Měl jsem štěstí. 15 let od úmrtí velkého českého tenoristy

Před patnácti lety, 8. dubna 2001, dotlouklo navždy srdce dobrého člověka a jednoho z nejlepších českých tenoristů druhé poloviny dvacátého století, Jiřího Zahradníčka. Škoda, že tento vzrůstem pomenší, ale svým pěveckým uměním a rozsahem svých interpretačních možností velikán, bývá zapomínán, ačkoli by si zasloužil nemenší pozornost než jeho mediálně známější kolegové.

Jiří Zahradníček se narodil ve východočeském Novém Bydžově 22. listopadu 1923. Vrozený hudební talent a chuť muzicírovat byly mladému Jiřímu vlastní od dětství. Ve svém rodném městě založil vlastní kapelu. Už tehdy se nesporně projevovaly jeho mimořádné přednosti, především jedinečná barva hlasu, jeho síla a průraznost zejména v jasně znějících výškách.

Soukromě se školil u jednoho z nejlepších pedagogů té doby, profesora Vojtěcha Bořivoje Aima, a v roce 1941 se stal členem operního sboru tehdejšího libereckého německého divadla. V roce 1945 patřil k těm, kdo v tomto městě, které se zvolna po odsunu Němců probouzelo k novému aktivnímu životu, zakládali českou profesionální divadelní scénu. Zkušený dirigent Jaromír Žid, který prošel mnohými našimi operními scénami, se stal šéfem opery a pod jeho vedením se v krátké době v Liberci konstituoval ambiciózní mladý soubor, v němž postupně vyzrála řada výborných sólistů. Úspěšný záskok v roli Vaška v Prodané nevěstě přinesl Jiřímu Zahradníčkovi sólistickou smlouvu a brzy následovaly role v širokém žánrovém rozpětí. Jmenujme za všechny alespoň Rudolfa v Pucciniho La bohème, Ernesta v v Donizettiho Donu Pasqualovi, Warnemana v Braniborech v Čechách či Manrica ve Verdiho Trubadúrovi.

V roce 1953 mění Jiří Zahradníček severní Čechy za Slezsko. V Opavě je v té době analogická situace jako v Liberci. Ve Slezském divadle, jež řídil jeden z našich nejlepších divadelních ředitelů té doby, Vladislav Hamřík, vznikl pod vedením dirigentů Ivo Jiráska a Františka Preislera velmi ambiciózní operní soubor s  podnětnou a zajímavou dramaturgií, jež poskytovala hojnost příležitosti mladým adeptům operního umění. Nikoli náhodou prošla tehdy opavským divadlem řada pozdějších špičkových zpěváků, z tenoristů to vedle Zahradníčka byli například Miroslav Frydlewicz a Oldřich Spisar. Pozoruhodným opavským činem té doby byla například premiéra opery maďarského autora Ference Erkela Bánk bán.

V Opavě nalezl Jiří Zahradníček skvělé možnosti uplatnění. Buffózního Warnemana v Braniborech, s nimž se 3. března 1954 poprvé představil i publiku Národního divadla, záhy vystřídal dramatický Jíra.

Ze smetanovských rolí mu zde zpíval například Jeníka v Prodané nevěstě a Lukáše v Hubičce. V Opavě si de facto vytvořil svůj základní repertoár rolí, s nimž později exceloval na mnoha dalších scénách. Během svého opavského působení se dále věnoval svému pěveckému školení pod vedením profesora Josefa Schwarze-Vlasáka. Jeho herecký vývoj ovlivnili nepochybně dva muži, kteří se později stali špičkovými osobnostmi bratislavské Nové scény, režisér Bedřich Kramosil a choreograf Boris Slovák.

