Berlín a Rafal Blechacz
Berlín je skvělé město. Je kulturní metropolí a člověk toužící po umění má každý den nepřeberné množství možností, jak obohatit svého ducha a vidět něco krásného. Většina hudebních společností zde má své centrály, nově například Deutsche Grammophon, je zde možné realizovat téměř cokoliv. Navíc Berlín není tak přehnaně drahý jako Londýn, Paříž nebo New York a také doprava je ve městě daleko méně přeplněna auty tak jako v Praze nebo Miláně. Velcí umělci zde začínali svou kariéru – Vladimir Horowitz nebo Claudio Arrau, který v budově Meistersaalu prováděl na dvanácti recitálech souborné klavírní dílo Johanna Sebastiana Bacha. Není měsíce, abych do Berlína nezavítal a tak jsem 17. října využil možnosti navštívit klavírní recitál Rafala Blechacze v komorním sále Berlínské filharmonie.
Blechacz je vítězem Chopinovské soutěže ve Varšavě z roku 2005 a já se na jeho koncert velice těšil. A to i přesto, že z jeho nahrávky, kterou vlastním, nejsem úplně unesen a Blechaczův styl hraní mi není natolik blízký, abych se s ním ztotožnil. Přijde mi velice citově chladný a oproti jiným vrstevníkům (Yundi) ne zcela vyzrálý.
Toho dne dopoledne jsem měl možnost mluvit s producentem Blechazcovy ještě nevydané desky a tak moje velká zvědavost na večer, ale i obava, jelikož jsem si jako obvykle lístek nepořídil dopředu, narůstala. Když jsem si pak vstupenku v poledne kupoval a viděl jsem, kolik jich pokladní ještě drží v ruce, říkal jsem si, že asi opravdu platí to, co mně přátelé v Berlíně říkají. Berlíňané se rozhodují až v samotný den koncertu, zda přijdou nebo ne. Má-li se někdo zavázat nebo si koupit lístek dlouho předem, raději to neudělá a nepřijde.
V půl osmé večer byl sál zcela prázdný, ve tři čtvrtě také, lidé začali přicházet jen pár minut před začátkem. Jak vypadalo obsazení sálu krátce po osmé je vidět na další fotografii. Napočítal jsem necelých 250 návštěvníků.
Výhoda však byla, že jsme se všichni sesedli do prvních řad a měli tak nádherný, plně soustředěný poslech, do kterého snad nikdo nezakašlal ani nikomu nezazvonil mobil, nikdo neusínal. Přišli jen opravdoví hudebné nadšenci. Pochopitelně ta návštěvnost byla více než smutná a jsem tím dodnes velice otřesen, jak to jde s klasickou hudbou z kopce.
Blechacz hrál Bachovu partitu, Mozartovu sonátu, Debussyho Pour le piano, Szymanovského sonátu, Chopinovu polonézu a několik mazurek. Nebýt dvou téměř neslyšitelných překlepů v neuvěřitelně těžké Szymanovského sonátě, mohl bych si myslet, že to je neomylný stroj. Nyní to říkám s velkou nadsázkou, neboť jsem doposud neslyšel živě takto zahraný, dokonalý výkon, kde není co opravit. Blechacz má neuvěřitelně měkký úhoz, ale opravdu neuvěřitelně měkký, jeho ruce jsou nádherné, jeho zvuk je i v nejvyšších polohách diskantu hebký, bez jakéhokoliv náznaku klepnutí kladívka (a to zdaleka nehrál na tak dobrý klavír, který zde používá třeba Schiff nebo Pollini – Steinway od Fabrinniho). Každou notu, frázi i celou skladbu má do nejmenšího detailu ošetřenou, opečovanou, propracovanou.
Pozorně jsem poslouchal a hltal každou notu, ale přesto mě jeho výkon nenaplňuje. Neslyším spontánnost, čirou radost ze sebevyjádření, z komunikace se skladbou a publikem. To, že hraje od srdce, to nejdůležitější v hudbě, tuto hřejivost. Hudba nejsou dokonalé noty, ale sdělení, které je za nimi a které má umělec vyjádřit. Publikum Blechacze odměnilo velkým potleskem ve stoje. Já jsem sice seděl, ale velice si pana Blechacze vážím a obdivuji jeho umění a mám k němu úctu.