Merci, Serge! aneb Serge Baudo naposledy (?) s FOK

  1. 1
  2. 2

Dirigent Serge Baudo (16. července 1927) je trvale spjat s novodobými dějinami Symfonického orchestru hlavního města Prahy. Poprvé tento orchestr dirigoval v roce 1959 a logicky a také trochu nostalgicky se rozhodl pro svůj rozlučkový koncert (8. a 9. října) zopakovat program tohoto prvého společného večera. Již jeho tehdejší vystoupení sklidilo jednoznačný úspěch u kritiky a obecenstva. A tak se brzy Serge Baudo stal neoficiálním ambasadorem francouzské hudby v Československu (respektive České republice). Přestože prováděl i autory jiné provenience, jeho dirigentská činnost je neodmyslitelně spjata především s francouzskými díly devatenáctého a dvacátého století. Mnoho francouzských skladeb provedl v české, respektive československé premiéře. Nespolupracoval jen s orchestrem FOK, ale také velmi úspěšně nahrával s Českou filharmonií a některé nahrávky (například díla Artura Honeggera) obdržela i nejvýznamnější ceny udělované v nahrávacím průmyslu. Rozlučkový koncert v prvé polovině obsahoval jedinou Symfonii d moll Césara Francka, rozsáhlé skoro čtyřicetiminutové dílo (složené v letech 1886–88). Stejně jako v kritikách prvního Baudova vystoupení je třeba vyzdvihnout až nezvykle dramatické pojetí s mohutným orchestrálním tokem. Temný dramatismus se střídal s kontrastními světlejšími plochami pečlivě nazkoušené skladby, kterou dirigoval s přehledem a mírnými gesty. Interpretoval opus s berliozovským záměrem základní „idée fixe“, která prochází celým dílem, místy zcela jasně, místy dovedně provázaná s ostatními motivy, ale vytvářející základní osu sluchové orientace. V Baudově výkladu nabývá toto dílo až existenciálního rozměru, postaveném na citaci v úvodu symfonie (Lento) z Beethovenova Smyčcového kvartetu op. 135. Orchestr, vědom si mimořádné události, hrál s velkým nasazením bez problémů, velmi hezky vyšla i nástrojová sóla (začátek druhé věty Allegretto). Snad jen až příliš hlasitý zvuk žestí v rychlých pasážích (hlavně 3. věty) byl vzhledem k někdy problematickým akustickým vlastnostem Obecního domu až rušivý na úkor ostatních nástrojů. Ale míchání jednotlivých nástrojových skupin právě v tomto koncertním sále je velmi rozdílné podle místa posluchače, takže možná zvuk v parteru (seděl jsem na balkoně) působil více homogenně. Právě v poslední větě jako by se Baudovo nastudování chtělo maximálně přiblížit orchestrálnímu zvuku Berliozových velkých symfonicko-vokálních skladeb, aby vyústilo ve velkolepé dramatické finále až extatického vzepětí.

Druhou část večera po přestávce tvořil výběr hudebních čísel z Le Martyre de Saint-Sébastien (Utrpení sv. Šebestiána) Clauda Debussyho, další dirigentovy milované kompozice. Mystérium v pěti aktech Le Martyre de Saint-Sébastien je výsledkem umělecké spolupráce tří mimořádných zdánlivě ale nesourodých uměleckých géniů na počátku dvacátého století. Excentrický básník, prozaik i dramatik Gabriele D´Annunzio napsal v polovině roku text pro uznávanou tanečnici Idu Rubinstein (1885–1960), pětadvacetiletou hvězdu Ďagilevova baletu (v letech 1909–1911), která ho okouzlila stejně jako mnoho jiných žen v jeho životě. Ida Rubinstein si zcela určitě nezadala v míře extravagantnosti se světovým proslulým literátem, momentálně žijícím v pařížském exilu, kde se „ukrýval“ před četnými italskými věřiteli. Ida Rubinstein studovala balet a pantomimu a také recitaci, primárně byla ovlivněna taneční školou Isadory Duncanové a kratší čas ji také školil Michail Fokine. Její umělecká všestrannost byla doplněna tělesnou krásou, mimořádným sex-appealem a nevídanou expresivitou jevištního projevu. Záhy již inspirovala řadu umělců, nejen k čistě baletním dílům, ale také dílům, ve kterých mohla uplatnit hlasové a herecké vlohy.

D´Annunziův text se ovšem ukázal jako velmi rozsáhlý a básník si představoval syntetické dílo – jakési scénické mystérium, spojující prostředky divadelní, baletní a hudební. Jako ve většině případů svého dramatického díla D´Annunzio poněkud přecenil svůj úsudek ohledně dramatické účinnosti hry a celý text předimenzoval nejen z hlediska počtu veršů, ale také nároků na obsazení a scénické vybavení. Samostatný rozbor by si zasloužil text, který kombinuje křesťanskou legendu s pohanskými motivy i formami středověkého divadla. Navíc námět nese určitý homoerotický aspekt, protože podle jiného výkladu Sebastian odmítl císařovy milostné návrhy, a nebyl tak potrestán jen pro svou víru. Text je napsán komplikovaným jazykem a D´Annunziova francouzština se ukázala navíc jako obtížně recitovatelná.

Skladatel Claude Debussy nebyl první volbou na zhudebnění jeho textu, Ida Rubinstein navrhovala Rogera Ducasse nebo Florenta Schmitta, ale po vzájemné dohodě D´Annunzio oslovil Debussyho dopisem v listopadu 1910. Claude Debussy byl ostatně logickou volbou, jeho opera Pelleas a Melisanda (1902) vzbudila svými novými výrazovými prostředky celosvětovou pozornost. Nabídka zastihla Debussyho v opakované životní situaci, kdy potřeboval vydělat peníze, bohužel se poněkud neprozřetelně dohodl na termínu uvedení v květnu následujícího roku. Toho záhy začal litovat, a proto se spojil se svým žákem a přítelem Andrém Capletem, také vynikajícím skladatelem (jehož dílo je pohříchu v Čechách neznámé), který mu stejně jako v dalších kompozicích pomohl s rozvedením náčrtů do partitury a především s orchestrací. Skladatel měl po důkladném přečtení problém i s charakterem libreta, protože křesťanská legenda mu nevyhovovala, už pro jeho vlažný vztah k víře, což mělo i privátní důvody.

  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - FOK -S.Baudo (Praha 8./9.10.2014)

[Celkem: 0    Průměr: 0/5]

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na