Široká škála různorodých opavských rolí byla opravdu úctyhodná, Princ v Rusalce, z německé operní tvorby Florestan v Beethovenově Fideliovi, Max ve Weberově Čarostřelci a mimořádně náročná role Pedra v d’Albertově Nížině, z tvorby francouzské titulní role v Offenbachových Hoffmannových povídkách, Gounodův Faust a Don José v Bizetově Carmen. Stálicemi v jeho repertoáru se stávají rovněž Heřman v Čajkovského Pikové dámě a Lenskij v Evženu Oněginovi. A především je nezbytné se zmínit o repertoáru, který byl jeho hlasovému naturelu velice blízký, italské opeře, kde vedle Vévody z Verdiho Rigoletta a krále Richarda z Maškarního plesu doslova zazářil v jedné z nejobtížnějších tenorových rolí světového repertoáru, v titulní roli Rossiniho opery Hrabě Ory.

V roce 1958 ředitel Vladislav Hamšík, který mezitím vyměnil opavské divadlo za Státní divadlo v Ostravě, jmenoval šéfem ostravské opery jednoho z nejvýznamnějších představitelů tehdejší velmi nadějné dirigentské generace, propagátora moderní tvorby a výtečného znalce Janáčkova díla, Bohumila Gregora. Gregor přivádí do Ostravy řadu mladých perspektivních sólistů, mezi kterými je i Jiří Zahradníček.

Pod Gregorovým cílevědomým a citlivým vedením umělecký vývoj Jiřího Zahradníčka kulminuje. V Ostravě se stává onou skutečně jedinečnou osobností československé operní scény. K jejímu formování přispívá i režijní práce Ilji Hylase, který jako bývalý zkušený operní sólista jednoznačně poznal Zahradníčkovy herecké možnosti a dokázal je rozvíjet. Vedle tandemu tvůrců Gregor-Hylas, kteří byli pamětníky krátké, leč mimořádné éry Velké opery 5. května, zde působila dvojce mladých perspektivních dirigentů Františka Vajnara a Jana Štycha a mladý, velmi talentovaný režisér Miloslav Nekvasil. Pod tímto vedením se ostravská opera stala jedním z našich předních operních souborů a vysoce se na tom podílel a také profitoval i Jiří Zahradníček.

Dále si rozšířil svůj již tak mimořádně rozsáhlý repertoár ztvárněných rolí. Z verdiovských postav přibyl Don Carlos a Arrigo v Sicilských nešporách, poprvé se setkal s dílem Richarda Wagnera (Lohengrin a Walter Stolzing v Mistrech pěvcích norimberských).

Poprvé si zazpíval a zahrál Grišku Otrepěva v Musorgského Borisovi Godunovovi, ve Straussově Salome vytvořil postavu Heroda. Svůj český repertoár si rozšířil o Ladislava ve Dvou vdovách, Víta v Tajemství, Jiřího v Jakobínu a titulní roli v Dvořákově Dimitrijovi.

Ostravské působení především znamená pro Jiřího Zahradníčka setkání s dílem Leoš Janáčka a Bohuslava Martinů. Jednou z jeho nástupních postav byla trojrole Blankytný, Mazal, Petřík v Gregorově a Hylasově inscenaci Výletů páně Broučkových. Vzápětí tuto inscenaci diriguje Bohumil Gregor v režii Václava Kašlíka v Národním divadle (premiéra byla 10. prosince 1959). V sedmé repríze 28. dubna 1960 v ní poprvé na scéně Smetanova divadla vystoupí Jiří Zahradníček a hostuje zde ještě ve třech dalších představeních. Posléze následovala v Ostravě Káťa Kabanová, kde ztvárnil Borise i Tichona, a ve starší inscenaci Její pastorkyňa střídal Števu s Lacou.

V Ariadně Bohuslava Martinů zpíval tenorové sólo.

Na všech těchto úkolech mohl Jiří Zahradníček prokázat všechny své pěvecké i herecké přednosti. Své bravurní pěvecké kvality dokázal důsledně propojit s hereckou charakteristikou role. Zde se mu výtečně dařily polohy tragické rozpolcenosti. Proto byl tak úspěšný v Janáčkových operách a v rolích vyžadujících psychologický ponor do nitra postavy.

