Více Bouleze!

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Rozhovor s Pierrem Boulezem pro časopis Der Spiegel z roku 1967, v němž francouzský skladatel a dirigent mimo jiné napadl tehdejšího intendanta Státní opery v Hamburku Rolfa Liebermanna (v našem překladu najdete zde), nezůstal bez odezvy. Rozhovor s P. Boulezem přetiskly časopisy Melos a Neue Zeitschrift für Musik, redakce Der Spiegel pak publikovala rozhovor s napadenými intendanty a režiséry (Liebermann se k Boulezovým výtkám vyjádřil v dalším rozhovoru v prosinci 1967 pro list Welt, který rovněž přetiskl časopis Melos) a ve Spiegelu také vyšla část rozhlasové polemiky Bouleze s Liebermannem.

S odstupem padesáti let je zřejmé, že Boulezova provokace byla do značné míry záměrná – a někteří z dotčených ji prohlédli už tenkrát. Dokumenty tehdejší polemiky svědčí každopádně o vzruchu, který se kolem operních divadel odehrával. Boulez v ní také zmínil Vídeň, kterou sice rovněž označil za „operní muzeum“, ale muzeum, o nějž je dobře postaráno. K tomu by jako pointa mohl posloužit názor hudebního kritika Gerta Korentschniga z dneška – z 8. ledna 2016 (Der Kurier): „Co se můžeme od Bouleze učit, chceme-li se odvážit vystoupit z oněch klasicky konzervativních hudebních svatyní, které chtěl metaforicky odstřelit? Bezpodmínečnou vůli k inovaci, ke stálému prověřování žánru v jeho aktuálnosti, ke zpochybňování oboru, přesvědčeného o své důležitosti. K chápání hudby jako výrazové formy myšlení, a ne jako pouze věčně stejné reprodukce estetických konvencí; k překračování hranic (i stylových) místo smažení se ve vlastní šťávě. Právě Rakousko obecně a Vídeň zvlášť potřebují mít v hlavě víc Bouleze!“

PIerre Boulez (foto archiv)
Pierre Boulez (foto archiv)

***

Konečně se něco děje
Intendanti a režiséři k rozhovoru Spiegelu s Pierrem Boulezem
(Der Spiegel – číslo 51, 11. prosince 1967 – str. 174–176)

Časopis Opernwelt, jediné německé peridodikum věnované opeře, označil rozhovor ve Spiegelu za „téma měsíce“. Opernwelt se dotazoval intendantů Günthera Rennerta, Oscara Fritze Schuha a Rolfa Liebermanna, který zaujal stanovisko i v časopisech Welt a Melos. Der Spiegel uvádí z těchto rozhovorů výňatky. Další odezvu telegrafoval skladatel Hans Werner Henze z Říma: „Kalvinistický osamělý bojovník, pachtýř vkusu a petit bourgeois Boulez mě nezajímá. Jeho polemika pivovarského kočího ničemu nepomůže, pomůžou jedině antifašismus a historické myšlení, totiž skromnost a rozvoj uměleckého chápání, studium možností svobody, a pokud možno, tvorba nových děl.“

Oscar Fritz Schuh (foto archiv)Oscar Fritz Schuh
Chtěl byste také, jako Pierre Boulez, vyhodit operní divadla do povětří?

Ne, myslím, že taková radikální opatření nikomu neposlouží a nic se tím nezíská. Řekl bych, že v dějinách přichází zhruba každých čtyřicet let podobný požadavek na zničení muzeí nebo stávajících uměleckých institucí. A myslím, že to Pierre Boulez ani nemyslel vážně. Takový bonmot hezky zní, ale on chtěl přece provokovat; chtěl, aby se konečně jednou v této oblasti, kde bohužel vývoj zatuhnul, něco hnulo. Je tu absolutně strnulý konzervativismus starších návštěvníků opery nebo výhradních fanoušků některých zpěváků a některých oper, a vedle toho avantgardismus nového směru. Obojí ale nejde dostat pod jednu střechu.

Operní publikum je zásadně jiné než činoherní?

Úplně jiné. Myslím, že vlastně jen v jediném městě existuje publikum, které chodí na činohru i do opery – a to ve Vídni. Všude jinde jsem zjistil, že je tam buď publikum činoherní, nebo operní.

Zlá slova v rozhovoru s Pierrem Boulezem zamířila na některé režiséry, kteří podle jeho mínění kulhají za dobou.

Nevím, koho tím myslel. A domnívám se, že moc na operu nechodí. Nezmiňuje například vůbec Felsensteina, Rennerta sotva a mě také ne. Nadává Zefirellimu. Můžeme mít na něj různé názory. Mně se líbí jeho činoherní režie víc než operní, ale proti stylu se nedá nic namítat. Zefirelli je muž opulentního, rozbujelého divadla, je takovým Maxem Reinhardtem opery. Moje generace – Felsenstein, Rennert a já – se skutečně musela tvrdě prosazovat vůči nadvládě dirigentů. Všude se na nás dívali nepřátelsky. Nebyli jsme žádoucí, a přece je to neslýchané vítězství, když se dneska mluví s trochu větší úctou o inscenování, které se dřív odbývalo slovy jako „postaral se o hladký průběh děje“.

Boulez píše, že kdyby komponoval operu, pak pro určitou vrstvu, říká: „Myslím na publikum, které má obsáhlé povědomí o divadle.“ Není to utopie?

Jak to chce udělat? Jak to publikum získá? Musel by ho angažovat, jako se angažují dirigenti a zpěváci. Prosím, to je také možnost.

Günther Rennert (foto archiv)Günther Rennert
Žije operní publikum v ghettu, tedy v jakémsi muzeálním stavu, který nemá budoucnost?

Jestli tím Boulez myslí zcela určitou část publika, zcela určitou část lidstva, tu, která chodí do divadla, pak mu dávám za pravdu. Opera je umělecký druh pro široké publikum jen za určitých předpokladů, na základě určitých zkušeností, a také za předpokladů určité výchovy a vzdělání. Myslím, že opera bez určité přípravy a také náklonnosti – když už ponecháme tyto složky v platnosti – není myslitelná.

Podle vás k tomu tedy patří i předběžná příprava?

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Související články


Napsat komentář

Reklama