých úspěchů, vstoupil poté v březnu 2012, aby na něm převzal Cenu Thálie za celoživotní mistrovství v oboru Opera za rok 2011.

René Tuček zpíval často v  zahraničí, například v Rakousku, Německu, Itálii či Španělsku. Věnoval se písňové tvorbě. Z jeho nahrávek připomeňme Ariadnu Bohuslava Martinů, v níž pod taktovkou Jiřího Pinkase zpívá roli Thesea, a Vajnarovu nahrávku Lucerny Vítězslava Nováka, v němž jej můžeme slyšet v roli Dvořana.

Vzdejme jubilantovi Renému Tučkovi velké díky za jeho mimořádný přínos české opeře a do dalších let mu popřejme hodně pevného zdraví a zdaru ve všech jeho současných aktivitách.