V roce 1964 přichází Jiří Zahradníček do souboru Opery Slovenského národního divadla. Bratislavské angažmá přineslo Jiřímu Zahradníčkovi řadu dalších skvělých úkolů v širokém žánrovém rozpětí, s nimiž se vždy výtečně vyrovnal. Na jedné straně to byl Lindoro v Rossiniho Italce v Alžíru, hrabě Almaviva v Lazebníkovi sevillském či vysoce náročný belcantový Pollione v Belliniho Normě, vedle toho další verdiovské partie jako byl Ismael v Nabuccovi či Alvaro v Síle osudu. V Bratislavě zpíval také Eleazara v Halévyho Židovce a poprvé se zde setkal s prubířskou rolí všech tenoristů, s Kalafem v Pucciniho Turandot, kterého si v roce 1968 zopakoval i v Brně a v Praze. A vedle toho třeba Péllea v Debussyho Pélleovi a Mélisandě.

Hostoval po celé republice, vzpomínám na jeho skvělé tenorové sólo Prasete v československé premiéře Honnegerovy Svaté Jany na hranici v brněnském Janáčkově divadle v roce 1969. V roce 1970 přijal angažmá v Královské opeře v norském hlavním městě Oslo, kde zpíval mimo jiné Florestana ve Fideliovi Ludwiga van Beethovena. Erika ve Wagnerově Bludném Holanďanovi a Turridu v Mascagniho Sedláku kavalírovi a postavy Žalářníka a Velkého inkvizitora v opeře italského skladatele Luigiho Dallapiccoly Il prigionero. Všechny role zpíval, jak tehdy bylo zvykem, v mateřském jazyce země, v níž účinkoval, tedy v daném případě v perštině.

Jiří Zahradníček se při svých hostováních vracel často a rád do Ostravy. Měl jsem možnost se zde s ním v sedmdesátých letech setkávat. Vzpomínám na jeho krále Gustava v Maškarním plesu (hráli jsme tehdy švédskou verzi příběhu). Malý šedivý přihrbený mužíček v nepříliš padnoucím kostýmu (představitelé této role se  zhusta střídali, nebylo možné pro každého šít kostým) svým hluboce niterným projevem jak pěveckým, tak hereckým jasně prokazoval, že on je jediným mužem, kterého musí Amélie milovat. A jedním z vrcholů jeho tvorby byla role, kterou mu nikdy nebylo dopřáno ztvárnit na jevišti Národního divadla, Canio v Leoncavallových Komediantech, v níž ve všech složkách svého projevu naprosto dokonale vyjádřil lásku a utrpení nešťastného komedianta. Tento typ rolí byl Zahradníčkovi obzvláště blízký, což dokumentoval později v Národním divadle například v postavách ze současné operní tvorby, jako byli titulní hrdina Brittenovy opery Peter Grimas, Míťa Karamazov v Jeremiášových Bratrech Karamazových anebo Blázen/clown v Kašlíkově Silnici.

Dovolím si přidat ještě jednu ostravskou vzpomínku, která, jak se domnívám, přesně Jiřího Zahradníčka charakterizuje. V sedmdesátých letech se natáčely v ostravské televizi populární operetní průřezy pod taktovkou skvělého znalce klasické operety Vladimíra Brázdy. Jiří Zahradníček často v těchto pořadech zpíval hlasové party stěžejních tenorových operetních partií. Při jednom takovém nočním natáčení se něco zaseklo v aparaturách. Bylo už dost daleko po půlnoci. Hudebníkům i zpěvákům tekly nervy při představě, jak se budou dopravovat domů. V této chvíli usedl Vladimír Brázda ke klavíru a Jiří Zahradníček začal zpívat. Snad půlhodinu s plným nasazením zpíval potpourri složené ze slavných operních a operetních árií. Publikum složené z nervózních účinkujících mu nadšeně aplaudovalo. Zapomnělo na ujíždějící tramvaje a autobusy. A až se přístroje umoudřily, Jiří Zahradníček na první pokus perfektně natočil svou árii.

