Met: Kde zůstal Don Giovanni?

Poslední inscenace Dona Giovanniho v režii Švýcarky Marthy Keller se v Metropolitní opeře příliš dlouho neudržela. Hrála se pouhých pět let, naposledy na jaře 2009 – bez zajímavosti přitom není, že v částečně shodném obsazení, jako nejnovější premiéra tohoto titulu v polovině letošního října; i při předloňské derniéře byla Donnou Elvírou Barbara Frittoli, Masettem Joshua Bloom a Donem Giovannim Peter Mattei (tentokrát ovšem švédský barytonista zaskakoval za zraněného Mariusze Kwiecieně). Od nového nastudování Mozartovy „opery oper“ si vedení newyorské Met evidentně slibovalo především úspěšnější jevištní podobu, když to minulé příliš nezaujalo. Bohužel, tento hlavní důvod zůstal zcela nenaplněn. Zatímco po hudební stránce ani tomuto Giovannimu nelze prakticky nic zásadnějšího vytknout, jeho režie je nenápaditá, nudná, tuctová.


Devětačtyřicetiletý britský herec a posléze uznávaný činoherní a také muzikálový režisér Michael Grandage je držitelem nejednoho ocenění. Nováčkem není ani v opeře – má za sebou Pucciniho Madamu Butterfly v Houstonu či Brittenova Billyho Budda v Glyndebourne (nedávno uvedeného francouzským televizním kanálem Mezzo), tam má příští rok nastudovat i Figarovu svatbu. V Grandageho Donu Giovannim z Met je ovšem režijní invence pramálo, příliš mu tentokrát nepomohla ani poněkud stereotypní scéna jeho kmenového spolupracovníka Christophera Oramy (taktéž autora precizně vypracovaných kostýmů). Prakticky jediné, co dokázalo v často nudně se vlekoucím bezmála čtyřhodinovém představení aspoň trochu zaujmout, bylo rozehrání rejstříkové árie Leporella ženami v okolních oknech a pak nápadité aranžmá scény pod balkónem Elvíry. Až trapně (možná díky blízkým záběrům kamer) naopak vyšly některé intimnější herecké akce (třeba hned zkraje osahávání Donny Anny Giovannim), zmnohonásobení postavy Komtura v závěru působilo trochu jako z jiného představení a samotný jistě skvěle technicky provedený pyrotechnický efekt propadnutí svůdníka do pekel už výsledný dojem zachránit pochopitelně nemohl.


Pro Mariusze Kwiecieně bylo kamerami snímané představení (po již zmíněném odřeknutí premiéry) teprve druhou reprízou této inscenace, kterou zpíval. A zpíval samozřejmě skvěle (třeba parádně vystřižená šampaňská árie!), o tom není třeba pochybovat. Ovšem (nejen operní) divadlo je občas zrádné a na jevišti prostě vše nefunguje a nevyzní tak, jak by mělo. Ona pozoruhodná chemie divadelní magie bohužel nezafungovala ani tentokrát – tomuto Giovannimu chybělo charisma, kouzlo osobnosti, neodolatelnost svůdce, propracovanost psychiky a vlastně i věrohodnost jeho erotického požitkářství. Bohužel. Kwiecien měl možná „smůlu“ i v tom, že dostal tak skvělé partnery – především Luca Pisaroni jako Leporello byl po všech stránkách přímo skvostný, stačí si jen vzpomenout třeba na jeho vokálně výrazové etudy v závěrečném scéně během večeře. Leporello (kterého zpíval i v Glyndebourne s naším Jakubem Hrůšou) je po Figarovi (ale i Hraběti) další parádní rolí tohoto sympatického Venezuelana, vyrostlého v Itálii. Také druhý basbarytonista, Australan Joshua Bloom jako Masetto nezklamal (v repertoáru má i Leporella), ve výtečné formě se předvedl Ramón Vargas jako Don Ottavio. Velmi vyrovnané bylo i dámské obsazení – a to jak lotyšská sopranistka Marina Rebeka coby technicky i výrazově výborná vnitřně rozpolcená Donna Anna (byla v ní k vidění i v Deutsche Oper, kde zanedlouho představí i svoji Traviatu), tak i stále skvělá Barbara Frittoli (jen málokdy je Donna Elvíra v sebeobelhávání sebe sama tak věrohodná), přesvědčivá v naivitě Zerliny byla mladá nadějná německá sopranistka Mojca Erdmann, spolehlivý Štefan Kocán jako Komtur.

Sentiment stranou, nový šéfdirigent Metropolitní opery Fabio Luisi byl v čele orchestru určitě rovnocennou náhradou Jamese Levina, po precizně propracovaném, spíše dramatičtějším pojetí Giovanniho (působivé kontrasty už samotné předehře, úžasně vedené ansámbly, evidentní respektování potřeb zpěváků ) se lze těšit i na jeho Siegfrieda hned příští týden. Právě zpěváky a špičkové hudební nastudování lze označit jako hlavní devízu tohoto Giovanniho i jako důvod, proč určitě stálo vydržet až do konce.

Pochvalu tentokrát (alespoň ve Village Cinemas na pražském Smíchově) zaslouží zvuková stránka přenosu (i když si nešlo nevšimnout obtížnější zvukové snímatelnosti a tudíž určité tónové nevyrovnanosti ve scénách, kdy sólisté zpívali z pater dekorace), obrazová režie se při komunikaci s kameramany neubránila několika chybám. Obdiv i po šesti desetiletí je třeba vyslovit českému překladu titulů, pořízenému někdejším tenoristou pražského ND Rudolfem Vonáskem.

Wolfgang Amadeus Mozart:
Don Giovanni
Dirigent: Fabio Luisi
Režie: Michael Grandage
Scéna a kostýmy: Christopher Oram
Světla: Paule Constable
Choreografie Ben Wright
The Metropolitan Opera Orchestra and Chorus
Harpsichord Continuo: Fabio Luisi
Mandolin Solo: Joyce Rasmussen Balint
Premiéra 13.října 2011 The Metropolitan Opera New York
Met – Live in HD 29.10.2011

Don Giovanni – Mariusz Kwiecien
Donna Anna – Marina Rebeka
Don Ottavio – Ramón Vargas
Donna Elvira – Barbara Frittoli
Leporello – Luca Pisaroni
Zerlina – Mojca Erdmann
Masetto – Joshua Bloom
Commendatore – Štefan Kocán

www.metopera.org

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
31 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments