Měl být horníkem, stal se hvězdou Národního. Barytonista René Tuček slaví osmdesátiny

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Je to neuvěřitelné, že nedávný vynikající Figaro, Oněgin, Scarpia, zpěvák a herec překypující elánem a mladistvou energií, emeritní sólista Opery Národního divadla a výtečný pedagog Hudební fakulty Akademie múzických umění René Tuček se právě dnes, tedy 8. ledna dožívá osmdesátky. Nedá se nic dělat, je to tak, kalendář se nemýlí.

Pokud jde o jeho osobnost a kariéru, má určité společné rysy s Karlem Průšou, jemuž jsme věnovali letošní první medailonek. René Tuček rovněž patří ke skvělé generaci operních sólistů, kteří ve druhé polovině minulého století přes mnohdy nelehké podmínky, v nichž působili, a přes nejrůznější překážky (dnešní mladé generaci mnohdy už nesrozumitelné), jež museli překonávat, se podíleli na skvělých úspěších, jichž české operní interpretační umění tehdy dosahovalo. A podobně jako Průša, i on přišel do Národního divadla už jako vyzrálý sólista. Nemusel sice na angažmá ve zlaté kapličce čekat tak dlouho, ale měl už za sebou deset let znamenitých výsledků v Janáčkově opeře, jež tehdy neúnavně soupeřila s Operou Národního divadla o domácí prvenství a z toho vyplývající popularitu v zahraničí v mezích tehdejších možností.

René Tuček (foto archiv JD České Budějovice)
René Tuček (foto archiv JD České Budějovice)

René Tuček se narodil 8. ledna 1936 v Praze. Jeho otec padl během druhé světové války ve Francii. Tento fakt v politickém ovzduší první poloviny padesátých let silně limitoval dospívajícího syna při výběru povolání. Z možností, které měl, si vybral hornictví, kterému se vyučil v Sokolově. Vždy ho ale lákalo divadlo a zpěv, hodiny zpěvu navštěvoval soukromě u Emila Polmana a divadlu se pilně věnoval v ochotnickém spolku. V šestnácti letech vyhrál krajské i celostátní kolo soutěže lidové umělecké tvořivosti mládeže ve zpěvu. Chtěl hrát divadlo a přihlásil se k přijímacím zkouškám na Divadelní fakultu Akademie múzických umění, ale nebyl přijat. Z pozdějšího pohledu bylo vlastně rozhodnutí přijímacích komisařů správné. Tím, že jej nepřijali, mu uvolnili cestu ke zpívání, a mladý adept mohl svůj přirozený a rozhodně nikoliv malý herecký talent uplatnit v opeře, kde je herectví vždy velmi žádaným zbožím. V osmnácti letech byl přijat do sboru operety plzeňského Divadla J. K. Tyla a začal navštěvovat lekce zpěvu u profesorky Marie Gärtnerové. V rozhovoru pro Hudební rozhledy v roce 2008 prohlásil, že měl v tomto případě štěstí.

Na tomto místě si dovolím malé odbočení, ale myslím si, že je ospravedlním. Chtěl bych se alespoň krátce – v souvislosti s jejím nadmíru úspěšným žákem – zmínit o osobnosti Marie Gärtnerové, od jejíhož úmrtí vloni 22. února uplynulo padesát let. Dnes je její jméno téměř zcela zapomenuto. V prvních dvou desítkách let dvacátého století ovšem byla zpěvačkou, která v oboru dramatického sopránu a mezzosopránu zářila na velkých evropských scénách. Začínala v Plzni, kde zpívala Radmilu v Libuši v představení, kterým Vendelín Budil zahajoval 27. září 1902 provoz nové divadelní budovy. Odešla do zahraničí a působila v tehdy německém Štrasburku, v Drážďanech, Vídni, Lipsku, Berlíně, Amsterdamu a na mnoha dalších evropských scénách a proslavila se především jako interpretka rolí v operách dvou velkých Richardů, Wagnera a Strausse, ale také například jako skvělá Carmen. K jejím hvězdným rolím patřila Ortruda, Brünnhilda a zejména hrdinky Straussových oper – Salome, Maršálka, Elektra, Ariadna. Richard Strauss nešetřil slovy chvály za její výkony. Zpívala pod dirigentskými velikány své doby (Richard Strauss, Otto Klemperer, Bruno Walter, Georg Széll a další). V pražském Národním divadle si zazpívala Ortrudu v představení Lohengrina a titulní role v Carmen a ve Fideliovi. V závěru života se vrátila do rodných západních Čech (narodila se ve Zdicích) a do pozdního věku se věnovala pedagogické činnosti. Zemřela v roce 1965 ve věku nedožitých 88 let v obci Kařez nedaleko svého rodiště a je pochována na hřbitově ve Zbirohu.

A teď už se vraťme k našemu jubilantovi. U paní Gärtnerové, o níž bylo známo, že byla nejen výbornou zpěvačkou, ale také výtečnou tanečnicí a klavíristkou, René Tuček nepochybně získal solidní základy, na něž pak navázal dalším školením u profesorů Jana Berlíka a Zdeňka Otavy v Praze, u profesorky Vlasty Linhartové na brněnské Janáčkově akademii múzických umění a ve druhé polovině šedesátých let také ve Vídni, kam z Brna dojížděl k profesoru Franzi Schuchovi-Tovinimu.

Svou divadelní činnost musel přerušit kvůli vojenské službě. Po vojně nastoupil do Jihočeského divadla v Českých Budějovicích, kde se díky neúnavnému úsilí podařilo řediteli Oto Haasovi a dirigentu Emilu Křepelkovi proměnit dosavadní zpěvoherní soubor na operní a bylo nezbytné toto těleso posílit. Emil Křepelka, výborný a náročný dirigent s odhadem na možnosti zpěváků velmi brzy rozpoznal, že Tučkovy předpoklady jsou mnohem větší než jenom pro působení ve sboru. Už během první sezony ho pověřoval sólovými úkoly. Tím prvním byla menší role Notáře v operetě Roberta Planquetta Zvonky cornevillské, jejíž premiéra byla v lednu 1959,

Program - Zvonky cornevillské (foto archiv JD)
Program – Zvonky cornevillské (foto archiv JD)
  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Související články


Napsat komentář

Reklama