V roce 1970 se po několika hostováních ve svých sedmačtyřiceti letech konečně stal sólistou Opery Národního divadla v Praze. Přemysl Kočí, který ho jako ředitel angažoval, byl nepochybně osobností v mnohém velmi kontroverzní, ale zpěvu rozuměl a velmi dobře věděl, že Jiří Zahradníček měl být ve Zlaté kapličce angažován už dávno. Po více jak dvacet let v ní patřil k nejvytíženějším sólistům.

Z jeho nejvýznamnějších volně studovaných postav připomeňme kromě již dříve jmenovaných především rozkošné smetanovské figury Skřivánka v Tajemství a Michálka v Čertově stěně (ve starší inscenaci byl představitelem Jarka) anebo Kantora Bendu v Dvořákově Jakobínovi, kterého vyměnil za svého někdejšího Jiřího. Byl výtečným představitelem Filky Morozova v  Janáčkově operním epilogu Z mrtvého domu, Yannakose v Řeckých pašijích Bohuslava Martinů, dále pak Des Grieuxe v Pucciniho Manon Lesacut, o kterého si rozšířil svůj pucciniovský repertoár, Bakcha v Ariadně Richarda Strausse anebo dr. Cajuse ve Verdiho Falstaffovi.

Jeho poslední studovanou operou v Národním divadle byly Janáčkovy Výlety páně Broučkovy, kde v Gregorově a Štrosově inscenaci, premiérované 31. května 1988 v rámci Pražského jara vytvořil trojroli Skladatel, Harfoboj, Miroslav Zlatník. Ještě v únoru 1991 ztvárnil roli Marica v Trubadúrovi. Na jevišti Národního divadla naposledy vystoupil 25. prosince 1991 v roli Skřivánka v Tajemství.

Jiří Zahradníček má na svém kontě řadu gramofonových nahrávek. Vedle své profilové gramodesky, kterou vyrobil Supraphon pod taktovkou Jana Husa Tichého v roce 1981, jsou to například supraphonské nahrávky Smetanových Dvou vdov či opery Penthesilea Vincence Maixnera a především legendární nahrávka Janáčkovy opery Z mrtvého domu, kterou pořídila Decca v roce 1981 pod taktovkou sira Charlese Mackerrase, v níž se představil v jedné ze svých nejlepších rolí, ve Filkovi Morozovovi. Na filmovém plátně se objevil v Jirešově janáčkovském filmu Lev s bílou hřívou.

Na závěr si dovolím upřesnit jednu, na stránkách Opery Plus již dříve zmiňovanou, příhodu. Byl květen 1992. Plzeň slavila sedmačtyřicáté výročí svého osvobození. Toho roku se konečně podařilo pozvat do Plzně muže, který poprvé vstoupil do plzeňského divadla v květnu 1945 ve vojenské  uniformě jako člen štábu generála Pattona. Byl jím dirigent Walter Ducloux, žák Artura Toscaniniho, někdejší spolupracovník Ivo Váni Psoty v jeho zahraničním angažmá a velký ctitel české hudby. Po demobilizaci se do Plzně vrátil, dirigoval i v Národním divadle a chtěl se u nás usadit, ale únor 1948 jeho plány zmařil. Později se stal zakladatelem profesionální opery v texaském Austinu, letos by se dožil stovky.

Pozvali jsme jej do Plzně a domluvili se na dvou představeních Maškarního plesu. Dva dny před prvním představením onemocněl představitel krále Gustava. Ačkoli se tato opera tehdy hrála v řadě českých a slovenských divadel, žádný z jeho představitelů nebyl určeného dne k dispozici. Nakonec po dramatickém putování dorazil z Krkonoš Jiří Zahradníček, který si tam užíval svého zaslouženého důchodu. Přijel, uviděl, vstoupil na jeviště a zvítězil.

V roce 2000 byla Jiřímu Zahradníčkovi udělena Cena Thálie. S neokázalostí a skromností sobě vlastní pronesl na jevišti tato slova: „Měl jsem štěstí, že jsem hostoval na českých, moravských a slovenských operních scénách, kde jsem potkal mnoho nejmilejších kolegyň a kolegů.“

O rok později, 8. dubna 2001, Jiří Zahradníček v Praze zemřel.