MET a Aida – jak v dnešní době jinak, lépe?

Vít Dvořák, 25.10.2009 12:30

Zatím poslední Aida z MET to věru neměla lehké. Inscenaci Sonji Frisell z roku 1988 zná díky záznamu na DVD kde kdo. Přímo vzorových interpretací jednotlivých partů je taky víc než dost – stačí vzpomenout třeba na Luciana Pavarottiho. Velká očekávání proto rozhodně nebyla na místě. A výsledek? Alespoň pro mne největší zážitek večera Johan Botha coby Radames. A největší zklamání (byť přiznávám, zklamání je hodně silné slovo, avšak laťku sama sobě tahle paní nasadila před lety hodně vysoko): Dolora Zajick.

Ale pěkně popořádku: Tolik obávaná “Celeste Aida” vyšla Johanu Bothovi skutečně skvěle – v mých uších dokonce dokázal na chvíli “přebít” vzpomínku na už jmenovaného Pavarottiho. Sytý, tmavší, dokonale opřený hlas, závěrečná výška v nádherném pianu, zpívaná jakoby jen tak, mimochodem. Obdivuhodná forma – tím spíš, že tento jihoafrický tenor má za sebou už i nejednoho Wagnera – však o tom spolu o přestávce s René Fleming taky mluvili. Violeta Urmana má skutečně nádherný hlasový fond, právě pro Aidu jako stvořený. Třeba v nilské scéně svou procítěnou a technicky skvěle zvládnutou interpretací dokázala hodně zaujmout. Pravda ale je, ža na několika málo místech byly její nejvyšší tóny trochu ostřejší, než by si člověk představoval, a stejně tak si nešlo nevšimnout občasného vibráta. Stejně tak se mi zdálo, že jí chvíli trvalo, než se skutečně naplno rozezpívala.

Letos padesátiletá (některé zdroje ale uvádějí sedmapadesátiletá, což se zdá být pravděpodobnější) Dolora Zajick byla dlouhá léta přímo vzorovou interpretkou Amneris. Ještě nedávno jsem jí v téhle roli znovu slyšel a znovu mě uchvátila. Tentokrát ale nikoli. Svůj dramatický mezzosoprán má sice pořád ještě pod plnou kontrolou, ale je prostě znát, že už stárne. Řada tónů ji vyšla jakoby ploše, občas byl znát nepříliš plynulý přechod mezi hlasovými rejstříky, prostě zdálo se, že není úplně ve formě. (Mimochodem – tohoto dojmu jsem se nemohl zbavit ani při jejím rozhovoru o pauze). Dlužno ale také podotknout, že za předposlední obraz sklidila bouřlivý aplaus právem.

A Carlo Guelfi jako Amonasro a Roberto Scandiuzzi coby Ramfis? Na to, jak se právě v těchto rolích dokázala řada zpěváků blýsknout, tentokrát nic moc. Jednoduše řečeno: Oba pánové působili dojmem, že lepší to už rozhodně nebude. Škoda.

To slovenský basista Štefan Kocán dokázal z Krále udělat skutečně výraznou figuru. Nádherně plný, jadrný bas, na většině míst schopný přenést se i přes forte sborů, evidentně schopný dalšího vývoje. Bezpochyby úspěšný debut v Metropolitní.

Italský dirigent Daniele Gatti naprosto neomylně vystihl dramatickou strukturu partitury, i tentokrát se Orchestr Metropolitní opery skutečně ukázal v tom nejlepším světle. Velmi vyrovnané a dokonale sezpívané byly sbory.

Rozhodně ne nepodstatnou věcí je ale celkové vyznění inscenace. A to byl po mém soudu tentokrát hlavní kámen úrazu. Jistě, zub času na téhle produkci pořád ještě není znát, ale třeba ono oslnění jejím dvacet let starým obrazovým záznamem se tentokrát aspoň u mě nekonalo. Bezpochyby na tom mají svůj velký podíl blízké záběry kamer. A právě ty myslím nejvíc uškodily třem hlavním protagonistům: Svá kila navíc sice Johan Botha aspoň s částečným úspěchem schová pod monstrózní kostým a podobně jako on i Violeta Urmana má velmi výrazné charisma, které často dá na optické nedostatky zapomenout. Dolora Zajick ale při vší úctě k tomu, co má za sebou, působila představitelsky zcela nevěrohodně. Její cit k Radamovi jsem jí prostě snad ani na okamžik neuvěřil, stejně jako hraný pláč v závěru…